Počátky pohlavní výchovy u nás a názory na vliv onanie na zdravý vývoj mládeže

Švejdová Michaela

V první polovině 20. století se pohlavní výchova odehrávala především ve formě připodobňování rozmnožování na nižší formě života. Záhoř (1931) nabádá rodiče připodobnit vznik života k vzniku např. rostlin, doporučuje článek Johna Jaromíra z III. svazku čítanky Jak vzniká život, kde je zrod nového lidského života připodobňován k švestkové pecce. Později na zrodu kuřátka a odtud John přechází k savcům a článek je poté zakončen láskou, jak „ zvířecích matek“, tak „ matky hochovy“ (Záhoř, 1931a, s. 21). Článek Johna je doplněn šetrným vysvětlením důležitosti otce při vzniku nového života v básni Fráni Šrámka Aničina nejhezčí pohádka (Záhoř, 1931a, s. 22). Ukázka z téže Čítanky od Černovické: „Ptačí sameček má v tělíčku zvláštní žlázu a v ní místo prášku, jako je tomu u květin, zvláštní tekutinu. Tu stříkne své samičce do tělíčka - a z toho teprve vyvíjí se ptáček. Tak povstali jste i vy“ (in Záhoř, 1931a, s. 24).

Záhoř (1931) vydává publikaci Praktický rádce o pohlavní výchově, která radí rodičům, vychovatelům a učitelům, jakým způsobem zodpovědět otázky týkající se vzniku života, jak objasnit první menstruaci, vštípit zásady pohlavního života, přimět mládež ke zdrženlivosti a to vše s ohledem na věk. Svazek je psán formou dotazů dospělců s ohledem na jejich první zkušenosti, které byly vesměs negativní a přivodili jim mnoho nedorozumění a chaos v jejich citech. Nabádá rodiče k tomu, aby před svými potomky neskrývaly svá těla, odložili stud při koupání, nahotu netřeba ukrývat. Dítě zvyklé na nahotu v ní nespatřuje nic nemravného, získá úctu k svému tělu i tělu svých rodičů (Záhoř, 1931).

Forel (1923) zdůrazňuje nákladnost manželství a výchovy potomků především u městských stavů, u sedláků je manželství zdrojem výhod - pracovitost ženy a dětí a jejich malá náročnost. Udává rovněž, že vlivem vojenské služby, dlouhého vzdělávání se muži žení v pozdějším věku, takže v období nejvyššího sexuálního pudu je vynucen stav „bezmanželství“ (Forel, 1923a, s. 193). Forel (1923) udává příměru mezi věkem a kulturní vyspělostí. Čím je vyšší kulturní úroveň, tím je vyšší věk obou pohlaví v době uzavírání sňatků. Srovnává vliv dědičnosti, sexuálních zvyklostí, délku trvání manželství mezi primitivními kmeny a v jeho době součastnými manželstvími, zdůrazňuje civilizační rozdílnosti a vliv náboženství. Sexuální život je připodobňován k životu hmyzu, ptáků a posléze savců. Někteří tehdejší autoři však šli v pohlavní výchově ještě dále. Např. Salzmann doporučoval pitvat březí savce před dětmi, Oest zase, aby děti pozorovali rozmnožovací akt zvířat a „konaly určitá pozorování na mrtvolách“, Wenterfeld, aby děti byli přítomny u porodů svých matek (In Štech, 1920a, s. 13).

Štech (1920) považuje Rousseau za zakladatele pohlavní výchovy, a to především v otázce otevřenosti při osvětě dětí, ale i vhodného načasování při objasňování této otázky a odvolává se na jeho dílo Emil. Zároveň však považuje za důležité pohlavní zdrženlivost do 20. roku věku a varuje před onanii. Roku 1853 vydává Kodym spis Zdravověda, ve kterém nabádá rodiče, aby své syny vedly k životosprávě a tím předešli škodlivé onanii: „…nezkracujte jen svého chlapce v jeho skákání a dovádění. Nechte jej vytrmácet, k večeři kus chleba a k tomu několik jablek nebo jiného ovoce a hoch usne a spáti bude, jako když ho do vody hodí. Ráno nenechte ho válet se v posteli. Jak procitne, hned s postele! Peřin žádných! Nechť spí na holém slamníku! Kozel ho nevezme“ (In Štech, 1920b, s. 16). Stejně tak i Bolzano byl přesvědčen, že přemíra tajností okolo pohlavních otázek, vede děti k získávání informací na místech, kde se jim nedostane způsobilého poučení (In Štech, 1920). Sám Štech při vykonávání své praxe v libeňské vychovatelně se setkal s preventivními opatřeními před škodlivostí onanie v podobě častého pobytu chovanců na čerstvém vzduchu, kde hráli různé hry, zahradničili, vše za účelem fyzického vyčerpání, jež vedlo k rychlému spánku. V zimě byl však pobyt venku omezen a tak se nežádoucí onanie objevovala mezi chovanci v mnohem větší míře. Štech (1920) uvádí výsledky anonymní dotazníkové akce, která proběhla v době před 1. světovou válkou v Moskvě, Německu a u nás na vratislavské klinice. Dle jejich výsledků se zlu onanie oddávali chlapci již ve velmi raném věku 6-11 let, což vedlo k brzkému pohlavnímu životu, kolem 16. roku věku (mnohdy i dříve). V 82% k prvnímu aktu došlo s prostitutkou, následkem tohoto počínání byla většina zúčastněných stižena pohlavními chorobami. Horších výsledků dosahovali studenti ve městech, nežli na venkově. Klika v roce 1901 na sjezdu českých přírodozpytců v Praze poukazoval na hojný výskyt masturbace, především u městské mládeže, pobývající v pensionátech, kolejích, vychovatelnách, jež následně vede k rozvoji různých poruch (např. v tvorbě spermií, nálad, poruch mozku). Klika uvádí: „…že největší kontingent masturbantů rekrutuje se imitací, že žák zlu oddaný může svésti snadno celou třídu“ (In Štech, 1920b, s. 18).

Po světové válce hrozilo účastnickým státům vylidnění. V říjnu 1919 se v Nancy konal sjezd, který vyzýval francouzské občany k zvýšení natality národa, z důvodů výrazného poklesu. Reakcí na francouzský sjezd u nás bylo prohlášení Procházky ze dne 15. 10. 1919 v Praze na schůzi Ligy národů a Internacionály lidstva: „Náš stát stál nás jeden a půl miliónu životů, draze jsme zaplatili svoji svobodu. Spočívá na nás veliká zodpovědnost!“ (In Štech, 1920c, s. 7). Požadavek státu na navýšení populace v ČR byli 3-4 děti v rodině (Štech, 1920). Stát je hospodářem, který dohlíží na tělesné zdraví a pohlavní čistotu při uzavírání sňatků a úkolem pohlavní výchovy tedy je: „…aby vychovávala člověka pro zdravý život pohlavní, pro život, který má sílu, zdatnost rodu, plemene, národa nejen udržet, ale i dle možnosti stupňovat“ (In Štech, 1920d, s. 5). Masaryk vyzívá studenty, aby neposedávali v kavárnách a hospodách, tady vzdělání nezískají, leda tak zde dojde k fyzickému úpadku a rozvoji alkoholismu. Nabádá k sexuální zdrženlivosti a upozorňuje na přeplněnost „syfilitických oddělení na univerzitách“, na zhoubný dopad následků této pohlavní nemoci nejen na jedince samotného, ale i na jeho budoucí rodinu a praví: „…když jako Čechové budete uvažovat o budoucnosti svého národa - máte zatracenou povinnost býti silnými, musíte mít zdravý mozek a zdravé tělo! To potřebujete jako Čechové!“ (Masaryk, 1925a, s. 102). Obrací se i k dívkám - studentkám vysokých škol, aby nenapodobovaly chlapce ve všem, v tom emancipace netkví, apeluje i na vojáky, aby se zdrželi alkoholu a pohlavních neřestí, vojenský život není a nemá být rozverný (Masaryk, 1925).

