Efektivita sociální práce s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody
Miroslav Mitlöhner, Pavlína Kubištová
Nedílnou součástí života odsouzených ve výkonu trestu je nezastupitelná úloha sociálních pracovníků. Cílem výzkumu, probíhajícího na Ústavo sociální práce UHK, je vyjít z právních norem, které upravují výkon trestu a stanoví jeho podmínky, vymezit kompetence sociálního pracovníka, zdokumentovat a vyhodnotit jeho roli z pohledu jednak odsouzených a jednak odpovědných funkcionářů věznice.[1]
Filozofie trestu
Trest je právním následkem trestného činu, který vyjadřuje negativní právní hodnocení pachatele a jeho činu. Působí k dosažení účelu trestního zákona a je ukládaný výhradně soudem. Jeho výkon je vynutitelný státní mocí.[2]
Trest musí být zákonný, uložený jen na základě a podle zákona[3], musí být spravedlivý, jeho druh a výměra musí zohledňovat jak osobu pachatele, tak rozsah způsobené škody, následky činů a význam chráněných zájmů.
Trest musí být humánní a důsledně individualizovaný zohledněním polehčujících a přitěžujících okolností. Jeho uložením a následným výkonem nesmí být ponížena lidská důstojnost.
K dosažení účelu trestu, který již není oproti předchozí právní úpravě výslovně v trestním zákoníku vymezen, lze dospět dílčími kroky, kterými jsou individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Individuální represe spočívá v zabránění odsouzenému v páchání trestné činnosti použitím metod negativní povahy, které znemožňují další trestnou činnost jako je kupříkladu odnětí svobody.
Podle Jelínka[4]má každý trest efekt a) ochranářský, kdy chrání společnost před pachateli trestných činů, b) zábranný, kdy brání odsouzenému v páchání další trestné činnosti, c) vychovatelský, kdy vychovává odsouzeného k řádnému životu, a d) preventivní, kdy působí výchovně na ostatní členy společnosti.
Výchova pachatele k vedení řádného života je velmi důležitou složkou trestu, avšak zároveň velmi náročnou a problematickou. K výchovným cílům mohou být použity různé prostředky. Může se jednat buď o opatření, které přímo sleduje výchovný cíl (podmíněn é odsouzení, podmíněné odsouzení s dohledem, upuštění od potrestání, podmíněné zastavení trestního stihání) nebo např. o výchovné činnosti s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody.[5]
Protože však poměrně vysoké procento pachatelů představují recidivisté, nemají a nemohou mít ve všech případech tresty dopad pouze pozitivní. Naopak, jejich působení může být nejen škodlivé, ale dokonce může působit jako významný kriminogenní faktor. Jako jedna z možných cest vedoucích alespoň k určitým pozitivním výsledkům je takové výchovné zacházení s odsouzenými, které vede k tomu, že odsouzený není pouze objektem výchovného působení, ale i jeho subjektem, který přebírá aktivní roli a účastní se tak na pozitivních změnách své osobnosti.
O výchovném významu nepodmíněných trestů odnětí svobody by bylo možno se přít velmi dlouho. Vytvoření vězeňského systému zaručujícího, že odsouzení nebudou odcházet z výkonu trestu vcelku narušenější, než byli v době svého příchodu do vězeňského zařízení, by bylo nemalým úspěchem. V samotné podstatě odnětí svobody tkví možnost nejrůznějších škodlivých vlivů na odsouzené i možnost škodlivých vlivů ztěžujících jejich resocializaci.[6]
Tradiční metodou resocializace, která tvoří vedle práce druhý pilíř programů zacházení s odsouzenými je vzdělávání.[7]Vzdělávání je nutno chápat jako jeden z prostředků naplnění hlavních zásad výkonu trestu odnětí svobody tak, jak jsou vymezeny v ustanovení § 2 zák. čís. 169/1999Sb.[8]Podle tohoto ustanovení se musí u odsouzených ve výkonu trestu podporovat takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem.
