Homosexualita a heterosexualita

MUDr. Ivo Procházka, CSc.

Jestliže hovoříme o homosexualitě nebo heterosexualitě, měli bychom jasně definovat kategorii, k níž konkrétní výraz sexuální orientace vztahujeme. Může se jednat o sexuální orientaci jako takovou v medicínsko-psychologickém smyslu. Pak se jedná o převažující nebo výlučnou celoživotní a trvalou citovou a sexuální náklonnost k určitému pohlaví. V tomto směru jednoznačně rozeznáváme orientaci heterosexuální a homosexuální. Otázkou zůstává, zda existuje orientace bisexuální, tedy dlouhodobě rovnoměrná náklonnost k osobám obojího pohlaví. Někteří odborníci to zpochybňují zcela, jiní to považují za možnost poměrně vzácnou. Sexuální orientace je z podstatné míry dána biologickými predispozicemi. Psychogenní hypotézy ovlivňující vznik a rozvoj sexuální orientace nelze považovat za prokázané. Výskyt homosexuální orientace v populaci je odhadován nejčastěji kolem 4% (různé typy studií 1-10%) a je konstantní v různých kulturách.

Z hlediska sociologického je podstatnější identifikace - ztotožnění se s určitou sexuální orientací. Kromě vlastních biologických a psychologických rysů se při vytváření identity uplatňuje i sociální kontext. Kromě identifikace heterosexuální a homosexuální (často též popisovanou jako gay, případně queer), existuje i identifikace bisexuální. Ta je častější v egodystonním období homosexuálně orientovaných osob, u ženatých a vdaných homosexuálů, ve společnostech k homosexualitě netolerantní. Také se s ní setkáváme častěji u žen než u mužů. Bisexuální identifikace se vyskytuje i u heterosexuálů z různých důvodů (například liberální postoj k homosexuálním vztahům či pohlavním stykům).

Konečně pak pojmy heterosexuální, homosexuální a bisexuální používáme při popisu chování. Většinou tak popisujeme vlastní sexuální partnerské styky, nerozumíme jimi pouhé fantazie či variace při masturbaci nebo pozitivní individuální reakce (vzrušení) na pouhý erotický podnět. Zatímco homosexuální orientace je relativně stálým jevem, četnost homosexuálního chování je kulturně podmíněná. Některé práce předpokládají, že jasnější dichotomie mezi homo- a heterosexuální orientací, stejně jako větší akceptace předmanželského sexu a koedukované kolektivy vedou ke snížení homosexuálního chování u heterosexuálů v posledním století.

Mezi hlavní argumenty, svědčící pro biologickou podmíněnost sexuální orientace, patří důkazy genetické, endokrinologické, anatomické, psychofyziologické a imunologické. Nicméně je třeba připustit, že při současném stavu znalostí neznáme přesný algoritmus, který by vznik a rozvoj sexuální orientace vysvětlil. Nicméně některá prokázaná fakta jsou nepřehlédnutelná a ani skutečnost, že ne vždy se je podařilo ve všech dalších studiích zopakovat, by měla vést k jejich odmítání.

Z genetických studií patří mezi nejstarší průkaz dvojčecích studií. U jednovaječných dvojčat je výskyt homosexuální orientace vyšší než u dvojvaječných nebo u pouhých sourozenců. To platí pro muže i pro ženy. Dále je častější výskyt homosexuální orientace u příbuzných mužů gayů z matčiny strany než z otcovy. Hamer pak v devadesátých letech identifikoval úsek q28 X chromozomu, který by se mohl podílet na vzniku mužské homosexuality. Následovala další studie, která identifikovala čtyři úseky uložené na nepohlavních chromozomech, které by mohly sexuální orientaci ovlivňovat. Evoluční argument, že genetická podmíněnost homosexuální orientace by vedla k postupnému vymizení genů z genofondu, zpochybnila studie, která prokázala vyšší plodnost žen v rodinách, kde se vyskytují homosexuální muži.

Endokrinologické studie se týkají ovlivnění hypothalamu (pravděpodobného centra sexuální orientace, sexuální identity a také řízení hypofyzárních hormonů) během nitroděložního života plodu. Předpokládají, že pokud je mužský plod během určitého krátkého období ve druhém trimestru těhotenství vystaven nedostatečnému vlivu mužských pohlavních hormonů (například v důsledku stresu), pak dojde k rozvoji homosexuální orientace. Adekvátně dojde k rozvoji ženské homosexuality, pokud je ženský plod těmto hormonům naopak vystaven.

Neuroanatomické studie vycházejí z pohlavně rozdílné velikosti některých částí mozku. Právě v oblasti hypothalamu bylo zjištěno, že velikost některých jader je u homosexuálů a heterosexuálů odlišná. Kromě toho se v poslední době objevily antropologické studie, které u žen svědčí pro větší androgenizaci prehomosexuálního plodu (poměr druhého a čtvrtého prstů, délka končetin).

Podobně psychofyziologické studie vycházejí z pohlavních rozdílů. Homosexuální muži jsou v průměru méně agresivní, mají lepší verbální schopnosti, naopak horší prostorovou představivost a častěji mají dominantní levou hemisféru. V poslední době byly navíc zjištěny rozdíly v čichových reakcích.

Imunologické studie vycházejí ze skutečnosti, že mladší sourozenci bratrů bývají častěji homosexuální a vysvětlují to imunosensitivitou matek na předchozí mužské plody.

Homosexuální orientace není považována za zdravotní poruchu od roku 1992, kdy byla vyřazena z Mezinárodní klasifikace nemocí. Americká psychiatrická asociace tak učinila již v roce 1973. Za zdravotní poruchu je nadále považována egodystonní sexuální orientace, tedy taková s níž její nositel není smířen a vyrovnán, vede u něho k depresivním a neurotickým potížím, včetně sexuálních dysfunkcí, existuje i reálné riziko suicidálního jednání.

