Faktory sexuální výchovy v rodině

Lenka Šilerová

Sexuální výchova v rodině je základním prvkem sexuální výchovy celkově. Z našich výzkumů vyplývá, že stále většina rodin tuto funkci příliš neplní. Příspěvek se zaměří na shrnutí faktorů ovlivňujících sexuální výchovu v rodině.

Rodinu lze charakterizovat prostřednictvím čtyř základních komponent (Plaňava, 2000):

1. Zahrnuje uspořádání prvků systému (členů rodiny), jejich charakteristiky, vzájemné vazby a pozice, organizovanost rodiny, aliance a hierarchizaci, včetně rozdělení kompetencí.
2. Klade důraz na emoční a citové kvality, na tzv. psychologickou atmosféru rodiny: pocity i vědomí vzájemné blízkosti, projevy zájmu a vřelosti, kohezi, podporu i vzájemnou závislost. Intimita má několik podob: manželskou (včetně eroticko-sexuální), rodičovskou a případně sourozeneckou.
3. Osobní autonomie. Je chápána jako kvalita i kvantita diferenciace mezi členy rodiny, tj. nakolik je každý v rodině (včetně dětí) respektován jako jedinečná bytost; nakolik má prostor k rozvíjení vlastní osobnosti, své identity, svých zájmů a dispozic.
4. Hodnoty a postoje. Zahrnuje životní hodnotovou orientaci rodiny – kam směřuje usilování rodiny v dané etapě jejího vývoje. Tedy, do čeho investuje čas, energii, finanční prostředky a jaká je hierarchizace tohoto usilování, jaké jsou preference.

Plaňava (2000) dále uvádí dva základní procesy odehrávající se v rodinách – dynamiku (vývoj, krize) a vzájemné interakce – komunikaci. Jde o procesy, které odrážejí a utvářejí všechny čtyři komponenty i dynamiku soužití v rodině. Všechny výše uvedené faktory a to, co v sobě zahrnují, více či méně významně ovlivňují sexuální výchovu v rodinném prostředí. Na úrovni struktury jsou to zejména rodiče a děti, sourozenci (jejich osobnost, komunikativnost, temperament, vlastní postoj k sexualitě, pořadí dítěte aj.), začlenění rodiny do širšího společenství, širší rodina, zejména prarodiče a osoby žijící v jedné domácnosti. Na úrovni intimity je to zejména vzájemný vztah rodičů, včetně vztahu sexuálního, vztah k dítěti, celková emocionální atmosféra rodiny, vztahy vzájemné závislosti aj. Na úrovni osobní autonomie lze uvažovat výchovný styl a celkovou míru podpory autonomie, samostatnosti a sebevědomí dítěte. V oblasti hodnot a postojů jsou důležité zejména postoje a hodnoty v oblasti partnerských vztahů a sexuality, postoje k eticky diskutabilním otázkám, ale např. i způsob trávení volného času a další rodinné hodnoty, včetně náboženských. Působení jednotlivých vlivů na sexuální výchovu a specificky na sexuální vývoj jedince není v literatuře příliš zmapováno. Výjimku tvoří rozsáhlá psychoanalytická literatura, ta se ovšem zabývá faktory pro nás účel velmi hlubinnými (oidipovské vztahy apod.), proto jejích poznatků bude využito jen velmi okrajově. S využitím řídkých zdrojů a vědomím neúplnosti se pokusíme alespoň částečně zmapovat vliv a působení některých, často obtížně odlišitelných faktorů.

Charakteristiky rodičů

Osobnostní a temperamentové charakteristiky rodičů zřejmě ovlivňují sexuální výchovu zprostředkovaně. Celková úroveň aktivity/pasivity, introverze/extroverze, schopnost komunikovat, volní vlastnosti aj. ovlivňují celkový proces výchovy, nejen výchovu sexuální. Osobnost rodiče může ovlivňovat jeho přijetí dítětem, vnímání rodiče jako svého vzoru, zejména v období puberty a adolescence.