Tudíž pohlavní výchova se stává záležitostí nejen mravní, estetickou, ale i zdravotní a tělovýchovnou, neboť rozmnožováním je předávána i tělesná síla budoucím generacím. Štech (1920) uvádí, že školy nejdou v tomto směru s dobou. Krom poučování v rámci hodin biologie by školský úřad měl vydávat jakési letáky s těmito informacemi. Pohlavní pedagogika je v této době silně vázána na tělesnou výchovu. Hygienikové prosazují vyučování mimo školní lavice, vyučování pracovní, což vše má vésti k fyzické únavě a pěstování silné vůle. Spojováním chlapeckých tříd s dívčími má kladný vliv na vývoj mládeže - mizí roucho tajemna, zastoupené v pohlavní rozdílnosti. Do popředí se dostává myšlenka významu pohlavní výchovy, jež nesmí směřovat k bezženství, to je jakoby květina nesměla rozkvést, má vést k pravdě o zrodu života, k manželství, k odpovědnosti k vlastním potomkům (Štech, 1920). Prvního poučení by se dítku mělo dostat v době, kdy se začíná ptát a to od rodičů. To znamená, v prostředí ke kterému má důvěru, je láskyplné, představuje bezpečí a jistotu. Poté následuje období, kdy se rodičům do dalšího objasňování pohlavního dozrávání příliš nechce. A tady by tu povinnost měla převzít škola, kde však není již taková důvěrná atmosféra jako v rodinném prostředí (učitel má autoritativní roli, je zde velký počet jedinců). Pohlavní poučování zde může probíhat v hodinách přírodovědy na připodobňování života květin, hmyzu později živočichů a toto se stává základem pro další fázi pohlavní výchovy - tu by prováděl školní lékař s pedagogickým vzděláním (Štech, 1920). Taková byla jedna z tehdejších představ o koncepci pohlavního poučování v rámci školního vzdělávání. Finský profesor Blom k pohlavnímu poučení dává moudré doporučení: „Raději o rok dříve než o hodinu později“ (In Štech, 1920g, s. 24).

„Úkolem pohlavní výchovy jest, aby vychovávala národní dorost pro zdravý život pohlavní t. j. pro život, který má sílu zdatnost rodu a národa nejen zachovat, ale i dle možnosti zvýšit“ (Štech, 1920f, s. 44).

Jak už bylo řečeno, tehdy uváděná příčina brzkého pohlavního pudu tkví ve špatné životosprávě, připomeňme si některé z těchto příčin: masitá kořeněná jídla, požívání lihovin od raného mládí, časté sezení (způsobuje přílišné prokrvení dolních končetin a to vede k dráždění pohlavního pudu!), měkké lože a setrvávání v něm i mimo spánek, spánek v blízkosti dospělých (nevyhovující bytové situace), těsné oblečení, nevhodné oblečení (např. šplh po laně, tyči), nevhodné divadelní představení a literatura, byť se jednalo o klasická díla. Payot dokládá, že: „Pohlavní představy mají ohromnou moc uskutečňovací. Žádný pud neprobouzí se snadněji myšlenkami a představami jako právě pud pohlavní“ (In Štech, 1920e, s. 22).

Prosazování pohlavní výchovy do středních škol se u nás ve větší míře zdařilo, až po vzniku Československa a to za přispění různých sdružení a spolků, např. spolek Záchrana, který stál za vznikem bezplatného poradenství pro sexuální výchovu (Janiš, Marková, 2007). V roce 1928 se Československo stává členem Světové ligy pro sexuální reformu, jejíž styčným úkolem je osvěta. Je realizována odděleně pro chlapce a dívky a to především v období meziválečném. V době války dochází k oslabení těchto aktivit, přestože fenomén prostituce v této době dosahuje většího rozmachu, než v době mírové. Po válce se společnost mění, i z hlediska politického, dochází ke změnám v učebnicích, mění se pohled na sexuální výchovu. Upřednostňuje se lékařský přístup, poukazuje se na anatomické a fyziologické rozdílnosti mezi pohlavími (Janiš, Marková, 2007).

S rozvojem průmyslu dochází k masovým migracím obyvatelstva a osídlováním příměstských částí měst. S nevyhovujícími bytovými podmínkami se zhoršuje i hygienická situace, rozvíjí se prostituce a s ní spojené rozšiřování pohlavních nemocí, kdy cílovou skupinou je vesměs mládež (Janiš, Marková, 2007). Prostituce a konkubinát existovaly ve všech kulturách a napříč časem. Prostituce je „hřích společnosti“, který má počátek ve špatné výchově (Masaryk, 1925c, s. 143). Oplocením veřejných domů se zlo prostituce nevymítí a ta se týká obou pohlaví. Společnost mravně odsuzuje ženu - prostitutku, ale té by nebylo, kdyby nebylo prostitutů. V této otázce je veřejností uplatňována „dvojí morálka“ (Masaryk, 1925c, s. 147). Jednou z forem v boji proti masivnímu šíření především syfilitidy byla osvěta studentů, jež se účastní bouřlivého nočního způsobu života ve městech. Za prvořadé je považováno vymýcení důvodů vedoucích k brzkému pohlavnímu životu. Zvyšuje se i počet nezletilých prvorodiček a tím v přímé úměře stoupá množství ilegálních interrupcí (Janiš, Marková, 2007). Masaryk ve své době upozorňuje na množství nemanželských dětí, které jsou pro otce přítěží po stránce ekonomické a na fakt, že počet těchto dětí může být „ měřítkem společenské mravnosti“ (Masaryk, 1925c, s. 140). Pro tyto děti byly tehdy zřizovány ústavy pro nalezence, ve kterých bylo nainstalováno točidlo, které sloužilo k odložení nechtěného dítěte, po zazvonění na zvonek, patřilo dítě již ústavu. Následkem tohoto opatření byl zvýšený počet odložených dětí (Masaryk, 1925). Masaryk (In Masaryk, 1925b, s. 116) byl zastánce a propagátorem myšlenky jednoženství a jednomužství, „ což by měl být cíl všeho našeho pohlavního vývoje“.

