Vybrané právní otázky umělé lidské reprodukce
Olga Sovová
Abstrakt: Příspěvek volně shrnuje a navazuje na otázky diskutované v monografii “Právní problematika umělé lidské reprodukce.” Článek přináší přehled aktuální právní úpravy, včetně stručné historie jejího vývoje. Upozorňuje na to, že ani přistoupení České republiky k Úmluvě o biomedicíně, a ani členství v EU nepřineslo zásadní změnu ve vnitrostátní právní úpravě. K diskusi stále zůstává mnoho otázek v rámci ústavně konformního výkladu práva na rodičovství. Rovněž není vůbec řešena otázka náhradního mateřství, zejména komerčního.
Klíčová slova:právo na rodičovství; asistovaná reprodukce; umělé oplodnění; náhradní mateřství; umělá lidská reprodukce.
Přes veškeré moderní přístupy a nesezdaná soužití, kde se mnohdy mladí lidé tváří, že nemají zájem o stabilní vztah a početí dítěte, opak je pravdou. Kolem třicátého roku obvykle ženám, a také mužům po 35 roce, začínají tzv. tikat biologické hodiny. Začínají tedy nejen uvažovat, ale i pokoušet se zplodit potomka a předat své geny. Postupné zrovnoprávňování stejnopohlavních párů ve většině demokratických zemí vede i k tomu, že si i tyto typy soužití přejí mít svého vlastního potomka.
Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., (OZ) zdůrazňuje založení rodiny a výchovu dětí jako hlavní účel manželství (§ 655).
Po roce 1990 se poměrně zásadním způsobem změnil přístup k zakládání rodiny. Mladí lidé měli, a samozřejmě v současnosti mají, velké množství studijního i profesního rozvoje, včetně cestování a práce v zahraničí. Otevřené hranice a globalizace života, včetně postupně stále vyššího respektu k právu ženy na rozhodování o mateřství, vedly k tomu, že v současné době je většina dětí v moderní evropské společnosti plánovaná a chtěná.
Na druhé straně však odkládání rodičovství do vyššího věku, a rovněž práva stejnopohlavních párů na rodičovství, sebou přinášejí problémy s početím a založením rodiny.
Přes veškeré pokroky lékařské vědy ve 20. století, kdy se velmi významně vyvinuly techniky ART[1], bylo až do nedávné doby možné řešit neplodnost páru, nebo nemožnost mít vlastního potomka z důvodu právních překážek u stejnopohlavních párů, buď osvojením, adopcí nebo alespoň pěstounskou péčí. Současná právní úprava registrovaného partnerství zákonem č. 115/2006 Sb., zakazuje adopci, avšak v březnu 2015 byl k Ústavnímu soudu podán návrh na zrušení tohoto zákazu.
Lékařská věda však dramaticky postoupila, a dokáže v současné době řešit mnoho překážek přirozené lidské touhy po vlastním potomkovi. Právo však nedokáže reagovat na všechny výdobytky medicíny i každodenní praktické problémy, které jsou spojeny s řešením otázek umělé lidské reprodukce, a to i přesto, že již v osmdesátých letech 20. století si vědecký pokrok vyžádal právní úpravu asistované reprodukcei v tehdejší Československé republice.
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., v § 54, odst. 3, upravoval otcovství dítěte v případě umělého oplodnění. Právní úprava byla velmi pokroková, protože vyžadovala právní otcovství, čili muže, který dává k umělému oplodnění souhlas, avšak nevyžadovala existenci manželství. Zvláštním právním předpisem, který upravoval poskytování zdravotní péče, byl zákon o péči o zdraví lidu, č. 20/1966 Sb. Nicméně konkrétní problematika provedení zákroku v podobě umělého oplodnění byla ponechána pouze instrukcím ministerstva zdravotnictví.[2]
Tehdejší nauka, konkrétně Jaromír Štěpán se ve svém stěžejním díle Právo a moderní lékařství,[3]zabýval otázkami asistované reprodukce, včetně náhradního mateřství, a již tehdy upozorňoval na etické a právní komplikace s určením mateřství k dítěti, a také i na nevynutitelnost možnosti předání dítěte, nebo naopak odmítnutí dítě převzít. Štěpán poukazoval rovněž na nutnost řešení komerčního náhradního mateřství.
Mnohé právní i etické problémy postupem času řešilo nejen vnitrostátní právo, ale s ohledem na přistoupení České republiky k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny - Úmluva o lidských právech a biomedicíně,[4]i právo mezinárodní. Z hlediska lidské reprodukce jsou významná některá obecná ustanovení. Především článek 2, o nadřazenosti lidské bytosti před zájmy společnosti nebo vědy. Samozřejmostí je též informovaný souhlaske všem zdravotnickým zákrokům, uvedený v článku 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Úmluva obsahuje též ustanovení o zásazích do lidského genomua prediktivních genetických vyšetřeních. Volba pohlaví u asistované reprodukce je umožněna pouze v případech sloužících k prevenci vážné dědičné choroby, vázané na pohlaví – čl. 14.