Lze uvažovat vliv intelektových charakteristik, ačkoliv pokud se budeme pohybovat v pásmu širšího průměru, rozdíl zde nebude významný, mohl by se týkat zejména roviny informační. Rodiče by měli být schopni pomoci svým dětem orientovat se ve složitém prostředí a různých formách (zejména mediálních) prezentací sexuality, které jsou velmi nejednoznačné z hlediska obsahu i hodnotového zakotvení. Orientace může pro rodiče s nižší intelektovou výbavou obtížná, stejně tak jako jejich schopnost pomocí s ní dětem. Lze předpokládat, že roli hraje vzdělání rodičů.

Za důležitý lze v procesu sexuální výchovy považovat postoj rodičů k sexualitě její místo v hierarchii hodnot, její emocionální prožívání a spokojenost s ní. Sekundárně se se vztahem k sexualitě pojí také vztah k (většinou) opačnému pohlaví a aktuální situace v partnerském vztahu (včetně absence). Pokud je sexualita považována za přirozenou součást života, a je vnímána a prožívána neproblematicky, lze předpokládat, že rodiče nebudou mít obtíže s komunikací o sexualitě. Tam, kde přetrvává puritánský postoj k sexu, a sexualita je považována za tabu, bude zřejmě sexuální výchova problematická a rodiče nebudou ochotni v důsledku různých obranných mechanismů s dětmi o pohlavním dospívání a sexualitě komunikovat. U rodičů může nastat stav dlouhodobé nespokojenosti s vlastním sexuálním životem, který může vyvolat obtíže v komunikaci o sexualitě. Schopný rodič by měl tuto situaci zvládnout, aniž by ovlivnila sexuální výchovu dítěte. Objevit se může také nepřátelský či negativní vztah k opačnému pohlaví, který se může rodič snažit vštěpovat dětem.

Specifickým faktorem sexuální výchovy na straně rodičů je také zájem a snaha o sexuální výchovu a komunikaci o sexualitě a přesvědčení o její vhodnosti či nevhodnosti. Lze se domnívat, že současní rodiče očekávají také aktivitu školy v tomto ohledu. Pouze malá část rodičů odmítá účast školy a chce se věnovat sexuální výchově pouze sama. Uvědomění si důležitosti sexuální výchovypro další vývoj dítěte a akceptující postoj k sexuální výchově jsou důležité předpoklady pro funkční sexuální výchovu a komunikaci o sexualitě.

Rodiče mají o sexuální výchově a komunikaci o sexualitě různá mínění a představy, které ovlivňují její realizaci v rodině. Mezi typická přesvědčení patří přesvědčení o důležitosti sexuální výchovy ve smyslu poučení o prevenci, ale i obavy z předčasné sexualizuje dítěte.  Roli hraje také neznalost terminologie a názvosloví.

Lze předpokládat, že přesvědčení a obavy českých rodičů budou obdobné, rodiče možná nejsou tak přesvědčeni o tom, že sexualita je jejich významnou rolí a že ji mohou realizovat společně se školou, že ve škole (či jinde) najdou experty na tuto oblast.

Roli v sexuální výchově a komunikaci o sexualitě hraje také pohlaví rodiče. Celkově jsou v této oblasti zřejmě aktivnější matky než otcové, jak vyplývá z řady výzkumů a potvrzují to i naše zkušenosti z kurzů pro rodiče.

Charakteristiky dětí

Sexuální výchova je významně určována tím, jací jsou rodiče, jako její hlavní činitelé. Nicméně i rodiče aktivně reagují na charakteristiky a vlastnosti svých dětí a přizpůsobují se jim. V oblasti sexuální výchovy a komunikace o sexualitě lze zdůraznit zejména aktivitu a zvídavost dětí a míru jejich introverze/extroverze. Rodiče komunikativních dětí, vyptávajících se na téměř vše, mají zřejmě jednodušší úlohu než rodiče dětí málomluvných či introvertních.

Roli hraje také vývoj zájmu o sexualitu včetně zkušeností s různými dětskými poznávacími hrami – na doktora apod., vývoj v oblasti pohlavního a sexuálního dozrávání43. Několikaletý rozdíl je v období puberty velmi významný, nemusí se přitom týkat pouze pohlavní vyspělosti, ale i sociálních dovedností, vývoje osobnosti, úrovně myšlení aj. Dvě stejně staré děti v období puberty mohou být zcela odlišné. Děti a dospívající jsou také ovlivňováni okolním prostředím, např. spolužáky, vrstevníky, přítomností či absencí sexuální výchovy ve škole aj.