Jinými slovy řečeno, prostřednictvím vzdělávání může odsouzený nabýt takové znalosti a dovednosti, které zvyšují šanci na jeho uplatnění na trhu práce v kvalifikované profesi.[9]Velký význam se přikládá především vzdělávání vězňů v takových pracovních oborech, řemeslech a administrativně technických profesích, kde existují reálné předpoklady uplatnitelnosti takto získané pracovní kvalifikace na stále se zužujícím trhu práce. Stále platí, že uplatnění kvalifikované profese je výrazným činitelem schopným eliminovat případnou recidivu a návrat odsouzeného zpět do výkonu trestu.
Mezinárodní dokumenty se vztahem k výkonu trestu
Na prvním kongresu o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli byli schválené tzv. minimální standarty a pravidel zacházení s vězněnými osobami, které schválila Hospodářská a sociální rada OSN resolucí č. 663/C ( XXIV,) z 31.7.1957). [10]Tyto standardy byly doplněny v roce 1997.
Jde o dokument základního významu pro vězeňství na celém světě, kterým se upravují všeobecná pravidla a základní zásady, které vylučují diskriminaci vězněných osob podle různých hledisek, především rasy, pohlaví, barvy pleti, jazyků, náboženství, politického smýšlení, národnosti, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Tato pravidla rovněž zakotvila povinnost důsledné evidence každé vězněné osoby. Poměrně podrobně jsou upraveny i podmínky dodržování a ukládání disciplinárních trestů. Jsou zakázány tělesné tresty, kruté, nelidské a ponižující tresty.
Dokument rovněž obsahuje doporučení pro zacházení ze zvláštními kategoriemi vězňů. Zvláštní postavení mají duševně nemocní vězni. Je stanoveno, že takovéto osoby mají být propuštěné z vězení a převedeni do zařízení pro duševně nemocné se stálým lékařským dohledem.
Doporučuje se oddělení osob zadržených nebo ve vyšetřovací vazbě i odsouzených a stejně tak mladistvých obviněných od dospělých a ženy od mužů.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že práce odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody se nepovažuje za nucenou práci.
Dalším významným dokumentem je doporučení Rady Evropy č. R(87) o Evropských vězeňských pravidlech, které pojednává o cílech vězeňského režimu a stanoví, že pro dosažení cílů výkonu trestu je třeba mít k dispozici a používat všechny vhodné léčebné, výchovné, morální, duchovní a další vhodné prostředky. Zvláště pak jsou v této části upraveny otázky výchovy a vzdělávání odsouzených, které by mělo být integrované do systému veřejného vzdělávání, čímž by se odsouzeným umožnilo pokračovat v začatém vzdělání i pro propuštění z výkonu trestu na svobodu.
Dokument jasně vyžaduje podněcovat spolupráci s externími sociálními službami a pokud je to možné zapojovat i občanskou společnost do různých aspektů práce s osobami v místech odnětí svobody.[11]
Smyslem a cílem vězení není odsouzeného trestat způsobováním jiné (další) újmy, než jakou s sebou neodlučitelně nese samotný fakt jeho uvěznění (ztráta svobody, materiálních statků a služeb, heterosexuálního partnerství, autonomie a osobní bezpečnosti). Evropský soud pro lidská práva (ELSP), dobře si vědom řady negativních specifik vězeňských zařízení a s nimi spojených rizik, proto velmi pozorně posuzuje jednotlivé případy stížností podaných odsouzenými k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a konzistentně nabádá členské země Rady Evropy k opatrnosti v používání tohoto sankčního nástroje, který by měl být vždy chápán jen jako krajní prostředek nápravy a reakce na trestnou činnost (tzv. princip ultima ratio).[12]
Národní dokumenty ve vztahu k sociální práci ve výkonu trestu
Základními právními normami, které se vztahují k výkonu trestu odnětí svobody a zejména k práci sociálního pracovníka s těmito osobami jsou Ústava České republiky, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§§ 25, 57 a násl.), zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, vyhláška (ministerstva spravedlnosti) č. 245/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, vnitřní řád věznice, vydaný podle § 14 zák. č. 169/1999 Sb., zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky a nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 21.