Článek 21 Úmluvy pak zakazuje, aby lidské tělo bylo předmětem obchodu, což je jedna z oblastí, které se velmi často obchází v rámci asistované reprodukce, zejména v institutu náhradního mateřství. Praxe se nebrání tomu, aby dárci, zejména u oocytů, ale i u spermatu, byly kompenzovány výlohy související s cestou do zdravotnického zařízení a určité nepohodlí a u žen i zdravotní riziko, související jak s hormonální stimulací, tak s odběrem oocytu, avšak minimálně se snaží etickými i právními normami regulovat výši částek, které jsou vypláceny.
Vedle Dodatkového protokolu o zákazu klonování lidské bytosti, byl k Úmluvě přijat Dodatkový protokol o genetickém testování pro zdravotní účely, který však Česká republika neratifikovala. Význam tohoto protokolu pro asistovanou reprodukci tkví v tom, že upřesňuje obecné podmínky genetického testování pro léčebné a vědecké účely, a rozšiřuje katalog práv v oblasti ochrany osobních údajů při genetickém testování.
Rovněž Evropská unie(EU) věnuje pozornost ochraně zdraví, života, i práva na rodinný život. Právo na tělesnou a duševní integritu, včetně práva vyslovit informovaný souhlas se všemi zákroky patří k základním právům, zakotveným v Listině základních práv EU.[5]Na druhé straně ovšem základní dokument EU, konkrétně Lisabonská smlouva o fungování Evropské unie, se soustřeďuje především na podporu zdravotních systémů jednotlivých členských států a ochranu veřejného zdraví.[6]
Z tohoto důvodu je poskytování zdravotní péče, včetně asistované reprodukce, ponecháno v kompetenci jednotlivých členských států. Určitým jednotícím prvkem je Evropská společnost pro asistovanou reprodukci,[7]která na základě pověření Evropské komise zpracovala v roce 2009 studii ohledně technik a právní úpravy asistované reprodukce v členských zemích. Česká republika bohužel žádné údaje neposkytla, ač jsou vedeny v národních registrech, a jsou dostupné.
Jakkoli je v rámci EU možné čerpat přeshraniční zdravotní péči, u asistované reprodukce nenajdeme nařízení, která by byla jednotným pramenem práva pro všechny členské státy.
EU však vydala dvě nejdůležitější směrnice, které se dotýkají technologií, spojených s asistovanou reprodukcí a jejím bezpečím. A to:
Směrnice Komise 2006/17/ES (32006L0017), kterou se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/23/ES, pokud jde o určité technické požadavky na darování, opatřování a vyšetřování lidských tkání a buněk, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/23/ES (32004L0023), o stanovení jakostních a bezpečnostních norem pro darování, odběr, vyšetřování, zpracování, konzervaci, skladování a distribuci lidských tkání a buněk.[8]
Zákon o péči o zdraví lidu, mnohokrát novelizován, byl účinný až do 1. 4. 2012. Nahrazen byl třemi základními zdravotnickými zákony, a to zákonem č. 371/2012 Sb., o zdravotních službách (ZS), zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (ZSZS) a zákonem č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Zákon o zdravotních službách a zákon o specifických zdravotních službách jsou základními vnitrostátními předpisy v oblasti asistované reprodukce.
ZS je obecným právním předpisem, který upravuje vztah pacient - poskytovatel zdravotní péče, oprávnění k poskytování zdravotní péče, způsob vedení zdravotní dokumentace a informovaný souhlas. ZSZS je lex specialis, tedy zvláštní právní předpis, který upravuje péči - zdravotní služby poskytované za zvláštních podmínek a po splnění jak medicínských, tak právních i etických předpokladů.[9]
Ke specifickým zdravotním službám řadímeasistovanou reprodukci, sterilizaci, kastraci, změnu pohlaví, psychochirurgické výkony, genetická vyšetření, odběry lidské krve a léčbu krví a jejími deriváty. V neposlední řadě sem patří i ověřování nových postupů použitím dosud nezavedené nebo nevyzkoušené metody, tedy experiment na člověku, a rovněž klinické studie ke zjištění možnosti uvedení nových léčiv a zdravotnických pomůcek do praxe, ozařování a klinické audity.
ZS zřídil rovněž Národní zdravotnický informační systém, čímž ukotvil různé národní registry, které dosud existovaly pouze na základě směrnic či schválení Ministerstvem zdravotnictví. Jedním z těchto registrů je i Národní registr asistované reprodukce(NRAR). Do tohoto registru se předávají poměrně podrobné údaje o ženě i muži, kteří jsou léčeni na neplodnost některou z metod asistované reprodukce. Údaje v NRAR nejsou anonymní, avšak pro účely dalších statistických zjišťování se anonymizují. NRAR neeviduje žádné podklady pro náhradní mateřství, neboť není považováno za metodu asistované reprodukce.
Technické podmínky předávání údajů do NRAR upravuje vyhláška č. 116/2012 Sb., o předávání údajů do Národního zdravotnického informačního systému.