Způsob i obsah sexuální výchovy je ovlivněn také pohlavím dítěte. Je logické, že některé otázky jsou více specifické v závislosti na pohlaví (projevy pohlavního dospívání, tělesná hygiena apod.). To samozřejmě neznamená, že bychom měli některé informace příslušníkům jednoho pohlaví zatajovat. Naopak, vzájemná informovanost přispívá k lepšímu přijetí a lepšímu pochopení odlišností mezi pohlavími. Do interakcí a vztahů mezi rodiči a dětmi i do sexuální výchovy vstupuje nezřídka větší strach o dívky (nejen díky větší zranitelnosti, ale i díky tomu, že dívky jsou ohroženy nechtěným těhotenstvím), rodiče mohou být přísnější, méně dívkám dovolují (schůzky apod.), více jim zdůrazňují, ať „si dají pozor“ apod. K chlapcům se chovají často benevolentněji a dávají jim větší volnost, zejména v období dospívání. Tyto rozdíly v chování rodičů mohou do jisté míry ovlivňovat chování a prožívání dospívajících. Pohlaví dítěte zřejmě ovlivňuje nejen obsahy sdělení a témata komunikace, ale také to, kdo z rodičů se sexuální výchově více věnuje. Obecně je častější aktivnější role matky (viz. výše).

Rodinní příslušníci

Další rodinní příslušníci kromě rodičů mohou sexuální výchovu výrazně obohacovat, ať již svou přítomností nebo i svými aktivními vstupy. Z hlediska celkové i sexuální výchovy je důležitý faktor pořadí dítěte mezi sourozenci. Význam sourozenecké konstelace pro život a budoucí partnerské vztahy byl popsán již Adlerem a i v současnosti je mu věnována značná pozornost.

Z výzkumů (např. Yablonsky, 1995, Šilerová, 2013) i z praxe se ukazuje významnější vliv starších sester. K sexuální výchově mohou přispívat také prarodiče, ať již svým příkladem, osobními zkušenostmi nebo jako rádci a důvěrníci. Při dobrých vztazích mohou být dětmi a dospívajícími vyhledáváni dokonce více než rodiče, kvůli většímu množství času i větší toleranci. Matějček a Dytrych (1997) upozorňují na fakt, že v období dopívání může docházet ke konfliktům mezi prarodiči a dětmi a to na podkladě rozdílných postojů k životu a jeho hodnotám u dvou relativně vzdálených generací. Do doby dospívání docházelo ke konfliktům spíše mezi rodiči a prarodiči. Podle autorů si s takovými konflikty poradí snáze babičky, kterým v tom pomáhá více prostředků: „Ty si se svými vnučkami rády připomínají své první lásky a všechna vzrušení a trápení kolem nich, těší se s nimi do tanečních… V ženském světě je mezi generacemi více pojítek než v mužském.“ (Matějček, Dytrych, 1997, str. 65). Lze také předpokládat, že babičky projevují větší míru ženské empatie a porozumění než dědečkové. Nicméně, role obou prarodičů je velmi důležitá nejen v sexuální výchově.

Rodinné vztahy

Zde lze do jisté míry předpokládat přímou úměru mezi hloubkou a kvalitou vztahu a kvalitou či efektem sexuální výchovy. Nedostatek citové blízkosti je i rodiči považován za podstatnou bariéru. Vztah rodičů k dítěti vzniká nejen v době života dítěte, ale již před jeho narozením a v průběhu porodu. Je ovlivňován řadou faktorů, část z nich je podobná výše zmiňovaným faktorů sexuální výchovy v rodině, lze předpokládat také významnou roli naplnění očekávání vkládaných do dítěte a chování dítěte v útlém věku.

Ovšem, dobrý vztah rodičů k dětem nemusí vždy znamenat dobrou sexuální výchovu, zejména v případě, že rodiče nechtějí z nějakých důvodů o pohlavním dospívání a sexualitě hovořit. Nicméně lásku a vzájemnou důvěru lze považovat za klíčové faktory. Ze strany rodičů je nezbytné, aby důvěra nebyla zaměňována za důvěrnost. Děti by se neměly stát důvěrníky rodičů v oblasti partnerského a sexuálního života, a stejně tak by rodiče neměli požadovat, aby se jim děti a zejména dospívající svěřovali se svými intimními zážitky.

