Meze transplantace z hlediska identity lidského jedince

JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.

Není tomu zase až tak dávno, co se veřejnost měla možnost seznámit s úspěšnou ojedinělou operací provedenou na pražské Bulovce, při které byla pacientovi odejmuta polovina těla, která ho ohrožovala na životě. Odstraněnou část těla nahradila specielní skořepina do které byl pacient zavěšen a invalidní vozík.

Moderní medicína letí vpřed kosmickou rychlostí a co když za pár let bude možno skořepinu a invalidní vozík nahradit transplantací chybějících částí ?

Asi před dvěma lety proběhla tiskem zpráva, že se přední americký neurochirurg Robert J. White chystal uskutečnit transplantaci lidské hlavy. Zda a s jakým výsledkem k operaci došlo mi není známo.

Možná, že to pro někoho zní příliš fantasticky, ale už před více jak třiceti lety se o tomto problému hovořilo, protože existovaly uspokojivé výsledky těchto zákroků na pokusných zvířatech, ale zároveň se zavrhovala byť jen teoretická možnost realizace takovéhoto zákroku s poukazem na absenci humánnosti a etiky. Nikdy nikdo ovšem spolehlivě, objektivně a přesvědčivě nevysvětlil, co je a co není humánní, co je a co není etické. Ono to ani dost dobře vysvětlit nelze, protože jde o filozofické kategorie a jak se mění filozofické směry, mění se i obsah jednotlivých kategorií.

V dnešní úvaze bych se chtěl, a to skutečně jen velice stručně a letmo, zamyslet nad právní podstatou celého problému. Jestliže se totiž již někde připravuje operační sál a hledá vhodný dárce s příjemcem, mělo by se připravovat na takovou situaci i právo. Tedy, krátce a dobře. Dobrá hlava na špatném těle, špatná hlava na dobrém těle. Po odstranění špatných částí a následném spojení dobrých částí vznikne dobrý celek. Potud je vše jednoduché. Méně jednoduché to je od chvíle, kdy si položíme otázku identity. Tedy takto uměle sestavný jedinec bude tím, komu patřilo relativně zanedbatelné malé množství avšak vysoce organizované hmoty a nebo tím, komu patřila drtivá převaha množství hmoty, bez které ovšem ta vysoce organizovaná hmota nemůže smysluplně a mimo laboratorní prostředí vůbec existovat ?  Otázka vůbec ne jen čistě teoretická.

Podle mého názoru lze z právního hlediska bez jakýchkoliv problémů při zachování medicínských principů transplantovat zcela libovolný orgán s výjimkou těch, kterými se lidský jedinec vymezuje jako neopakovatelný originál a jejich transplantace může vést k těžko řešitelným dilematům. Těmito orgány jsou mozek a pohlavní žlázy.V praxi by to tedy znamenalo, že nově vzniklý jedinec bude reprodukovat genetické potomstvo " dárce " těla a bude myslet a jednat tak, jak by myslel a jednal " dárce " mozku, tedy potažmo celé hlavy. A kdo je vůbec dárce a kdo příjemce ?

Samozřejmě lze pro případ reprodukce genetického potomstva, dříve než-li dojde k odstranění špatného těla, zajistit a uložit potřebné sperma či oplodněná vajíčka. Ale co když až dosud byla partnerka muže s dobrou hlavou a špatným tělem zvyklá spíše na silnější a delší úd, zatímco nyní, po transplantaci bude dobrá hlava už sice také na dobrém těle, avšak s údem špatným, spíše zakrnělým ba až trpasličím a nebo dokonce bez erekce? Co když si ctitel minimálních ňadérek, pro jaké ani nejsou podprsenky bude muset zvykat na prsa velikosti fotbalového míče a to jen a jen proto, že právě toto tělo bylo v daném okamžiku pro transplantaci nejvhodnější či dokonce vůbec jediné.

Může být takováto změna v partnerských vztazích příčinou jejich rozvratu a následného rozvodu ? Kde a u koho nakonec hledat zavinění rozvratu, tedy skutečnost, která se stala po novele českého rodinného zákona najednou tolik významnou ?

Začal jsem vážně, končím s nadsázkou. Ale pozor - ona ta nadsázka je dána spíše podáním než obsahem.