Rodina a sexuální výchova?
Tereza Kaláčková
Pokud se chceme zamýšlet nad tématem sexuální výchovy, která by měla probíhat v rodině, měli bychom si definovat pojem výchova, sexuální výchova, puberta aj. Výchova je dle Janiše (2002, s. 82) „složitý společenský jev záměrného a cílevědomého působení “Sexuální výchova bývá vymezována různě, podle Smolíkové zní takto (1997): „Sexuální výchova je výchovou k partnerství, manželství a rodičovství v tom smyslu, že je především výchovou prosociální (výchova k sociálním vztahům, k vztahům mezi lidmi), založenou na citlivosti, úctě a odpovědnosti ve vztahu k druhým lidem. Mezi pojmy sexuální výchova a sexuální poučení vidíme veliký rozdíl. Poučení je samo o sobě jen jednou malou, i když důležitou částí komplexní sexuální výchovy, v níž jde o víc – o to vnést do života dítěte kladné hodnotové hledisko.“
Podle Vágnerové (2008) je puberta neboli pubescence jedna z vývojových etap člověka, časově ji vymezuje jako první část adolescence mezi 11.-15. rokem života. V tomto období dochází k typickým změnám v tělesném růstu, v myšlení, emočním prožívání atd. Faktory ovlivňující sexuální vývoj dítěte jsou různé a hrají svou roli již od samotného početí, jelikož už samotná příprava na narození dítěte je velice významná. Pro rozvoj embrya je velmi důležitý psychický, fyzický i duchovní stav těhotné ženy. Mezními událostmi pro sexuální vývoj jedince jsou jak formování zevního pohlavního ústrojí, tedy počátek třetího měsíce těhotenství, příprava reakcí nervové soustavy na zevní podněty sociálního prostředí, která se uskutečňuje mezi čtvrtým až šestým měsícem nitroděložního života. Centrální nervový systém chlapců je v této fázi vývoje ovlivňován hormony z varlat (Pšenička, 1995, Vágnerová, 2008).
Velice důležitá je také citová výchova jak v době těhotenství, tak i po narození dítěte. Zde hraje klíčovou roli bezprostřední kontakt dítěte s matkou ihned po narození a ani dítě až do věku jednoho roku by nemělo být od matky jakkoliv oddělováno. Vzájemný kontakt matky s dítětem a dítěte s matkou vyvolá silnou citovou reakci - tzv. citové pouto, jež dítěti přináší pocit bezpečí a jistotu k okolnímu „nebezpečnému“ světu. Mezi 2.–3. rokem dítěte dochází k utváření vlastní pohlavní role dítěte (Pšenička, 1995).
Jistě se shodneme na tom, že rodina je tím nejvhodnějším prostředím pro sexuální výchovu. Mluvíme o primární sociální skupině a rovněž také o seskupení lidí s blízkými vztahy. Rodina by měla představovat prostředí plné potřebné důvěry a blízkých a intimních vztahů. Rodina významně ovlivňuje také v utváření postojů, názorů a hodnot, dítě si jednotlivé hodnoty přejímá z každodenních situací, které u svých rodinných příslušníků vidí. Dítě pozoruje a vnímá, jak rodiče reagují, jakým způsobem spolu komunikují apod. Důležité je podotknout i skutečnost, že právě v rodině vzniká nejvíce přirozených situací k hovoru o tématech sexuální výchovy a k zodpovězení otázek o nich. Bohužel však nelze zaručit, že rodiče dítěti předají subjektivní i společensky žádoucí vědomosti, postoje a chování. (Rašková, 2013, Šilerová, 2003).
Sexuální výchova v rodině se skládá ze třech základních součástí. První z nich je vztah, jímž rozumíme schopnost dítěte mít rád druhého člověka a rovněž mu důvěřovat. Dále pak vzor, což znamená, že dítě tzv. přijímá chování svých lidí (lidé, kteří pro dítě ztělesňují symbol jistoty) za své. V neposlední řadě svou roly hraje také poučení a skládá se ze dvou veličin – znalosti a vědomosti. Neměli bychom opomíjet, že sdělování informací o sexuálních tématech a to nejen obsah poznatků, které rodiče svým dětem předávají, ale také forma sdělení, se velmi významně podílí na postojích dítěte k sexualitě a k zodpovědnému či nezodpovědnému chování. Poskytnutí „teoreticky“ správných a uznávaných informací samo o sobě samozřejmě nestačí. Ona teorie musí být doplněna praxí, tedy dítě musí vidět, že to co mu rodiče říkají, skutečně žijí (Hajnová, 2002, Šilerová, 2003).