Demosthen: „Béřeme si ženu, abychom měli manželské děti a doma věrnou strážkyni, vydržujeme si souložnici k své obsluze a dennímu pěstění, hétery k rozkoši lásky“ (In Forel, 1923b, s. 219).

8. Vývoj cílené pohlavní výchovy v 1. polovině minulého století

Sexuální výchova, tak jak je v současné době vnímána, představuje určitou výslednici mnohaletého historického vývoje, kdy od pohlavní výchovy, pohlavní osvěty přešlado dnešní podoby sexuální výchovy. Pochopitelně se dá dále vystopovat její implementace do výchovy k partnerství, manželství a rodičovství až po rodinnou výchovu a výchovu ke zdravému způsobu života (viz Janiš, 1998, s. 14–19). Při celkově zjednodušeném pohledu bychom mohli klidně konstatovat, že se prolínala v různých obměnách celou historií lidstva, přesto v té podobě, v jaké ji vnímáme současným pohledem, spadají počátky cílené pohlavní výchovy do druhé poloviny 19. století. Podle Markové (2012, s. 19) dochází v tomto období k „zosvětštení“ sexuality, jelikož se role církve v oblasti normování sexuality přesouvá do medicíny, sexuologie, psychologie a pedagogiky. Vycházejíc z Foucaulta pak konstatuje, že vědecké disciplíny přebraly dohled nad sociální regulací tělesných slastí a reprodukčních praktik.Z tohoto pohledu se jeví účelné rozdělit celé období na několik dílčích etap. První mapuje období od druhé poloviny 19. století do období první světové války. Následující období zahrnuje 20. a 30. léta minulého století, která se významnou měrou zapsala svou koncepcí pohlavní osvěty.

8. 1. Předehra k realizaci pohlavní výchovy (druhá polovina 19. století – první

světová válka)

Přestože bychom mohli nalézt v rozličných etapách historie lidstva četné příklady, které můžeme v hrubých rysech označit jako pohlavní (výjimečně taky jako sexuální) osvětu, první prezentaci jakési ucelené koncepce můžeme nalézt na konci 18. století. V tomto období dochází k postupnému odtabuizování lidské sexuality a tento trend se v určitých periodách i v různých oblastech Evropy více či méně prosazoval. Jak již bylo uvedeno, prvopočátky pohlavní výchovy můžeme nalézt u filantropistů. Za motivační základ jim posloužily některé zmínky z Rousseauova Emila aneb O výchově. V Bassedowě filantropinu (Bassedow, 1724 – 1790) se používal v intencích názornosti například obraz, na němž byla znázorněna žena na porodním křesle a manžel držící ji za ruku, dále pak kolébka atd. Někteří „extrémisté názornosti“ (např. Salzmann, Oest, Winterfeld aj.) doporučovali pitvat březí zvířata, pozorovat se školními dětmi páření ve volné přírodě, dále pak doporučovali, aby matky rodily v kruhu své rodiny za případné účasti dětí ze sousedství, aby děti a případně i dospělí chodili doma nazí apod. Otevřený až naturalistický přístup se objevil v některých výchovných útulcích v Německu a ve Švýcarsku na přelomu 19. a 20. století, kdy se v podstatě v praxi realizovaly myšlenky velkých pedagogů, jakými byli např. Rousseau (1712 – 1778), Pestalozzi (1746 – 1827), Owen (1771 – 1858) aj. Z dnešního hlediska můžeme nahlížet na doporučované přístupy poněkud skepticky, ne-li se nad nimi pousmát. V každém případě zde byla zřejmá snaha se vrátit (přiblížit) zpátky k přírodě. Ukázku jednoho z možných přístupů uvádí Forel (1923, III. díl, s. 92–93), že v útulcích bylo běžné, že se koupají nazí „hoši a učitelé pospolu. O pohlavní otázce jedná se tam řádně, přímo, jako o čemsi přirozeném. Především jest důvěrné, přímé obcování mezi hochy a učiteli spolu s nenucenou tělesnou a duševní prací při naprostém zákazu lihových nápojů, nejlepším lékem a preventivním prostředkem proti samohaně, pohlavní předčasné zralosti a ostatním sexuálním pervezitám, pokud nejsou vrozeny“. V Čechách se otázkou pohlavní výchovy zabýval Bolzano (1781 – 1848). V českém školství se problém pohlavní výchovy prvně objevuje v pedagogickém díle Pařízka (1748 – 1821). Jeho zásluhou byl v roce 1790 vydán překlad Praktické knihy ruční (autor Wilbaum), který obsahuje doporučení realizovat pohlavní poučování mládeže, aby se „ukajováním více škody nepřinášelo, než rozumným vyjevováním.“ Skutečným průlomem do nazírání na existenci lidské sexuality byla kniha Kraft – Ebinga: Psychopathia sexualis (Sexuální psychopatie). Lindner (1828 – 1887) do své struktury pedagogických disciplín začleňuje i tzv. pedagogiku sexuální, která svým obsahem vychází ze zvláštností výchovy odlišného pohlaví (Cach, Dvořák, 1970, s. 31). Současně se začínají vydávat publikace o pohlavním chování zvířat, sexuálních zvycích pro Evropu exotických národů, z historie erotiky apod. V roce 1824 byl vydán Nedělou překlad knihy Jaise Věc nejdůležitější pro rodiče, školní učitele a dohlídače mládeže i také a zvláště pro duchovní pastýře. Samotný obsah knihy, která na mnoha místech odkazuje na již zmiňované dílo Emil aneb O výchově (autor: Rousseau), se věnuje otázce onanie (sebeprznění, samohana).

