Transplantace hlavy - právní, sexuologické a praktické konsekvence
Miroslav Mitlöhner
Čas od času proběhne masmedií informace o provedené superradikální operaci při které je odstraněna velká část nemocného nebo zdevastovaného lidského těla nebo dokonce o uvažované transplantaci funkční hlavy na zdravé tělo, pro změnu bez funkční hlavy.
Někdy na přelomu tisíciletí proběhla tiskem zpráva o tom, jak se americký neurochirurg Robert J. White chystal zrealizovat transplantaci lidské hlavy - zda a s jakým výsledkem se záměr podařilo zrealizovat mi není známo.
V roce 2005 se uskutečnila úspěšně na pražské Bulovce operace, při které byla pacientovi odejmuta spodní polovina těla a nahrazena speciální skořepinou, do které byl pacient zavěšen a následně umístěn na invalidní vozík. S touto informací autor pracoval ve svém sdělení, publikovaném na stránkách SPRSV[1]a snažil se upozornit už tehdy na některé závažné problémy, které další vývoj v tomto směru nepochybně přinese.
Informace vyvolala teoretickou úvahu o tom, jak velké části lidského těla spolu s funkční hlavou (mozkem) je zapotřebí k tomu, aby bylo tělo v právním i faktickém smyslu považováno za člověka, byť odkázaného na pomoc druhé osoby nebo vhodné kompenzační pomůcky. Na tuto otázku nebyla racionální odpověď nalezena.
V polovině dubna letošního roku proběhla v masmediích zpráva o tom, že italský chirurg Segio Canavero je připraven uskutečnit první transplantaci lidské hlavy a že se již přihlásil i první zájemce tento víceméně experimentálně léčebný zákrok spojený s mimořádně vysokým rizikem podstoupit.[2]
Metoda vychází z podobných pokusů na zvířatech, které mají svoje kořeny v 50. a následně 70. letech minulého století. Na rozdíl od nich však pokusy u lidí s propojením míchy selhávaly.
Podle chirurga jsou všechny potřebné technologie k dispozici a jde nyní jen o to, získat tělo dárce, u kterého nastala mozková smrt. A pochopitelně i finanční krytí. Operace by se měla uskutečnit v roce 2017 v Londýně a vyšla by na 7,5 milionu liber.
Obě hlavy by se oddělily ve stejnou chvíli od páteře mimořádně ostrou čepelí zajišťující přesný řez. K tělu dárci by se pak pacientova hlava připevnila za pomoci polyethylenglykolu, který by měl spojit oba konce páteře. Následně by lékaři k sobě přišili svalovou a oběhovou tkáň a pacient by zůstal následně čtyři týdny v kómatu, než se řez zhojí.
Podle Canavera procedura nepřináší žádné etické kontroverze, protože by bylo vybíráno pouze mezi dobrovolníky. Tak jako vždy v podobných mezních situacích i zde se tedy zavrhuje byť jen připuštění myšlenky realizovat takovýto zákrok s poukazem na absenci humánnosti a etiky. Nikdy nikdo ovšem spolehlivě a objektivně nevysvětlil, co je a co není humánní, co je a co není etické. Ono to ani dost dobře vysvětlit nelze, protože jde o filozofické kategorie a jak se mění filozofické směry, mění se i obsah jednotlivých kategorií.
Zdá se tedy, že je lékařská věda a praxe zase o kus blíže k realizaci a přejeme si, že k úspěšné realizaci transplantace hlavy. To mne vede k tomu, abych oprášil a znovu připomenul právní podstatou celého problému.Tedy jak pohlížet na identitu lidského jedince řekněme uměle vytvořeného či sestaveného. Jestliže lékařská věda pokročila tak daleko, že zákrok přestává být utopií a dříve či později dojde k jeho realizaci, mělo by se připravovat na novou situaci i právo. A nebo ještě lépe řečeno, právo by mělo už mít situaci alespoň teoreticky vyřešenou.
Právo za lidskou bytost čili člověka považuje toho, kdo se po oplodnění přirozenou cestou nebo v důsledku uplatnění metody umělé lidské reprodukce živě narodil z ženy přirozenou nebo operativní cestou. Žena, která dítě porodila je podle § občanského zákoníku jeho matkou.