Jednotlivé registry v rámci tohoto systému spravuje Ústav zdravotnických informací a statistiky.[10]
Úhrada některých nákladů spojených s asistovanou reprodukcí je zakotvena v § 15, odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 48/1997 Sb.
“Hrazené služby zahrnují zdravotní péči poskytnutou na základě doporučení registrujícího poskytovatele v oboru gynekologie a porodnictví v souvislosti s umělým oplodněním, a to nejvíce třikrát za život, nebo bylo-li v prvních dvou případech přeneseno do pohlavních orgánů ženy pouze 1 lidské embryo vzniklé oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, čtyřikrát za život
- ženám s oboustrannou neprůchodností vejcovodů ve věku od 18 do 39 let,
- ostatním ženám ve věku od 22 do 39 let.“
Z veřejného zdravotního pojištění nejsou však plně hrazeny léky, stimulující hormonální systém ženy, a rovněž některé mikrotechniky, které usnadňují možnost početí.
Vnitrostátními právními předpisy, které provádějí do našeho právního řádu výše zmíněné směrnice EU, jsou především zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech, dále zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání, a zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). Výše uvedené právní předpisy řadíme do oblasti zdravotnického práva, a jde o předpisy veřejnoprávní, které se zabývají především nároky pojištěnců a úhradou zdravotnických technik.
Stranou pozornosti však zůstávají základní otázky ústavně konformního výkladu práv člověka. Je právo na rodičovství ústavním právem? Musí stát zaručit právo na početí? Může požadovat právní úprava, aby při změně pohlaví došlo ke znemožnění reprodukční schopnostičlověka? Jaký způsobem uvést do souladu rodičovství sociální a biologické?
Evropský soud pro lidská práva se již v roce 2014 zabýval otázkou, zda požadavek na znemožnění reprodukční funkce v případě změny pohlaví není v rozporu se základními lidskými právy.[11]Jakkoli soud nedospěl k tomuto závěru, přesto velmi výrazně rozhodnutím posílil práva transsexuálů, a je velmi pravděpodobné, že diskuse na toto téma budou vedeny v nejbližší budoucnosti.[12]
Tento článek volně shrnuje a rozvíjí otázky diskutované v monografii “Právní problematika umělé lidské reprodukce”[13]. V knize jsme věnovali pozornost především náhradnímu mateřství, které v našem právním řádu není vůbec řešeno, s výjimkou jediného odkazu v § 804 OZ „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.” Aktuálním otázkám náhradního mateřství je věnován rovněž článek SOVOVÁ, O., CÍSAŘOVÁ, D. Náhradní mateřství v právní praxi.[14]
Umělá lidská reprodukce a zejména otázky práva na rodičovství u stejnopohlavních párů řešení reprodukčních možností u transsexuálů a především náhradní mateřství jsou teprve v počátcích právní diskuse a bude nutné jim v budoucnu věnovat soustavnou pozornost z pohledů mezinárodních a etických.
Kontakt na autorku:
JUDr. Olga Sovová, Ph. D.
Ústav sociální práce Univerzity Hradec Králové
olga.sovova@uhk.cz
[1]Assisted Reproduction Technologies.
[2]Č. 18/1982 Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR. Č. 24/1983 Věstník Ministerstva zdravotnictví.
[3]ŠTĚPÁN, J. Právo a modernílékařství. Praha: Panorama 1989. Kap. VIII. ISBN 80-7038-068-3.
[4]Česká republika ji přijala v roce 2001, vyhlášena pod číslem 96/2001 Sb. m. s.
[5]Článek 3 Listiny. Dostupné na www.euroskop.cz.
[6]Srv. článek 186 Lisabonské smlouvy. Dostupné na www.euroskop.cz.
[7]www.eshre.cz.
[8]Dostupné na www.eur-lex.eu.
[9]Podrobný rozbor jednotlivých zdravotnických zákonů a jejich vzájemný vztah viz např.: SOVOVÁ, O. Zdravotnické právo a legislativa. Skripta. Hradec Králové: Gaudeamus 2013. ISBN 978-80-7435-262-1.
[10]www.uzis.cz.
[11]Viz rozhodnutí Hämäläinen vs. Finsko (č. 37359/09) ze dne 11. 6. 2014.
[12]Podrobně k rozhodnutí viz DOLEŽAL, A. Právní otázky související s problematikou translidí pod zorným úhlem rozhodnutí Velkého senátu ESLP ve věci Hämäläinen vs Finsko. Časopis zdravotnického práva a bioetiky Journal of Medical Law and Bioethics Vol 4, No 3 (2014). ISSN 1804-8137. Dostupné z http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal.
[13]MITLÖHNER, M., SOVOVÁ, O. Právní problematika umělé lidské reprodukce. Hradec Králové: Gaudeamus 2015. ISBN 978-80-7435-565-3. Monografie vznikla v rámci Projektu Rodina – UHK;CZ.1.07/2.3.00/20.0209.
[14]Dostupné z http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/author/submission/86. Článek je výstupem z Projektu Rodina – UHK;CZ.1.07/2.3.00/20.0209.