Proces rozpoznání, vyrovnání se a přijetí homosexuální orientace se nazývá coming out. Jeho dokončení je nezbytné nejen pro duševní zdraví, ale i pro schopnost navázat a vytvořit partnerský vztah. Důležitou součástí coming out je i svěření se rodičům, ke kterému zpravidla dochází až po překonání největších potíží.

Některé prehomosexuální děti vykazují atypické chování z pohledu pohlavní identity v dětství (kluci si pak rozumí více s dívkami, mají spíše dívčí zájmy a naopak). To může nejen zhoršit jejich adaptaci v kolektivu vrstevníků, ale i vztahy s rodiči. Tyto děti jsou častěji ohroženy šikanou a pohlavním zneužitím, u chlapců se v adolescenci mohou objevit poruchy příjmu potravy. Změněná pohlavní identita v dětství neznamená automaticky homosexuální orientaci v dospělosti, stejně tak mnoho budoucích homosexuálů má během dětství zcela typické zájmy a chování v souladu se svým biologickým pohlavím.

Česká sexuologie považuje za adekvátní psychoterapii pomoc homosexuálním osobám v úspěšném dokončení procesu coming out. Kromě individuální terapie je užitečnou formou i skupinová (dříve Hubálek, Bártová, dnes Braun). Je třeba upozornit, že po úspěšném zvládnutí coming out mohou některé zdravotní symptomy přetrvávat (například periodické deprese, sexuální dysfunkce). V naší poměrně liberální společnosti s dobrým přístupem k informacím o gay komunitě (internet) je těžký coming out vyžadující odbornou pomoc méně a méně častý. Pokusy o tzv. reparativní terapii směřující ke změně sexuální orientace považujeme za výrazně menšinový proud. Tyto pokusy hodnotíme jako alternativní, religiózní terapii, nejedná se o psychoterapii. Její výsledky nebyly nikdy jednoznačně prokázány, navíc při ní hrozí značné riziko poškození pacienta (zvýšení depresivních příznaků až sebevražedného jednání). Také proto ji Americká psychiatrická asociace v roce 2000 odmítla považovat za metodu lege artis. V našich podmínkách existovala v minulosti určitá zkušenost s heterosexuální adaptací homosexuálně orientovaných osob. Jde o terapii kladoucí velké nároky na terapeuta i klienta, a ani ta není bez rizik.

Častou psychologickou pomocí homosexuálním osobám je i rodinná terapie. Ta směřuje především k postupnému přijetí odlišnosti dítěte, úpravě vzájemné komunikace. Důležitou součástí je zbavit rodiče pocitů viny.

Při nejistotě v sexuální orientaci se zaměřujeme na zjištění sexuálních fantazií, snů a erotických představ, jejich četnosti a vývoje. Nezbytnou součástí je zaměření se na citové erotické projevy, tedy na kvalitu zamilovanosti včetně platonické. Pacient je veden k otevřenému sebepoznání. U mužů lze nabídnout falometrické vyšetření (obdobně u žen existuje vulvometrické, ale s nižší vypovídací hodnotou). Některé projektivní psychologické metody (FDT, Rorschach) mohou přispět u zkušeného analytika k rozpoznání sexuální orientace. Případné obavy z homosexuality u heterosexuálů lze poměrně snadno rozptýlit. Pokud přetrvávají i po pohovoru, měli bychom myslet na vznikají psychotickou poruchu.

Trestní právo od roku 1990 nerozlišuje mezi homosexuální a heterosexuální orientací. Nejnižší věková hranice pro pohlavní styk je (zatím) 15 let. Podle Zákoníku práce nesmí od roku 2000 být nikdo diskriminován při přijetí do zaměstnání na základě sexuální orientace, přičemž důkazní břemeno leží na žalované straně. Nyní však byl tento antidiskriminační paragraf z pracovního zákona vypuštěn s tím, že ho nahradí antidiskriminační zákon (podle závazné direktivy EU). Naše země však je jedinou zemí EU, kde tento antidiskriminační zákon dosud nebyl přijat. Od 1.7. 2006 existuje v ČR možnost uzavřít registrované partnerství osob stejného pohlaví.

Vedle zmíněných problémů mohou gay muži a lesbické ženy vyhledat odbornou pomoc z důvodů, které se sexuální orientací přímo nesouvisí, ale při jejich řešení by terapeut měl vědět, že se jedná o homosexuála. Patří sem partnerské problémy, sexuální dysfunkce, zkušenosti s diskriminací. Někteří terapeuti mají tendenci problém sexuální orientace přeceňovat a tak mohou ztratit důvěru klienta. Specifickým problémem je porada ženatých homosexuálů a vdaných lesbických žen, kdy je především třeba zjistit motivaci pro udržení stávajícího partnerského vztahu.

Kromě toho může homosexuál vyhledat psychologa nebo jiného odborníka i s důvody, které s jeho sexuální orientací vůbec nesouvisí. Pak je třeba se vyhnout možným extrémům, ať již úzkostnému se vyhýbání tématu, které představuje přece jen podstatnou a důležitou součást života, tak i jeho nadměrné patologizaci. Je třeba si uvědomit, že pro gaye představuje terapeutka- žena mnohdy lepší volbu než terapeut- muž, kde se spíše obává nepřijetí. U některých z nich ani volba terapeuta-gaye nepředstavuje ideální volbu, protože se obává většího rizika porušení lékařského tajemství nebo v rámci internalizované homofobie jeho postoje odmítá.