Tak jak je tomu u vzdělávání v jiných oblastech, i zde je zapotřebí řídit se jistými pravidly tak, abychom dosáhli co nejefektivnějších výsledků. Mezi tyto pravidla nebo rovněž zásady patří princip spontánnosti, přiměřenosti, aktivní imunizace, důvěry, pravdivosti, návaznosti a otevřenosti. Principem spontánnosti rozumíme, že rodič přistupuje schopen přistupovat k oblasti sexuální výchovy stejně samozřejmě jako k jiným oblastem života. Princip přiměřenosti zaručuje adekvátnost sdělené informace dítěti vzhledem k jeho věku. To v praxi znamená, že tentýž problém jinak vysvětlíme šestiletému a dvanáctiletému dítěti. Mnohdy se rodiče snaží uchránit své dospívající děti před informacemi co nejdéle, aby stále byly dětmi. Potom ale mnohdy nastávají situace, kdy rodiče začínají se sexuální výchovou příliš pozdě a jejich dítě se samozřejmě již snažilo získat informace jinde. Aktivní imunizací rozumíme, že rodiče se svými dětmi sdílí své dosavadní zkušenosti a poznatky. Díky tomu pak rodič působí na utváření postojů a hodnot dítěte (Pondělíčková-Mašlová, 1990).
Zafixování prvního vysvětlení lidské sexuality představuje „odrazový můstek“ pro další vývoj hodnot a postojů daného jedince. Je-li navíc první informace o sexualitě podaná ve správné formě, dítě se pak v této problematice lépe orientuje a dokáže rozpoznat, co je správné. Pokud je však první informace o sexualitě negativní nebo nesprávná, nikdy ji již nedokážeme zcela odstranit, můžeme její vliv pouze eliminovat. Princip důvěry samozřejmě znamená vzájemnou důvěru rodiče a dítěte. Rodič by neměl být ten, kdo dává dítěti příkazy a zákazy, měl by kroky dítěte korigovat a díky důvěře mu dávat určitou míru volnosti, aby se mohlo svobodně rozhodovat. Dále pak je jistě neméně důležitý princip pravdivosti, jelikož lživé informace mohou u dítěte vyvolat právě i ztrátu důvěry nebo vzbudit až přílišnou zvědavost na tuto problematiku a dítě začne chápat sexualitu, jako něco, o čem se nemluví, tedy jako tzv. zakázané ovoce. Rodiče by také měli znalosti o jednotlivých tématech dítěti postupně rozšiřovat a navazovat na to, co dítě již zná. Poslední princip otevřenosti poukazuje na to, že je přirozené o sexualitě hovořit jak mezi nejbližšími, tak i na různých besedách, vzdělávacích programech apod. Otevřená komunikace o sexualitě je totiž důležitá pro budoucí roli rodičů dítěti a také jejich partnerský život. (Pondělíčková-Mašlová, 1990).
Někteří rodiče se však ostýchají o některých tématech s dětmi mluvit a teprve až se jejich dítě právě v této dané oblasti sexuality chová problémově, tak vyhledají pomoc odborníka. Přijít se sexuální výchovou až v pubertě je skutečně příliš pozdě. Už v předškolním věku děti začínají klást první otázky typu: „Jak jsem k Vám přišel?“, Kdy jste mě dostali?“(Pšenička, 1995, s. 79). Odpověď rodiče by měla být vřelá a přirozená, v žádném případě bychom se neměli odpovědi vyhýbat či odpovědět lživě, pak dítě může začít vnímat jako něco nepřirozeného, či dokonce špatného. Právě už v předškolním období děti vnímají pohlavní rozdíly, mohou se objevit otázky směřující k vysvětlení sexuálního styku apod. Zde je třeba zdůraznit, že již od prvopočátku bychom neměli oddělovat lásku a sexualitu. Pro předškoláka je důležité, aby měl početi i pord člověka spojený s láskou mezi tatínkem a maminkou (Pšenička, 1995, Rašková 2014, Štěrbová, 2013).