Pojem „narození se“ je třeba vymezit tak, že každé těhotenství končí buďto potratem, nebo porodem. Potratem může dojít k usmrcení nezralého lidského plodu, kteréžto jednání může být za určitých okolností posuzováno jako způsobení těžké újmy na zdraví těhotné ženy, ve smyslu § 122 odst. 2 písm. g) tr. zák., případně jako trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství podle § 160 a násl. tr. zák. Naproti tomu u zralého plodu nemluvíme o potratu, nýbrž o předčasném porodu, který nepředstavuje těžkou újmu na zdraví, ve smyslu § 122 odst. 2 písm. g) tr. zák.[3]
Nikdo nepochybuje o tom, že člověk zůstává člověkem i tehdy, jsou-li mu v případě potřeby implantovány umělé orgány či orgány zpravidla již zemřelých dárců. Přitom na počtu implantací, rozsahu zákroků a dalších kriteriích nezáleží a totožnost takového člověka se nemění.
Jaká právní situace ale nastane, pokud experiment pana profesora Canavera bude úspěšný, dárce nepochybně složitý a náročný chirurgický výkon přežije a opustí kliniku. Následnictví totožnosti převezme dárce, příjemce nebo vznikne někdo úplně jiný? A kdo tedy?
Tady nezbývá než decentně upozornit na nezbytnost odstranění právního vacua a zabránit tak vzniku obdobné situace, ke které došlo v souvislosti s umělými zásahy do lidské reprodukce, tedy konkrétně s náhradním mateřstvím. Zde také relativně snadno a často k lékařským zákrokům dochází, původ dítěte se po právní stránce řeší oklikou, nedostatečně a nešťastně pro všechny zúčastněné.
Tedy krátce a dobře: Dobrá hlava na špatném těle, špatná hlava na dobrém těle. Po odstranění špatných částí obou těl a následném spojení jejich dobrých částí vznikne dobrý celek. Potud je vše jednoduché. Méně je to jednoduché od chvíle, kdy si položíme otázku identity. Je tedy takto uměle vzniklý slepenec - pardon jedinec - pokračováním toho, komu patřilo množství relativně zanedbatelně malé, avšak vysoce organizované hmoty, anebo toho, komu patřila drtivá převaha množství hmoty, bez které ovšem ta vysoce organizovaná hmota nemůže smysluplně a mimo laboratorní prostředí vůbec existovat.
Dovolím si zde zopakovat svůj názor, vyslovený mnohokráte v průběhu desítek let, aniž bych chtěl být označován za autoplagiátora, a sice ten, že z právního hlediska lze bez jakýchkoliv problémů při zachování základních principů transplantovat zcela libovolný orgán s výjimkou těch, kterými se lidský jedinec vymezuje jako neopakovatelný originál. Těmito orgány jsou mozek a pohlavní žlázy. Jejich transplantace může vést k těžko řešitelným, ba dokonce zcela neřešitelným problémům.[4]
Jistěže nikdo nebude pochybovat kupříkladu o tom, že spermie z transplantovaných varlat mají pramálo co společného s příjemcem těchto varlat.
V praxi by to tedy znamenalo, že nově vzniklý jedinec bude reprodukovat genetické potomstvo "dárce těla". Anebo v obráceném gardu, bude myslet a jednat tak, jak by myslel a jednal "dárce" mozku, tedy potažmo celé hlavy.
Je věc dalších úvah, zda-li by neměla být s transplantací hlavy spojena současně i transplantace varlat či vaječníků.
Samozřejmě že lze pro případ reprodukce genetického potomstva, dříve než-li dojde k odstranění špatného těla, zajistit a uložit potřebné sperma či oplodněna vajíčka. A co když až dosud byla partnerka muže s dobrou hlavou a špatným tělem zvyklá spíše na silnější a delší úd, zatímco nyní, po transplantaci, bude dobrá hlava už sice také na dobrém těle, avšak s údem špatným, spíše zakrnělým, ba i trpasličím, s mizernou či dokonce žádnou erekcí? Co když si ctitel minimálních ňadérek, pro jaké se ani podprsenky nešijí, bude muset zvykat na prsa velikostí fotbalového míče a to jen a jen proto, že právě toto tělo bylo v daném okamžiku pro transplantaci nejvhodnější či dokonce vůbec jediné.[5]
Může být takováto změna v partnerských vztazích příčinou jejich rozvratu a následného rozvodu? Kde a u koho nakonec hledat zavinění rozvratu, tedy skutečnost, která má v českém rozvodovém řízení nemalou hodnotu?