Dalším významným faktorem rodinné sexuální výchovy je také vzájemný vztah rodičů, eventuelně rodiče a nového partnera nebo jiná aktuální rodinná situace. Že vztah rodičů funguje jako významný vzor a model chování, bylo opakovaně popsáno. Zároveň také ovlivňuje aktuální chování dětí a dospívajících. Při nedostatku lásky a neuspokojivém rodinném prostředí mají mladí lidé často tendenci utíkat již v časném věku do sexuality a hledat v sexuálních vztazích náhradu za nedostatek citových vztahů v rodině (např. Pondělíčková - Mašlová, 1990).

Kvalita vztahů a interakcí ovšem může být důležitá při předávání rodičovských hodnot, a to i v oblasti sexuality.  

Výchovný styl

Každý vychovatel, což se v případě sexuální výchovy týká zejména rodičů, uplatňuje více či méně záměrně nějaký výchovný způsob, styl. „Výchovný styl vyčleňuje ze souboru výchovných procesů emoční vztahy dospělých a dětí, způsob komunikace, velikost požadavků na dítě, způsob jejich kladení a kontroly, projevuje se též volbou výchovných prostředků a způsobem reagování dítěte na ně“ (Čáp, Mareš, 2001, str. 249). Výchovný styl v sobě podle definice, kterou budeme nadále používat, zahrnuje i citové a emoční vztahy. Vzhledem k tomu, že z hlediska sexuální výchovy se jedná o velmi významné oblasti, jsou citové a emoční vztahy v této práci pojednány samostatně, nejen v kontextu výchovných stylů.

Existuje řada popisů výchovných stylů, pro účely sexuální výchovy se jeví jako vhodné modely pracující i s úrovní emočních vztahů. Čáp a Mareš (2001) pracují s analyticko-syntetickým modelem, který uvažuje čtyři úrovně emočního vztahu (extrémně kladný, kladný, záporně – kladný, záporný) a čtyři úrovně řízení (silné, střední, slabé a rozporné). Vzájemnou kombinací vzniká devět odlišných stylů.

Autoři považují za nejideálnější kombinaci kladného emočního vztahu a středního řízení, která vede svědomitosti, sebeovládání, stabilitě a absenci dominance. Otázkou je, jestli v současném postmoderním světě lze některé charakteristiky považovat za ideální (ať již z hlediska jedince či společnosti). Osobní spokojenost a životní úspěch jsou ovlivňovány celou řadou dalších nejen osobnostních faktorů, navíc různé typy životních drah dávají prostor jedincům s naprosto odlišným osobnostním a temperamentovým založením.

Nicméně emoční vztah zůstává významným odlišujícím faktorem, extrémně důležitým i pro sexuální výchovu, jak již bylo zmiňováno výše. Pozitivní emoční vztah podporuje emoční stabilitu, svědomitost, vytrvalost, kooperativnost a altruismus. Negativní emoční vztah může vést k emoční labilitě, nesvědomitosti, nedostatku vytrvalosti, problémům ve vztazích, menší tendenci ke kooperaci a větší agresivitě. Z hlediska sexuální výchovy je styl řízení významný zřejmě pro míru ovlivnění dětí a dopívajících názory a hodnotami rodičů. Například tam, kde díky silnému direktivnímu řízení vzniká až odpor k autoritě, lze těžko předpokládat snahu přijmout rodičovské hodnoty i rady.

Rodiče uplatňují svou direktivnost či nedirektivnost v různých situacích vztahujících se k sexualitě. Pokud např. zjistí, že si jejich malé dítě hraje s kamarády na doktora, může ho potrestat nebo zakázat kontakt s těmito kamarády, ale může také reagovat chápavě a laskavě, vysvětlit rozdíly mezi pohlavími apod. Vliv na psychiku dítěte i dopad z hlediska celkové sexuální výchovy bude odlišný. Obdobné rozdíly se mohou projevovat po celé dětství, ale i v období dospívání, kdy se dospívající dožadují vlastní svobody a nekontrolovanosti ze strany rodičů (večerní akce, schůzky apod.). Prosté zákazy, ať jsou motivovány jakkoliv, jsou stejně neproduktivní jako bezmezná volnost a nedostatek kontroly.

Způsob výchovy v rodině, požadavky a očekávání kladené na jednotlivé děti hrají také roli při formování gender rolí a postojů k otázce rodových rozdílů.