Roku 1853 vychází spis Kodyma Zdravověda, který zahrnuje názor, že onanii lze předcházet fyzickou vyčerpaností mládeže, tzn. rozvíjet tělesnou výchovu atd. Po počáteční euforii pro tělesnou a pohybovou aktivitu nastal do konce století výrazný ústup zájmu o pohlavní otázky. Viktoriánská pruderie se snažila prostřednictvím „pseudovědeckého“ zastrašování omezit přirozený zájem mládeže o sexualitu. K obsahovým nástrojům patřilo zejména šíření strachu z přenosu pohlavních nemocí, o škodlivosti onanie apod. Na přelomu století opět vzrůstá pozornost o danou oblast. Motivem ke zvýšenému zájmu byly nejen důvody sociální (např. rozvrat rodin, nárůst prostituce, nevěstinců, pohlavně přenosných nemocí, nežádoucích otěhotnění atd.),ale projevoval se i vliv šíření myšlenek především naturalistického hnutí. (Zvláště výrazně se celé hnutí prosazovalo v Německu.) V dostupném tisku se stále častěji objevují zmínky o potřebě široké pohlavní osvěty. Např. v roce 1904 můžeme nalézt v pedagogickém časopise Škola našeho venkova (Landsman, 1966, s. 23) příspěvek, z něhož pochází příklad: „Naši patnáctiletí hoši jsou poučeni, sedmnáctileté a sedmnáctiletí se dokonale vyznají v praxi, devatenáctiletí jsou - otci.“ Jedna z cest vedoucí k nápravě je spatřována v pohlavní osvětě. Je příznačné, že na zvýšení zájmu výrazně participovaly ženy, zvláště pak v Německu, z řad představitelek feminizačního a emancipačního hnutí. K otázkám spojených s pohlavním životem začínají v odborných pedagogických a lékařských časopisech vycházet rozličné rubriky, vznikají první společnosti, které si za základ předmětné činnosti volí některou z částí sexuálního života. V Berlíně (1913) vzniká například Mezinárodní společnost pro sexuální výzkum (Internationale Gesellschaft für Sexualforschung) aLiga pro sexuální reformu (1920). Spolek pro ochranu matek (Der Bund für Mutterschutz) a Německá společnost pro potírání pohlavních chorob (Manheim, 1907) se dožaduje na vládě, aby daná tematika byla přenášena na školní mládež. V USA rozvíjí činnost Sdružení pro pohlavní hygienu (The American Federation for Sex Hygiene). Za zmínku stojí i poznámka o tom, že na přelomu 19. a 20. století začíná u nás rozvíjet činnost Československé eugenické hnutí, které se primárně zaměřilo na funkci rodiny a plodnost se záměrem přispět k ozdravění lidské společnosti. Přestože nedošlo k významnějšímu propojení názorových hledisek, v každém případě vytvářela se tak platforma pro odbornou diskusi, kam nepochybně pohlavní osvěta mohla výrazným způsobem předložit své poznatky a zkušenosti.

V našem prostředí byly obdobné požadavky vysloveny na kongresu Volné myšlenky (Praha, 1907), ale jednalo se pouze o ojedinělý pokus, na rozdíl od okolních zemí, kde se pohlavní osvěta plně rozvíjela. Např. v Itálii bylo v roce 1910 zavedeno do středních škol vyučování o sexuální hygieně. Po první světové válce se tak stalo i v Jugoslávii, Polsku, ve Vídni je osvěta zavedena povinně do všech obecných škol. Jinak tomu není ani v USA aj. U nás k tomu dochází až po vzniku Československa v souvislosti se zaváděním nových osnov (1919) do středních škol. Na pomoc přicházejí rozličné spolky, sdružení a instituce (např. v Praze byla z iniciativy spolku Záchrana zřízena bezplatná poradna pro pohlavní výchovu.

Objevuje se označení Sexualpädagogik (Pro vyšší třídy středních škol je vydána učebnice - Groebek: Sexualpädagogik). Pojem sexualita se začíná etablovat v pedagogickém světě, i když ne přímo ve vztahu k sexuální osvětě. Jedná se například o termín sexuální didaktika, který se užíval ve smyslu zřetele „k různostem obého pohlaví a dle nich, co kterému se hodí, vybírá a utváří.“ (Ottův slovník naučný, 1893, s. 483) Na přelomu 19. a 20. století se hojně používá pojem sexuální pedagogiky, a to ve smyslu poučení v otázkách pohlavních. Označení sexuální pedagogika a dokonce i označení sexuální didaktika úzce souviselo s prosazováním koedukovaného přístupu ve školách. Podstata spočívala v diferencovaném přístupu k výchově a vzdělávání chlapců a dívek (dosud existovalo velké množství dívčích a chlapeckých škol)

Vytváření překážek v přístupech k informacím se sexuální tematikou v období dospívání ze strany rodičů, školy a společenské morálky vedlo nepřímo k vydávání restriktivních opatření a publikací s odstrašujícím obsahem. Mnozí lékaři a moralisté na stránkách četných knih doslova „děsili“ dospívající mládež onanií. V roce 1812 uznávaný americký psychiatr Benjamin Rusch ve svém díle zdůrazňuje, že onanie zapříčiňuje nejen slabomyslnost a slabozrakost, ale také epilepsii a nakonec „vykrvácení a smrt“. Onanismus v polovině 19. století dospěl do stádia, kdy jedinci podezřelí z onanie byli vybavováni specifickými přístroji a ochrannými pomůckami s cílem zabránit onanii. Jednalo se například o ostnaté rukavice, bandáže na genitálie, pásy cudnosti, byl sestrojen speciální „erekční detektor“, který v akutním případě rozezněl zvonek v ložnici rodičů dospívajícího dítěte. Ještě v roce 1925 se onanie všeobecně potlačovala (existovala i dětská „masturbační sanatoria“). Jedním z mnoha doporučovaných prostředků byla hypnotická sugesce. Doporučovaly se rozličné operativní zákroky, jako například vyleptávání tzv. genitálních bodů v nose, infibulace předkožky, klitoridektomie (odstranění poštěváčku), ale také méně drastické metody, jako např. vodoléčba, léčba elektřinou, dietou a podobně.

Známá autorita své doby Forel (1923) vnímá sexuální pedagogiku jako nesporně potřebnou, jejíž garance by přináležela jak škole, tak i rodičům. Přes všeobecnou shodu, že pohlavní výchova má být uskutečňována v rodinném prostředí, je vytvářen všeobecný tlak na školu, aby právě ona byla hlavním garantem za danou výchovu. Optimálním předmětem, v kterém by se mohly žákům informace prezentovat, se jeví přírodopis. Dospívajícím jsou předkládány základní poznatky o biologické funkci rozmnožování, jako například popis pohlavních orgánů, menstruace, oplodnění, těhotenství, porod aj. doplněné o požadavek vypěstování odpovídajících hygienických návyků. Tato poloha výchovy byla rozšířena o mravní dimenzi, která kladla důraz na zodpovědný výběr budoucího partnera, pohlavní věrnost a odsouzení všech doprovodných, společensky nežádoucích jevů se sexuálním pozadím.

Snahy o přímé prosazení pohlavní výchovy do škol narážely zpočátku na odpor jak laické, tak i odborné veřejnosti. Přesto se zavádění základního poučení o zásadách pohlavní hygieny, pohlavního pudu, onanii, nebezpečí pohlavních chorob atd. nakonec v atmosféře pokusných škol a diskusí o možných a nutných reformách ve školství do školní výuky plně prosazuje. Např. Náprstek (1920, s. 401) nabízí jedno z možných řešení: „Základní pohlavní rozdíly i funkce mohou být objasněny dětem v době nevinnosti dětské, před 10. rokem věku, kdy z pozorování vývoje rostlin, z mechaniky přenášení pylu větrem a hmyzem, z oplozování ryb, motýlů, ptactva i zvířat stane se zřejmým, že rozmnožování života rostlinného i živočišného umožněno jest jedině tím, když dvojpólový element biologický setkává se k rozkvětu nového života.”