A což takový transsexuál - nebude lepší než složité a zdlouhavé předělávaní na druhé pohlaví prostě hlavu uříznout a posadit na tělo podle přání transsexuála?
Podle platné české legislativy[6]je možné orgány pouze darovat, nikoli prodávat. Po smrti se souhlas s darováním orgánů a tkání předpokládá, není tedy potřeba ho vyjadřovat
U nakládání s části lidského těla po úmrtí rozlišujeme režim pro potřeby transplantací, a režim ostatních využití (pro potřeby vědy, výzkumu, výroby léčiv atd.). Nás zajímá režim pro potřeby transplantací, který transplantační zákon, který umožňuje odběr orgánu, pouze pokud s tím zemřelý za svého života nevyslovil prokazatelně nesouhlas. U ostatních využití lze část těla nebo tělo využít jen pokud s tím zemřelý vyslovil za svého života prokazatelný souhlas. Prokazatelný souhlas pak může vyslovit i osoba blízká zemřelému.
Tedy jedná-li se o odběru orgánu či více orgánů pro účely transplantací a neexistuje-li projev dárcova výslovného nesouhlasu, nic v realizaci odběru nebrání. Zřejmě nic nestojí v cestě považovat dekapitované dárcovo tělo za soubor orgánů, které mohou být transplantovány, tedy přeneseny k hlavě. Váhový poměr hlavy a trupu bude nerozhodný. Naopak rozhodný bude smysl celého zákroku tj. přenesení funkční hlavy z nefunkčního na funkční tělo. Jak a kým bude posuzována kvalita orgánů respektive celého těla dárce?
Dotaženo ad absurdum pozůstalým po zemřelém dárci trupu by k pohřbení a obřadu zbyla pouze jeho hlava, aniž by mohli cokoliv jakkoliv ovlivnit. A jak naloží jedinec vzniklý transplantací své hlavy na tělo dárce se svým původním "špatným" tělem? Skončí jako biologický odpad v kremační peci a nebo si hlava svoje tělo po obřadu nechá zpopelnit nebo pohřbít a na Dušičky zapálí na hrobě svíčku?
I při zachování zákonem stanovené anonymity dárce a příjemce nelze vyloučit, že se potkají kupříkladu rodiče s tělem svého dítěte a cizí hlavou. Myslím si, že na rozdíl od současných transplantací čehokoli komukoli se jak příjemce hlavy, tak rodiny obou aktérů bez vysoce specializované psychologické intervence neobejdou.
Co budou hradit zdravotní pojišťovny a jak se vůbec k problému postaví veřejné zdravotnictví. Vidím tady určitou perspektivu podobného byznysu jako v souvislosti s umělými zásahy do lidské reprodukce.
Začal jsem vážně, končím s nadsázkou, Ale pozor - ona ta nadsázka je dána spíše podáním než obsahem. Vždyť - a teď zase vážně - by se zde nabízela i jistá reálnější naděje pro ty srostlé jedince, u kterých je jejich vzájemné operativní oddělení bez úmrtí jednoho z nich nemožné.
Prosil bych však jen o jedno jediné, a sice, aby se případná budoucí právní úprava neomezila na slova "zakazuje se".
[1]http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006011907
[2]http://www.novinky.cz/veda-skoly/366753-transplantace-hlavy-ma-zelenou-nasel-se-pr
[3]Trestní zákon – komentář. Praha: Panorama 1980. s. 366.
[4]Kupř. MITLÖHNER, M.,Meze transplantace z hlediska identity lidského jedince
http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006011907
[5]opakovaná citace ad 5)
[6]Zákon čís. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (transplantační zákon)