Role citového vztahu, jako složky výchovného stylu, pro sexuální výchovu a psychosexuální vývoj byla již diskutována a nezbývá než opakovaně zdůraznit jeho význam. Na základě výše uvedeného lze za optimální pro kvalitní sexuální výchovu považovat pozitivní emoční vztah a střední míru řízení a kontroly.

Postojová a hodnotová orientace rodiny

Rodina je místem, kde dochází k předávání hodnot nejrůznějšího charakteru, tedy i hodnot etických, morálních a hodnot vztahujících se k sexualitě. V počátečních stadiích vývoje rodiny hrají roli hodnotové orientace a preference rodičů. Ty mohou být identické (oběma jde ve stejné míře o tytéž hodnoty) nebo rozdílné, pak je důležité, nakolik jsou slučitelné či neslučitelné. S nimi souvisejí i vzájemná očekávání členů rodiny a také očekávání od soužití v rodině. K přejímání hodnot dochází prostřednictvím mechanismů sociálního učení. Lze předpokládat, že osvojování norem, a tedy jisté sexuální morálky, probíhá v obdobných stadiích, jaká byla pro vývoj morálky popsána Piagetem a Kohlbergem. Předměty této morálky se v průběhu vývoje proměňují, od vztahu k nahotě a hraní s pohlavními orgány na veřejnosti až k postojům k partnerovi, věrnosti apod.

V rámci rodiny lze popsat různé hodnotové orientace ve vztahu k sexuální výchově.

1. Pragmatická orientace. Klade důraz na aktuální situaci, nepracuje s morálním hodnocením. Hlavní hodnotou je vyhnutí se negativním důsledkům sexuality (těhotenství, sexuální choroby), eventuelně jejímu příliš předčasnému zahájení a zároveň pozitivní prožívání sexuality. Rodiče často berou jako fakt, že dospívající sexuálně žijí, nebrání jim v tom, nezřídka se zajímají o partnera svých dospívajících dětí nebo snaží ovlivňovat jeho výběr. Rodiče apelují na děti, aby se chovaly „rozumně“.
2. Humanistická. Klade důraz na dobré vztahy, úctu a zodpovědnost k sobě, partnerovi, lidskému životu. Akcentuje spojení sexuality s láskou, s partnerským vztahem, zdůrazňuje věrnost ve vztahu. Sexualita má prohlubovat a kultivovat vztah. Hodnoty nejsou neměnné, lze o nich diskutovat.
3. Křesťanská (tradiční, konzervativní). Sexualita má své místo až v manželství, hodnotou je panenství, mateřství, absolutní věrnost. Ve velmi konzervativním pojetí by sexualita měla zůstat otevřená početí, které je jejím hlavním cílem. Umělé přerušení těhotenství je striktně odmítáno. Hodnoty jsou dané, neměnné.

Jednotlivé orientace jsou uměle vymezené, mohou se tudíž vzájemně prolínat, mohou se také odlišovat mezi rodiči navzájem. Často si jich rodiče nemusejí být plně vědomi. Kromě celkových orientací lze také vymezit několik individuálních oblastí, k nimž se vztahují významné postoje a hodnoty. Mezi důležité patří zejména: sexuální život před manželstvím, spojení sexuality a lásky, věrnost, používání antikoncepce, umělé ukončení těhotenství, ale i homosexualita nebo postavení mužů a žen ve vztahu. Specifickou otázkou je také postavení sexuality a sexuálního uspokojení v hodnotovém systému jedince, které může tvořit velmi široké kontinuum od lhostejnosti až po maximální význam a prioritu.

Jako hodnoty dávající základ pro chování se mohou uplatňovat i tzv. rodinné mýty. Plaňava (1998) definuje rodinný mýtus jako hodnotící a normativní přesvědčení vyjadřované slovy, že něco je nutné, jedině správné, nejlepší; a něco jiného, zpravidla opačného, je zavrženíhodné a zlé. Upozorňuje na to, že poslání, které se podařilo naplnit rodičům, se transformuje v rodinný mýtus, žádající či spíše tlačící děti k tomu, aby šly ve šlépějích svých rodičů. Rodinné a manželské mýtymohou výrazně komplikovat soužití a vztahy. Charakter takovýchto mýtů mohou mít i některé „pravdy” předávané či „utajované“ v rodině a týkající se sexuality. Zároveň také mohou souviset s nenaplněnými očekáváními jednoho nebo obou rodičů ve vztahu k partnerství, sexualitě, manželství apod.