Rozvoj průmyslové výroby s sebou přinesl do té doby nebývalou migraci obyvatelstva a zároveň i jeho velkou koncentraci v průmyslových (zejména v městských) aglomeracích. Vzhledem k sociálnímu postavení pracovní síly, podmínkám bydlení, úrovni zdravotnictví, stupňům hygieny, možnostem vzdělání, kulturního vyžití apod. začínají se vedle celé řady dalších negativních jevů projevovat i jevy se sexuálním pozadím (prostituce, promiskuita, šíření pohlavně přenosných chorob aj.). Nejvíce postiženou věkovou kategorií se stává mládež, která je k těmto vlivům nejvíce náchylná, ale která zároveň rychle přestává respektovat do té doby vžité celospolečenské konzervativní konvence.

Na přelomu 19. a 20. století začíná vycházet velké množství sexuálně osvětové literatury, a to včetně ryze odborných textů (např. Krafft-Ebing: Psychopathia sexualis), která předkládají vědecký základ pro další osvětu. Současně dochází k odrývání dosud potlačovaných (resp. nepopularizovaných) dokladů o skutečné morálce předchozí doby, a to např. při odkrývání míry prostituce, množství nemanželských dětí, „neveřejného života“ šlechty a měšťanů, šíření syfilidy, sexuálních zvráceností apod. Svůj podíl na „serióznosti“ měl např. Fuchs a jeho ilustrované dějiny erotiky (Illustrierte Sittengeschichte). Ve 20. letech minulého století vznikl ve Vídni nesmírně vědecky a publikačně aktivní ústav „Institut pro sexuální výzkum“ spojený s archívem, ve kterém docházelo ke shromažďování dokumentům vztahující se k sexualitě a erotice.

Jak již bylo uvedeno, sexuálně osvětová literatura začíná v duchu viktoriánské morálky působit ve smyslu potlačování všech projevů lidské sexuality, zejména pak v otázce nebezpečí onanie (Janiš, 2007) v období puberty, nebezpečí dalšího šíření pohlavně přenosných nemocí. Myšlenka o škodlivosti onanie našla své podporovatele v řadách německých, švýcarských a francouzských lékařů (tzn. medicínských autorit), kteří byli podporování církví, neboť daná myšlenka zapadala do jejich výchovných koncepcí. Jiná nebyla ani situace v našich zeměpisných šiřkách, kde v období první poloviny minulého století docházelo k vydávání mnoha knih s osvětovou problematikou zaměřenou na vytváření stresu z onanie (např. Batista:Sebeochrana a pohlavní zdravověda. Batista: Samohana (onanie) a její následky. Několik vydání, 20. léta minulého století). Přitom po celou dobu vycházejí v překladech také silně erotické až pornografické spisky z děl světové erotické literatury (např. Edice 69, Lotos, Orchideje aj. vydávané v intencích dobové legislativy jako soukromé tisky určené pouze majitelům s přísným zákazem další distribuce). Stejně tak vycházejí spisky z řad volnomyšlenkářských spisovatelů, a to mnohdy z racionálních důvodů psaných pod četnými pseudonymy. Co nelze přehlédnout, že dochází k vydávání odborných publikací, jako např. Záruba, Votoček: Dějiny lásky, 5. dílů – 1925; Dufour: Dějiny prostituce, 6. dílů – 1905 aj.), která mají napomáhat „bourat“ vžitá společenská tabu. (Ve 20. letech minulého století se jedná např. o již zmiňovaném hnutí zvané „Volná myšlenka“, realizované v praxi prosazováním tzv. volné lásky apod.). Příspěvek k lepšímu pochopení lidské sexuality přináší Freud, který na základě své teorie libida předpokládá, že hlavní příčinou neuróz tvoří tradiční morálka.

Lavinovité šíření pohlavně přenosných nemocí kopírovalo kumulaci pracovní síly v průmyslových lokalitách. Jedním z prostředků prevence se stává široce pojímaná sexuální osvěta, cílená na všechny zainteresované výchovné subjekty. Boj proti dalšímu šíření pohlavně přenosných nemocí byl veden zejména formou osvěty. Na většině vysokých škol v Německu a v Rakousku se zavádějí přednášky pro studenty na dané téma. Důvod je velice prostý. Jsou to právě studenti, kteří v nočním ruchu velkých měst se setkávají s prostitucí soustředěnou v nevěstincích nebo na ulicích. Začínají se v hojné míře realizovat první osvětové akce, zaměřené např. na podchycení nezkušených dívek z venkova před prostitucí v Praze a v dalších městech (např. akce Armády spásy apod.). V oblasti výchovy uskutečnila Spolková rada Pedagogického muzea Komenskéhov Praze (1917, za účasti - Drtiny, Kádnera, Klímy aj.) první ucelenější analýzu stavu. Uskutečněné anketní šetření vedlo k navržení postupu, který si kladl za cíl prostřednictvím školy přispět ke zlepšení tělesné i mravní výchovy mládeže. S dostatečným časovým odstupem můžeme hodnotit jejich úsilí jako průkopnické i přesto, že se při řešení celé problematiky nevyvarovali chyb pramenících zejména z přecenění úlohy informace. Ve zprávě se mimo jiné konkrétně uvádí: „Vážnost celé věci i nebezpečí s ní spojené vyžaduje, aby školními úřady schváleny byly po bedlivé úvaze a radě povolaných odborníků obsah, norma i hranice tohoto poučení. Právě účelná a do podrobností promyšlená didaktika a metodika pohlavního vyučování jest "unum necessarium" - jedinou nezbytností.“ (Podání Spolkové rady, s. 14).Cílem takto pojaté pohlavní výchovy bylo, „aby náležitými opatřeními byly odstraňovány příčiny vedoucí k tomu, že pohlavní pud se dříve probouzí a ocitá na nebezpečném a kluzkém scestí.“ (tamtéž, s. 10–11). Za nejúčinnější prostředek prevence je považována především tělesná výchova. „Je třeba tělesnou výchovu mládeže vést tak, aby nejmocnější z pudů neprobouzela předčasně, aby probouzení toto nebylo živeno nenáležitou stravou, pitím lihových nápojů, pohlavní pud dráždicích a jinou nenáležitou životosprávou. Je třeba bdít nad duševními dráždidly.“Současně došlo k vydání Memoranda c. k. Zemské školní radě pro Království české „O pohlavní výchově mládeže“ (1917), kde byl vznesen požadavek o zavedení pohlavní výchovy do škol. „Pronikavé změny ve složení lidské společnosti, postupující omezování a rozvrat života rodinného, zdravotní nebezpečí, stále rostoucí, zastaralé předsudky a nízkosti všeho tělesného a hříšnosti života pohlavního a na druhé straně krátkozraký naturalismus zvráceného názoru světového a životního, snižujícího člověka na pouhý druh živočišný bez vyššího určení, byly dosud velkou překážkou správné výchovy lidského pokolení k přirozenému a zdravému žití pohlavnímu…“. (převzato Poliaková, 2003, s. 11–20)

8. 2. Realizace pohlavní výchovy v meziválečném období

K výrazným změnám v otázce přístupu k sexualitě (nepochybně i pod vlivem četných eugenických snah z rozličných institucí, sdružení, spolků a autorit) došlo v období po první světové válce. Každý válečný konflikt vytváří předpoklady pro tvorbu nových sexuálních norem, názorů a postojů a zároveň zvýrazňuje potřebu nových přístupů k sexuální výchově mládeže. V místě kumulace armád nastává rozvoj všech forem promiskuitního chování (prostituce, činnost veřejných domů apod.), rozšíření pornografických materiálů (obrazových i textových), stejně tak dochází k rozšíření trestné činnosti sexuálně motivované (znásilnění). Výrazně se promítá pokles dospělé mužské populace. Pod vlivem této reality je mládež vtahována předčasně do sexuálních vztahů. Jediným prostředkem k zamezení nekontrolovatelného rozvoje společensky nežádoucího jevu je prevence, kterou nepochybně sexuální výchova (osvěta) představuje. Jak uvádí Panýrek (1931, s. 284), „boj proti pohlavním chorobám jest úkol hygienický, potírání prostituce sociálně pedagogický … jsou to dvě oblasti, které se navzájem nekryjí …” Právě takový přístup představuje jednu ze strategických chyb.