S nástupem do školy se u dětí buduje vyšší sebevědomí a zlepšuje se komunikace. Když je dítě zvyklé v rodině o sexualitě, pak je pro něj přirozené se zeptat na otázky, co mu nejsou jasné, které by chtěl vědět. Ideálním obdobím pro rozhovory o duševních i tělesných změnách, k nimž během puberty dochází, je třetí třída. Je lépe začít dříve nežli později (Langmeier, Krejčířová, 2006, Vágnerová, 2000).
Ačkoliv sexuální výchova je součástí vzdělávání ve škole, tak role rodiny je naprosto nezastupitelná. Ovšem u rodin, které nefungují tak, jak mají, jsou jakýmkoliv způsobem afunkční nebo rodin s komplikovanými sociálními poměry bývá oblast sexuality zanedbávána až opomíjena. V těchto případech pak hraje primární funkci škola, ač by měla mít funkci doplňkovou. Příspěvek jedním z teoretických podkladů projektu Puberta – součást sexuální výchovy v systému českého a čínského školství, jehož hlavní řešitelkou je doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph. D. (Rašková, 2013, Šulová, 2011).
Seznam použité literatury:
HAJNOVÁ, Růžena, KLEINOVÁ, Stanislava. Průvodce sexuální výchovou pro základní a střední školy.1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, 2002. 86 s. ISBN 80-7013-359-7.
JANIŠ, Kamil. Sexuální výchova – příspěvek k teorii a praxi.Hradec Králové: GAUDEAMUS, 2002. 155 s. ISBN 80-7041-377-8.
LANGMEIER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 2. Aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, 2006 368 s. ISBN 80-247-1284-9.
PONDĚLÍČKOVÁ-MAŠLOVÁ, J. Nezralá sexualita: O sexuální výchově a sexuálních projevech dětí a mládeže.1. vyd. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1990. 140 s. ISBN 80-201-0008-3
PŠENIČKA, Ondřej. Sexuální výchova v rodině.2. doplněné vyd. Hradec Králové: Hnutí rodin, 1995. 310 s. ISBN 901524-3-0.
RAŠKOVÁ, Miluše. Sexuální výchova jako zdroj školní péče o zdraví a zdravý životní styl dětí. Inovovaný studijní materiál pro účastníky Kurzu k sexuální výchově v mateřské a primární škole.Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2013, 42 s.
RAŠKOVÁ, Miluše. Problematiky puberty v edukaci primární školy. In: MITLÖHNER, Miroslav, PROUZOVÁ, Zuzana (ed.) 22. Celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. 18.-20. Září 2014: sborník referátů: Pardubice 2014. Pardubice: Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu.2014. 106 s. ISBN 978-80-905696-1-4.
SMOLÍKOVÁ, Kateřina. Než se dítě zeptá… Program sexuální výchovy dětí předškolního věku. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 39 s. obr. příl. ISBN 80-7178-132-0.
ŠILEROVÁ, Lemka.Sexuální výchova: jak a proč mluvit s dětmi o sexualitě.1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003. 103 s. Pro rodiče. ISBN 80-247-0291-6.
ŠTĚRBOVÁ, Dana. Rodiny s postiženými dětmi „Tak trochu jiné“ rodiny?Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. ISBN 978-80-244-3459-9.
ŠULOVÁ, Lenka. Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví.Praha: MAXDORF, 2011. 439 s. ISBN 978-80-7345-238-4.
VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. 1. vyd. Praha: Portál2000. ISBN 80-7178-308-0.
VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. Praha: Karolinum, 2008, 467 s. ISBN 978-80-246-0956-0.
Kontakt na autorku:
Mgr. Tereza Kaláčková
Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Žižkovo nám 5, 771 00, Olomouc
t.kalackova@seznam.cz
školitelka: doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph. D.