Mezi nejčastější řadí Plaňava (1998) následující mýty: o všemocné lásce, o nutnosti naplnění představ vkládaných do druhých, o nutnosti být ideální, jak ty mně, tak já tobě, o obětním beránkovi, o neměnnosti některých věcí, o dětech na trůně a co na srdci, to na jazyku.

Rodiče by si měli uvědomit své postoje a pocity vztahující se k těmto otázkám, měli by si také uvědomit, co z toho je důležité pro ně osobně a co z toho, považují za nezbytně důležité i pro své děti. Zejména v dospívání nastává období, kdy se mohou začít hodnoty a postoje rodičů a dětí lišit a rodiče by s tím měli umět zacházet tak, aby nenarušili vzájemný vztah a aby dosáhli kompromisu přijatelného pro obě strany. Samozřejmě, ne vždy je to možné.

Lze předpokládat, že o striktní předávání hodnotového systému ve vztahu k sexualitě usilují zejména rodiče s vyhraněnou (konzervativní, tradiční) hodnotovou orientací, která může být spojena s náboženským přesvědčením.

Akceptace hodnot v oblasti sexuality do jisté míry záleží na tom, jak jsou tyto hodnoty prezentovány. Pokud jsou podávány jako direktivní soubor zákazů a nařízení, mohou se stát překážkou rozvoje osobnosti a vlastních hodnotových a postojových systémů a zároveň vyvolávat protikladné tendence v chování motivované vzdorem.

Pernerová (2000) upozorňuje na omezení tradičního pohledu na předávání rodinných hodnot. V jisté fázi vývoje mohou být rodičovské hodnoty odmítány (alespoň verbálně, jejich působení zůstává zachováno), hodnoty mohou být zprostředkovány pouze verbálně, ne vždy životním příkladem, často jsou také zažívány opačné způsoby chování (násilí místo péče, dezorganizace místo pořádku, zanedbávání místo pocitu bezpečí apod.). Zpochybňuje tedy tradiční ideál přenosu hodnot v rodině, navíc poukazuje na to, že ideál předávaný v rodině ideálem být nemusí, protože nutí ke stanovenému chování, nutí vyhýbat se zkušenostem, které by mohly ideál ohrozit a tím pádem zužuje prostor pro vlastní aktivitu.

Je otázkou, nakolik je vhodné, aby děti přejímaly hodnotové systémy svých rodičů. V období dospívání lze považovat za žádoucí (a většinou se tak i děje), aby mladí lidé kriticky revidovali hodnoty vštěpované rodiči. Jedná se většinou o náročný proces pro obě strany, podporovaný tendencí mladých lidí po odpoutání od rodičů a snahou být kritický ke všemu, co se rodičů týká.

Přílišné lpění rodičů na jakýchkoliv hodnotách může být ohrožující pro zdravý psychosociální vývoj dítěte a dospívajícího, omezuje rozvoj osobnosti a získávání autonomie a samostatnosti. Pokud rodiče nejsou svým dětem nenásilným pozitivním vzorem a příkladem, těžko mohou očekávat, že se děti a dospívající nechají ovlivnit postoji a hodnotami, které oni sami považují za správné, a že se stanou samostatnými, uvažujícími a citlivými bytostmi.

Někdy může nastat problém, že to, co se dozvídá dítě o sexualitě ve škole, může být odlišné od postojů nebo hodnotových orientací, které se snaží rodiče dítěti předat. Při vhodné školní sexuální výchově, která nepředává hotové hodnoty a vzory chování, soustřeďuje se na informace a formování vlastních postojů a rodiče jsou o obsahu a cílích informováni, by k takovýmto situacím nemělo docházet. Nicméně rodiče by neměli dětem právo na informace z oblasti sexuality upírat. Pokud mají zásadní problém se sexuální výchovou, jak je prezentována ve škole, měli by na toto téma s učiteli hovořit. Zároveň by také dětem měli vysvětlit, přiměřeně jejich věku a chápání, svůj postoj a eventuelně řešení problému. V extrémních případech se stává, že si rodiče nepřejí, aby se jejich děti sexuální výchovy zúčastňovaly, tomu je ze strany školy i vyhověno, ale staví to dítě do obtížné situace před jeho spolužáky a vrstevníky. Mělo by být věcí školy i rodiny, najít vhodný a přijatelný kompromis. Změna školy je krajním řešením.