K zajímavým a inspirativním počinům nepochybně patřilo zřízení tzv. Knihovny pohlavní výchovy, kterou vedl Záhoř. Zmíněná knihovna představovala jednu ze součástí „soustavného plánu převýchovy všech vrstev národa” (Záhoř, 1924, s. 6-8). Celý plán byl koncipován do čtyř etap, podle všech činitelů, které do daného směru výchovy spadají. Jednak šlo o poučení pubertální mládeže a dorostu, rodičů a všeobecné veřejnosti, čtvrtá část koncepce předpokládala odbornou průpravu učitelstva. V této souvislosti si Záhoř klade i dílčí úkoly, které dále konkretizuje. Například za pomoci „spisů pohlavně poučných pro mládež” oslovit mládež. Prostřednictvím brožur, tisku, přednášek, světelných obrazů, filmů a divadelních představení působit na výchovu širokých vrstev lidových“. Ve škole musí zavedení pohlavní výchovy předcházet vedle „odborné průpravy učitelstva”realizované prostřednictvím učitelských ústavů také dostupnost příruček i pro aktivní organizátory zvláštních kurzů.

Počátkem minulého století dochází k postupnému nárůstu ve vydávání populárně naučných spisků. Ve 20. a 30. letech minulého století došlo k další akceleraci a celá osvěta dostala určitý vnitřní řád. Na základě zpracované bibliografie Šteklem (1966) a bibliografie uvedené v Podání Spolkové rady, došlo v letech 1900 – 1910 k vydání 34 publikací s tematikou orientovanou na pohlavní výchovu, v letech 1911 – 1920 pak bylo vydáno již 41 publikací a tento trend ještě ve 20. letech dále narůstal. Celospolečenský optimismus ze vzniku nové samostatné republiky s sebou přinesl tvůrčí rozmach v celé řadě oblastí, které nebylo možné v prostředí bývalého mocnářství Rakousko–Uherska plně realizovat. Dochází např. ke zrušení reglementace (tzn. registrování prostitutek), přijímá se zákon pro potírání pohlavních nemocí apod. Do popředí se dostává právě rozpracování teoretických otázek a obsahové stránky pohlavní výchovy. Cenné pro řešení celé otázky je, že se k daným otázkám vyjadřovali představitelé tehdejší pedagogické obce. „Pohlavní výchova znamená záměrný vliv na mládež i dospělé, aby svoje cítění i jednání v pohlavní oblasti udrželi v souladu jak s obecnou hygienou těla i ducha, tak i s řádem eticko-sociálním. Nemá tedy pohlavní výchova za účel vypěstovat individuum bez pohlaví, nýbrž člověka, jehož pohlavnost by jako součást ostatních vznětů a cítění harmonicky zapadala do disciplinovaného celku.“ (Chlup, Kubálek, Uher, 1938, s. 416–417) K hlavním zásadám pohlavní výchovy patřilo především dodržet některé podmínky, které sledovaly jeden cíl - oddálit uvědomování si vlastní sexuality a následně problém sebeuspokojování (samohana, onanie, masturbace). „V pohlavní výchově dětí není potřeba více než obecné hygieny, tj. čistotnosti, střídmosti (zvláště na noc), ne příliš teplé ložní pokrývky, dále nutno naučit děti neprodlévat na lůžku mimo spánek a dbát toho, aby se před spaním vymočily.“ (Tamtéž, s. 417)

Intenzivní boj proti pohlavně přenosným nemocem byl veden již za doby tzv. 1. Československé republiky, kdy bylo nezbytné potlačit jejich další šíření. V roce 1922 vyšel zákon č. 241, který sledoval potlačení pohlavních nemocí (v této době se pojmově neodlišovalo označení pohlavních nemocí a pohlavně přenosné nemoci). Účinnost působení zákona nebyla příliš velká, neboť nebyl statisticky podchycen skutečný stav rozšíření (soukromní lékaři neměli povinnost hlásit postižené osoby), osobám postiženým pohlavní nemocí nebyla poskytnuta bezplatná léčba (finanční náklady byly poměrně vysoké a chudším vrstvám v podstatě nedostupné), navíc hrozila nemocným ztráta zaměstnání. Odlišný byl i přístup k řešení problému v jednotlivých částech republiky. V českých zemích rozvíjela preventivní funkci řada lékařů, následně dobročinné spolky, na Slovensku byl boj svěřen výhradně dobročinným spolkům. V roce 1937 se jednalo o Spolek proti pohlavním chorobám pro Slovensko (Spolok proti pohlavním chorobám pre Slovensko) s jednou poradnou v Bratislavě. Červený kříž měl poradny v Habure, Košicích, Lučenci, Martině, Ružomberku a Žilině. Už z pouhého přehledu je zjevné, že se nejednalo o systematický přístup (spíše živelný), který by respektoval potřeby prevence, a to zejména v místech vysoké koncentrace pracovní síly a tím i možného nárůstu pohlavně přenosných nemocí. Pro doplnění je zapotřebí uvést, že spolek „Záchrana“ provozoval léčebnu pro mladistvé v Likieri-Hnúšti. Je zřejmé, že na rozlohu Slovenska se jedná o poměrně malý počet zařízení na zabezpečení detekce, stejně tak jako i léčení pohlavně přenosných nemocí.