Obsahovou a pracovní náplň sociálního pracovníka s osobami ve výkonu trestu stanovil generální ředitel Vězeňské služby České republiky svým nařízením č. 21 z roku 2010 následovně:
- Sociální pracovník je odborný zaměstnanec oddělení, jehož základním úkolem je samostatná sociální práce, která je zaměřena zejména na plynulý přechod odsouzených do řádného občanského života. Při její realizaci dbá na zajištění a dodržení standardů kvality poskytovaných sociálních služeb.
- Sociální pracovník je podřízen přímo vedoucímu oddělení výkonu trestu.
- Sociální pracovník je odborným poradcem ředitele věznice v oblasti přípravy přechodu odsouzených do řádného občanského života.
- Sociální pracovník při práci s odsouzenými plní samostatným a tvůrčím způsobem zejména tyto úkoly
- a) Podílí se na vytváření koncepce zacházení s odsouzenými, programů zacházení a na zpracování návrhu vnitřní diferenciace odsouzených,
- b) Zpracovává společně s ostatními odbornými zaměstnanci konkrétní programy zacházení svěřených odsouzených, přitom podle potřeby spolupracuje s příslušnými orgány sociálního zabezpečení, podílí se na vyhodnocení účinnost programů zacházení v oblasti své působnosti navrhuje jejich změny,
- c) Poskytuje samostatné sociálně právní poradenství, provádí výchovnou a poradenskou činnost pro odsouzené,
- d) Je garantem kontinuální sociální práce, v jejímž rámci udržuje přímé pracovní kontakty s orgány státní správy, církvemi, charitativní a zájmovými občanskými sdruženími, v místě věznice a podle potřeby i v místě trvalého pobytu odsouzených,
- e) Navazuje potřebné kontakty s blízkými osobami svěřených odsouzených, podílí se na řešení sociálních problémů, podílí se na výběru odsouzených k zařazení do práce, rekvalifikace a vzdělávání,
- f) Zúčastňuje se aktivně jednání poradních orgánů ředitele věznice včetně poradny drogové prevence (odborných komisí), předkládá odborná stanoviska k přeřazování odsouzených v rámci vnitřní diferenciace, v návaznosti na změny v chování a jednání jemu svěřených odsouzených navrhuje umístění odsouzených do krizového, výstupního, specializovaného oddělení, oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením a do bezdrogové zóny. Podílí se na rozhodování o zařazení odsouzeným do seznamu objektů možného napadení či ohrožení a vytipování konfliktních a psychicky labilních odsouzených,
- g) vede osobní karty odsouzených, provádí v nich průběžné zápisy postihující probíhající naplňování účelu výkonu trestu u odsouzeného
- h) Spolupodílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí ve vztahu k vězněným osobám a navrhuje ze sociálního hlediska příslušná opatření, vedoucí k jejich řešení, prevenci a eliminaci,
- ch) Podílí se na návrhu k rozhodování o udělení přerušení výkonu trestu, povolování volného pohybu mimo věznici, dočasného opuštění věznice, účasti odsouzených na akcích mimo věznici, přeřazování odsouzených do jiného typu věznice nebo jejich přemístění,
- i) Podílí se na zpracování konkrétních programů zacházení jednotlivých odsouzených, na vyhodnocování jejich úspěšnosti a na navrhování změn programu zacházení,
- j) Podílí se na zpracování průběžného hodnocení programu zacházení a hodnocení zasílaných věznicí příslušným orgánům,
- k) Podává, v souladu s příslušnými předpisy, návrh výše sociální výpomoci při výstupu z výkonu trestu.