Otázkou toho, nakolik jsou rodiče oprávněni požadovat po dítěti, aby převzalo jejich hodnoty a koncepci života a jaké prostředky k tomu mohou použít, se na obecné úrovni, tedy nejen ke vztahu k sexualitě, zabývá Možný (1999). V tradičních evropských společnostech byla odpověď na tuto otázku celkem jednoznačná, ale moderní doba a důraz na osobní svobodu ji znejistěly. Autor rozlišuje dvě základní koncepce (a praxe) rodičovské autonomie:

1. Tradiční. Dává rodičům právo přenášet na dítě hodnotový systém a představu o dobrém životě. Mohou pro to volit prostředky, které považují za nejlepší a mohou omezovat přístup k postojům a hodnotám, které sami neschvalují. Tato koncepce posiluje integritu rodiny a díky mezigeneračnímu přenosu i integritu kultury. Na druhou stranu může vést k odporu vůči některým subkulturám či k rasismu a nepodporuje dítě ve schopnosti se svobodně rozhodovat (souvisí mimojiné i s autokratickým stylem výchovy) a dobře volit.
2. Liberální. Předpokládá, že rodiče nebudou ovlivňovat dítě ve volbě hodnot a vytváření představ dobrého života. Nechávají na něm, ať si samo vybere, co je pro jeho život nejlepší. Tato koncepce na jednu stranu otevírá sociální dynamiku, na druhou stranu rozvolňuje rodinu jako stabilizační jednotku a zeslabuje porozumění mezi generacemi. Z hlediska jednotlivce otevírá prostor pro svobodné (a snad i zodpovědné) rozhodování a rozvoj individuality. Umírněně liberální koncepce přiznává rodičům právo usilovat o předání vlastní představy, ale podporuje dítě, aby se v přiměřeném věku seznámilo s jinými hodnotovými koncepcemi, a to bez omezení, tedy i s těmi, které jsou nepřátelské jež jsou nepřátelské etablované kultuře a postrádají liberalismus rodičů.

Je tedy na rodičích, jakou cestu zvolí. V době, kdy se požadavky na individuální práva a svobody nezřídka kříží s právy a svobodou ostatních, včetně rodičů a dětí, lze jen obtížně dát obecně platné doporučení. Osobně se domnívám, že rodiče by se měli snažit ukázat dětem celou šíři možných hodnot a postojů a nechat je vybrat ty, které jim jsou blízké, ovšem s maximálním respektem ke zodpovědnosti a úctě k druhým.

Literatura:

Čáp, J., Mareš, J.: Psychologie pro učitele. Praha, Portál 2001.

Matějček, Z., Dytrych, Z.: Jak a proč nás trápí děti. Praha, Grada 1997.

Matějček, Z., Dytrych, Z.: Radosti a starosti prarodičů. Praha, Grada 1997.

Možný, I.: Sociologie rodiny. Praha, Slon 1999.

Pernerová, A. R.: Tabu v rodinné komunikaci. Praha, Portál 2000.

Plaňava, I.: Manželství a rodiny. Brno, Doplněk 2000.

Plaňava, I.: Spolu každý sám. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998.

Pondělíček, I., Pondělíčková - Mašlová, J.: Jak se lidé milují. Praha, SNTL/Klub 89 1990.

Šilerová, L.:Mladí lidé a informace o sexualitě. Informační potřeby a zdroje. Výsledky kvalitativního výzkumu. Praha, SPRSV, CAT Publishing, 2013.

Šilerová, L.:Percepce komunikace o sexualitě v rodině adolescenty. Dizertační práce, FF UK, Praha, 2003.

Šilerová, L.: Sexuální výchova. Jak a proč mluvit s dětmi o sexualitě. Praha, Grada, 2003.

Yablonsky, L.: Otcové  synové. Praha, Portál 1995.

Děti a jejich sexualita - rádce pro rodiče a pedagogy. Kolektiv autorů. CPRESS a Sdružení Linka bezpečí, Brno 2014.