K rozvoji pohlavní výchovy přispělo především její pojímání jako prostředku proti dalšímu rozšiřování prostituce a pohlavních chorob. Současně je kladen důraz na rozumovou výchovu, na odstranění rozličných „dráždidel“, včetně příliš „otevřeně“ psaných knih. Objevují se i neofilantropické snahy, které sledují naturalistické odhalení podstaty pohlavního života. U pedagogů dochází k zajímavému posunu v názorech na samotnou realizaci a to, že hromadné formy výuky nepatří vzhledem ke značným individuálním rozdílům mezi nejoptimálnější vyučovací metody. Diskuse spojené s pohlavní výchovou otevřely prostor pro řešení otázky koedukace ve výchově. Jen pro úplnost je možné uvést, že v Československu byla koedukace zaváděná do škol postupně, a to od roku 1921. Nejvíce byla prosazována v obecných školách, kdy z celkového počtu 14 484 obecných škol bylo k 31. 10. 1928 koedukovaných (smíšených) celkem 13 265 škol (tj. 91,6 %). Nejstarším evropským koedukačním ústavem byla vyšší soukromá škola - Palmgrenova (Palmgrenska Samskola) ve Švédsku, založená 16. 10. 1876. Postupně prosazování koedukace do škol „nahrávalo“ myšlence prosazovat pohlavní výchovu v prostředí školy. Je však mít stále na zřeteli, že v této oblasti se v dané době prosazoval vliv katolické církve a pochopitelně zde byl i silný vliv společnosti na posílení instituce rodiny. Z těchto základů vycházely i některé představy o cílech a poslání samotné pohlavní výchovy. Pro ilustraci je možné uvést názor Štecha (1920, s. 21), který uvádí, že „cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému jednomužství a jednoženství,nebo-lijediné přirozené formě pohlavních styků, které je podmíněno pohlavní abstinencí před sňatkem.” Názory na postavení pohlavní výchovy ve školním prostředí se mezi odborníky různily. Problém spočíval v pojetí prezentace, zda se má preferovat kolektivní (skupinová) expozice nebo individuální přístup. Ve shodné době se ve společnosti rozvinula diskuse ohledně koedukace.

Na lékařské platformě se začínají rozvíjet nové vědní obory – sexuologie, stejně tak jako i sexuální psychologie, které významně přispívají k odstraňování mnohaletých tabu kolem lidské sexuality. V každém případě se jednalo o výrazný posun v celkovém přístupu.

Celosvětový trend vedl k vytvoření mezinárodního seskupení, tzv. Liga pro sexuální reformu (1920) a následně Světová liga pro sexuální reformu (1928), jejímž členem se mimo dalších zemí stává i Československo. V roce 1921 došlo na základě vyhlášky zemské školní rady povinnosti přednášet sexuální výchovu (pohlavní poučení). Vzhledem k tomu, že jednotliví členové učitelského sboru nebyli na osobní prezentaci odpovídajících informací dostatečně připraveni, řešil se problém promítáním amerického (osvětového) filmu, a to odděleně pro chlapce a dívky. Ještě téhož roku je na kongresu v Kodani přijato deset bodů, z nichž je pro sexuální výchovu nejdůležitější bod: „Plánovitá a cílevědomá sexuální výchova a osvěta.“ V duchu této myšlenky je sexuální výchova v období mezi oběma světovými válkami chápána a zároveň i realizována. To znamená, že hlavním cílem je osvětová činnost, která se uskutečňuje i na školách, ale jen zřídka v koedukovaných skupinách. Specifickým znakem je realizování osvěty samostatně pro chlapce a samostatně pro dívky. Pro objektivitu posuzování stavu ve školách je zapotřebí připomenout přijetí Zákona O celibátu učitelek (č. 2144, 26/VI. 1919) a současně Zákona ze dne 24. července 1919, kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných, občanských (měšťanských) v republice Československé (Sbírky zákonů a nařízení č. 455).

Působí zde ještě jeden významný faktor, kterým jsou filozofické názory a autorita tehdejšího prezidenta republiky - Masaryka, který orientuje problematiku pohlavní výchovy výrazně do roviny mravní. „Cílem našeho pohlavního vývoje je čisté manželství, postavené na základech mravní čistoty“ (Masaryk, 1924, s. 7).Masaryk (1923, převzato Poliaková, 2003, s. 12) se jednoznačně staví ve prospěch otevření diskusí k pohlavní výchově. V knize Mravní výchova (1923) se vyjadřuje naprosto jednoznačně: „Že by pohlavné otázky nemohli byť predmetom verejnej diskusie a umeleckej tvorby, je tvrdenie nezmyselné, ktoré zodpovídá súčasnej panujúcej spoločenskej falošnosti a nemravnej sentimentálnosti. Jako sa o týchto veciach má písať a hovoriť pravdivo. Ĺudia neskazení a jemní budú o pohlavných veciach hovoriť a písať pravdivo, čisto, pekne.“ Pochopitelně, že autorita prezidenta sehrávala ve své době pozitivní roli, ale širšímu tlaku ze strany osvícených představitelů společnosti (křesťansky orientovaných politických, hnutí a aktivit) přece jen některé trendy, podporované ideologií křesťanství, dlouhou dobu odolávaly. Šíření myšlenek v prostředí školy bylo proto velice obtížné.

Ve 30.letech minulého století, kdy se naplno projevují průvodní příznaky hospodářské krize, přechází postupně pohlavní osvěta v osvětu sexuální. Dochází k rozevření diskusních témat, majících úzký vztah k lidské sexualitě. Objevuje se tzv. komerční sex, erotická literatura, z historie erotiky, prostituce atd., ale také odborné studie. Pro rodiče a dospívající mládež se vydávají populárně naučné publikace.

Vyvrcholením přístupů k pohlavní osvětě byl projekt ovlivněn bezesporu upřímnou snahou vedenou Záhořem. Zdeněk Záhoř (10. 7. 1881 – 16. 8. 1931) byl středoškolský profesor, který se věnoval nejen psaní odborných pojednání, jako např. o Boženě Němcové (ostatně vnučku této známé české spisovatelky si vzal za manželku). Jako idealista se zabýval zdravou výchovou mládeže, pro kterou koncipoval zejména „Plán pohlavní převýchovy národní“. Jako jeden z prvních, přistoupil systémově k realizaci pohlavní výchovy. S odstupem doby musíme kladně hodnotit postoj k církvi, kterou ze zanedbání pohlavní výchovy jednoznačně v úvodu zmiňovaného plánu obvinil. „Křesťanství mělo vysoké poslání: zduchovnění života. Ale kladouc veškerý cíl a smysl života vezdejšího do záhrobí, znehodnotilo život pozemský a jeho projevy. Spáchalo chybu, že zneuznalo hmotu, že tělo a jeho pudy ponížilo, ano prohlásilo, že nástroj ďáblův, kdežto hmota jest přec mrtvým podkladem ducha, nezbytným jeho služebníkem … problém pohlavní je tudíž po výtce rázu mravního a proto otázka správnéhopohlavního života není jen otázkou lékařskou, nýbrž (vedle stránky sociální) především otázkou výchovy.“ (Plán pohlavní převýchovy národní)

Osvětovým spolkům (dobově korporacím) a školám byl nabízen cyklus tří pohlavně výchovných přednášek Záhoře doplněný „světelnými snímky přírodovědeckými, lékařskými a uměleckými“, stejně tak tematicky pojatými prospekty, výchovné letáky apod.(Záhoř, Pohlaví – Láska – Mateřství, 1923, s. 72). Přednášky nesly názvy: 1. Láska a Nekonečno (30 obrázků), 2. Pohlaví – Láska - Otcovství (87 obrázků), 3. Pohlaví – Láska – Mateřství (84 obrázků) a jak je zřejmé, byly doplněné názorným promítáním diapozitivů. Zase jeden další doklad o snaze komplexního přístupu k realizaci projektu.