- l) Vypracovává sociální posouzení, sociální diagnózu a individuální socioterapeutický plán v rámci komplexní zprávy s příslušným doporučením pro program zacházení, přičemž výběr diagnostických metod je na jeho uvážení,
- m) Vede osobně nejméně jednou průběžnou aktivitu programu zacházení, a to převážně v oblastech skupinového sociálního poradenství a v oblastech zájmových aktivit vedoucích k získávání sociálních dovedností odsouzených, sleduje kvalitu účasti svěřených odsouzených v programu zacházení a změny v jejich chování; vhodné změny podněcuje a upevňuje,
- n) V rámci individuálního a skupinového zacházení s odsouzenými má jeho práce charakter sociální terapie, směřující k sociální rehabilitaci.
Sociální práce s odsouzenými
Nejen akademici, ale také některé národní asociace sociálních pracovníků se přiklánění k vymezení cíle sociální práce s využitím konceptu sociálního fungování. Například americká Národní asociace sociálních pracovníků (NASW) definovala cíl tak, že „sociální práce je profesionální aktivita zaměřená na pomáhání jednotlivcům, skupinám či komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl“.[13]
Práce sociálního pracovníka s osobami ve výkonu trestu je nezastupitelná, nenahraditelná a nese v sobě specifické rysy, které jsou vlastně důsledkem působení vězeňského prostředí na jeho klienta.
Odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody po nástupu výkonu trestu, vzhledem k pobytu ve vězení ztrácí zaměstnání, může se ho zřeknout rodina, přátelé, může ztratit sociální zázemí, ztrácí své zvyky a dovednosti. Tyto následky mohou člověka zejména u dlouhodobých trestů změnit tak, že po propuštění z výkonu trestu nebude schopen bez podpory se sám začlenit zpět do společnosti.
Člověk, který se dostane do výkonu trestu, může upadnout do krize, která je doprovázena změnou, kdy se ze svobodného člověka stává odsouzený. „Šok z izolace“ se vyskytuje především u prvotrestaných, neboť dochází k narušení obvyklé životní situace a člověk je nucen zvykat si na změnu. Odsouzený, který se ocitá ve výkonu trestu, ztrácí svoji svobodu a musí se adaptovat na sociální prostředí ve vězení. Pobyt ve vězení mění člověka v jeho chování, prožívání a uvažování. Čím déle je odsouzený ve výkonu trestu, tím je menší pravděpodobnost na jeho resocializaci ve společnosti.
Specializovaný pracovník vězeňské služby, který poskytuje sociálně právní poradenství, je garantem sociální práce (udržuje kontakty s orgány státní správy, s charitativními a ostatními neziskovými organizacemi nejen v místě věznice, ale i v místě trvalého pobytu vězňů). Udržuje kontakty s blízkými osobami vězňů, vede výstupní pohovor a připravuje podklady pro propuštění (spolupracuje s ekonomickým oddělením). Dodržuje zásady profesní etiky, vede dokumentaci, je odborným poradcem ředitele věznice. Sociální pracovník rovněž vypracovává sociální anamnézu a diagnózu, podílí se na tvorbě koncepcí vězeňské práce.Sociální pracovník má několik nástrojů, jak napomáhat v eliminaci vzniku prizonizace. Musí vycházet z výše uvedené směrnice generálního ředitele a podílet se na sestavování programu zacházení. Správné a důsledné plnění jeho povinností vede ke zmírnění nežádoucích vlivů prizonizace. Dále často vystupuje jako ústřední mezičlánek mezi klientem a jeho okolím. Jde jak o rodinu klienta, tak v navazování pracovních vztahů po propuštění. Touto činností často supluje práci vychovatelů.
Během pobytu ve vězení probíhá proces„prizonizace“ kdy jde o působení prostředí a vztahů na jedince, který se ocitl za mřížemi. Stručně řečeno, člověk je pozvolna vtahován do prostředí, kde tráví svůj čas. Pozvolna se mění k horšímu. Člověk se tu setká se světem zla v nejhorších možných podobách, což nenechá nikoho lhostejným. Někteří vězňové ztrácí vlastní iniciativu, upřednostňují cestu nejmenšího odporu. Pro vícekrát trestané lidi se stává stále víc normálním světem vězení, až nakonec venku žít vůbec neumí.
"Častý problém mezi sociálními pracovníky a dalším vězeňským personálem (příslušníky) nastává tehdy, když se střetnou názory na kázeňské řízení proti osobě ve výkonu trestu. Řád výkonu vazby a výkonu trestu jasně stanoví podmínky, jak postupovat podle směrnice Vězeňské služby a nařízení ředitele věznice. To je ale často v rozporu s citovým a morálním cítěním sociálních pracovníků. Příklad: osoba má na cele nedovolený předmět (skleněný rámeček s fotografií), nějaký příslušník jej najde, zabaví a napíše návrh na kázeňské potrestání. Tato osoba pak doslova „vyškemrá“ onen předmět zpět, a to přímo po sociálním pracovníkovi nebo po vychovateli.
Takové jednání potom vede k názoru a tudíž k problému, že příslušníci dávají za vinu sociálním pracovníkům častou údajnou změkčilost vůči osobám ve výkonu trestu. Naproti tomu sociální pracovníci jsou přesvědčeni, že příslušníci jsou často příliš tvrdí, nejednají s rozumem, ale jen podle předpisů. Spory vyústí i do nečekaných slovních střetů, jejichž svědkem jsem se stal. Taková jednání končí až u vedoucího výkonu trestu a ten rozhodne, co dál. Jediný, kdo na celé záležitosti tratí je osoba ve výkonu trestu, které byl předmět zabaven."[14]
Výzkum dále pokračuje a autoři předpokládají, že na příštím pardubickém kongresu budou informovat o zjištěných závěrech a jejich vyhodnocení, především pak o efektivitě sociální práce v souvislosti se sanací rodiny, jejíž člen je ve výkonu trestu odnětí svobody.
[1]Projekt SPEV č. 3/2015 Efektivita sociální práce s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody
[2]MITLÖHNER, M. Trestní právo,Hradec Králové: Gaudeamus 2012, s. 31 ISBN 978-80-7435-462-5
[3]Zásada nula poena sine lege
[4]JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné, Praha: Leges 2014, s. 126
[5]GŘIVNA, T., SCHEINHOST, M., ZOUBKOVÁ, I. a kol. Kriminologie,Praha: Wolters Kluwer 2014, s.182
[6]NOVOTNÝ, O.O trestu a vězeňství, Praha: Academia 1969 , s. 141
[7]SOLAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva, III, Praha: Novatrix 2009, s. 80
[8]Dále jen ZVTOS
[9]MEZNÍK, J, KUCHTA, J., KALVODOVÁ, V.Základy penologie,Brno: Masarykova univerzita, 1995 s. 47
[10]FÁBRY, A. Úvod do penologie,Bratislava: Sociálna práca, o.s. 2006, s. 41 ISBN 80-89185-23-1
[11] BIELIK,V.N. Hlavní přístupy k sociální adaptaci osob odsouzených k trestu odnětí svobody v kontextu Evropských vězeňských pravidelin. Trestně právní revue 14, č. 3, 2015 s. 77 ISSN 1213- 5313
[12]MATOUŠEK, O. a kol.,Encyklopedie sociální práce, Praha: portál 2013, s. 480 ISBN 978-80-2623-0366-7
[13]MATOUŠEK, O. a kol, Základy sociální práce, Praha: portál 2001, s.184 ISBN 80-7178-473-7
[14]ČEŠKA, P. , Vliv prizonizace na člověka, bakalářská práce, Hradec Králové: ÚHK-ÚSP 2012, s. 41