Pro úplnost je zapotřebí poznamenat, že všechny publikace vydalo oddělení YMCA v Praze. Na druhé straně je nutno také vnímat „mediální“ vliv na vytváření názorů k rozličným problémům spojeným právě s pohlavní osvětou. Příkladem může být ukázka z knihy Praktický rádce u pohlavní výchovy mládeže (1931) ve vztahu k otázce onanie. Na dotaz v tisku ve znění „moje přítelkyně mne upozornila, že můj 11letý chlapec má kruhy pod očima, že tedy jistě onanuje a že mu hrozí zblbnutí“, autor odpovídá následovně: „Kruhy pod očima nejsou bezpečným příznakem. Onanii zjistíte jen přistižením nebo doznáním dítěte. Zblbnutí se bát nemusíte. To jsou povídačky. Ovšem, je pravda, že onanie, zejména je-li horlivě prováděna, působí v dítěti duševní rozvrat, hubí je tělesně, hlavně nervová soustava jí trpí.“

Za zmínku stojí i poznámka Záhoře (1924, s. 9) o případném uvažování o změně názvu z pohlavní výchovy na „výchovu k rodinnému životu”. Předkládaná koncepce ještě předpokládala vydávání vědeckých spisů z oboru pohlavní výchovy. Jak uvádí Záhoř (1924), „jakostí pohlavního života národové se povznášejí nebo hynou. Boj proti tmě, neřestem, pohodlí, šabloně, tuposti, musí být stále bojován, a kde ho není, tam nastává hniloba a rozklad. Jen vykořeníme-li blud o nízkosti pohlavního života, povzneseme-li názor o něm, naučíme-li se správné duševní i tělesné životosprávě, zjednáme nezbytnou podmínku pro jeho očistu. Pohlavní výchovou potíráme tisíciletou lež, tisícileté pokrytectví, které podlamuje národní zdraví i národní povahu. Zavedením pohlavní výchovy budeme jednat v duchu svých dějin, v duchu svých předků, jimž hájení a držení pravdy bylo nejvyšším cílem.“

V dané době docházelo k vydávání celé řady dalších publikací, a to jak odborných, tak určených široké laické veřejnosti. V roce 1934 vydal například Skořepa knihu „Pohlavní výchova naší mládeže“ (převzato Šulová, 2003, s. 21–22), kde je pohlavní výchova považována především za „výchovu ke zdravému, normálnímu pohlavnímu životu. Základním východiskem je, že v době dospívání je třeba usměrňovat probouzející se pohlavní pud, aby nepůsobil negativně na další vývoj jedince. Z pohledu autora by tedy měla pohlavní výchova plnit 3 úkoly:

Usměrňovat pohlavní pud, aby se příliš nerozvíjel a aby dítě zůstalo pohlavně čisté až do dosažení úplné pohlavní zralosti.

Předat poučení o pohlavních věcech – ozřejmit původ člověka, jevy pohlavního dospívání, vysvětlit původ pohlavních chorob, poučit o možných zdravotních i morálních škodách, jež by mohly plynout ze zneužívání či nadužívání pudu, působit na pud pomoci rozumu.

Napravovat pohlavní poklesky – zejména onanii a záliby v necudnostech.

Celé poučení má být rázu mravního, a nikoliv přírodovědeckého. Poučovat má hlavně rodina, škola až na druhém místě. Svou pozitivní roli mají sehrávat též lékaři.“

Zdroje:

BLOM, M. O. Soustava pohlavního poučování mládeže. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920g, s. 24-27.

BÖHMOVÁ, F. Ohlas v tisku. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928b, s. 9-36.

DEMOSTHEN. K dějinám mimomanželského pohlavního obcování. In FOREL, A. Pohlavní otázka. Kr. Vinohrady: Naklad. Sfinx, 1923b, s. 217-220.

DODATKY. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928e, s. 126-133.

FOREL, A. Pohlavní otázka. Kr. Vinohrady: Naklad. Sfinx, 1923, s. 221.

FOREL, A. Manželství a bezmanželství. Namlouvání. In FOREL, A. Pohlavní otázka. Kr. Vinohrady: Naklad. Sfinx, 1923a, s. 192-194.

HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928, s. 133.

HAŠKOVEC, L. Úvod. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928a, s. 7-8.

HAŠKOVEC, L. Ohlas v tisku. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928b, s. 9-36.

HAŠKOVEC, L. Ohlas v tisku lékařském. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928c, s. 37-44.

HECHT, H. Ohlas v tisku. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928b, s. 9-36.

JANIŠ, K., MARKOVÁ, D. Příspěvek k základům sexuální výchovy. Univerzita Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 77. ISBN 978-80-7041-621-1

KETTNER. Debata ve spolku českých lékařů a ohlasy debaty spolkové. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928d, s. 45-100.

KLIKA, Č. Kodymova Zdravověda o otázce pohlavní výchovy. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920b, s. 15-18.

KODYM, S. Kodymova Zdravověda o otázce pohlavní výchovy. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920b, s. 15-18.

MASARYK, T. G. Mnohoženství a jednoženství. 2. nezměněné vyd. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1925b, s. 20.

MASARYK. T. G. Mravní názory. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1925, s. 189.

MASARYK. T. G. Mládež a mravnost. In MASARYK. T. G. Mravní názory. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1925a, s. 100-105.

MASARYK. T. G. Pohlavní život a mravnost. In MASARYK. T. G. Mravní názory. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1925b, s. 114-139.

MASARYK. T. G. Mravní stíny společnosti. In MASARYK. T. G. Mravní názory. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1925c, s. 139-167.

PAYOT, J. Příčiny pohlavních poblouzení. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920e, s. 21-24.

PROCHÁZKA, L. Obavy národů před odlidňováním. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920c, s. 6-8.

SVOBODA, E. Ohlas v tisku. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928b, s. 9-36.

ŠKRACH, V. K. Předmluva k druhému vydání. In MASARYK, T. G. Mnohoženství a jednoženství. 2. nezměněné vyd. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1925a, s. 5-7.

ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920, s. 55.

ŠTECH, K. Pohlavní výchova součástkou výchovy tělesné. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920d, s. 5-6.

ŠTECH, K. Filantropisté pokračovatelé Rousseauovi. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920a, s. 12-13.

ŠTECH, K. Závěry. In ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Nákladem Gustava Volevského, 1920f, s. 44-46.

TURNEROVÁ, T. Ohlas v tisku. In HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1928b, s. 9-36.

ZÁHOŘ, Z. Plán pohlavní převýchovy národní. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1924, s. 11.

ZÁHOŘ, Z. Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže. Praha: Vydavatelské oddělení YMCA, 1931, s. 112.

ZÁHOŘ, Z. Početí. In ZÁHOŘ, Z. Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže. Praha: Vydavatelské oddělení YMCA, 1931a, s. 19-34.

Mgr. Švejdová Michaela

2. ročník - kombinované studium

Slezská univerzita v Opavě

Fakulta veřejných politik