Rizika sexuální asistence u osob s mentálním postižením

Dana Štěrbová

             Problematika sexuální asistence u osob se zdravotním postižením se stává v poslední době předmětem diskusí v České republice. Po několika takových diskusích mezi odborníky (lidmi zabývajícími se sexualitou osob s postižením) a diskusích mezi laiky jsem došla k názoru, že bych ráda znala názory k sexuální asistenci té skupiny obyvatelstva se zdravotním postižením, u níž vnímám výraznější rizika. Jde o osoby s mentálním postižením. Ráda bych proto příspěvek zaměřila na otázky, o kterých se domnívám, je potřeba hovořit. A hledat na ně seriózně odpovědi. Příspěvek si neklade za cíl pojednání v celé šíři aktuálnosti tématu, upozorňuje jen na jeho dílčí rizika.

Co je potřeba vědět: co je a co není sexuální asistence, kdo ji ne/může poskytovat, za jakých podmínek je poskytována a komu. Jak těmto otázkám rozumí osoby s mentálním postižením? Kdo a jakým způsobem jim zprostředkovává odpovědi, aby umožnil případné samostatné svobodné rozhodnutí?

      Pro základní informace k sexuální asistenci využívám a vyjímám z poznatků části bakalářské práce P. Štěpančíkové (2014). Zpracovávala v ní problematiku sexuality u lidí s poraněním míchy, tedy se primárně nevěnovala rizikům spjatým se sexuální asistencí u lidí se sníženou úrovní kognitivního vývoje. 

…Šídová (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) uvádí, že v zahraničí existují profese sexuální asistent/ka a ti pomáhají lidem s handicapem, kteří nejsou schopni například pohlavního styku, nekoitálního sexu s partnerem, autoerotiky atd., uskutečnit jejich sexuální potřeby. Šídová uvádí země, ve kterých existuje tato profese: Německo, Dánsko, Nizozemí, Švýcarsko, Anglie. Ve videu Sexe, amour et handicap (www.youtube.com, 2013) doplňují, že v těchto zemích se provozuje tato profese už 20 let.

Šídová (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) popisuje význam profese sexuální asistence takto

Sexuální asistentka či asistent je žena nebo muž, kteří nabízejí podpůrné aktivity pro osoby s handicapem. Pomáhají jim prožívat jejich sexuální potřeby. Služba se obecně nazývá sexuální asistencí či sexuálním doprovázením. Existují i jiná označení, mj. Körper-Kontakt-Service (Servis tělesného kontaktu), alternativní zprostředkování partnerů/partnerek, surrogacy terapie (náhradní partnerství) a práce jako dotykový pracovník/pracovnice.

Dále Šídová (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) rozděluje sexuální asistenci na

• Pasivní-Může být zprostředkování kontaktů na asistenta nebo asistentku, zajištění ochranných a podpůrných prostředků jako je pornografie či erotické pomůcky. Za pasivní sexuální asistenci mohou být považovány také služby jako sexuální poradenství. U nás je tento termín pojmenován jako intimní asistence.
• Aktivní-Walter, 2004 in pro familia, 2005, 6 in Šídová (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) definuje aktivní sexuální asistenci jako „všechny formy asistence, při nichž jsou spolupracovníci aktivně vtaženi do sexuální interakce“. Příkladem může být pomoc při masturbaci nebo pomoc tělesně postiženému páru při pohlavním styku.

Fegert, Wolf (2002) in Šídová (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) tvrdí, že „hranice mezi aktivní a pasivní sexuální asistencí však nebývá příliš jasná“.

Aby mohla být vykonávaná tato profese, je potřeba vzdělání zaměřující se na tuto oblast. Vzdělávání probíhá ve Švýcarsku, Dánsku a Holandsku, kde sexuální asistenti a asistentky musí dosáhnout tříletého pomaturitního studia a projít psychoterapií (Šídová, www.rozkosbezrizika.cz,  2014). Ve videu Sexe, amour et handicap (www.youtube.com, 2013) se doslechneme o školení sexuálních asistentů. Toto školení probíhá jeden rok. Takový jeden rok obsahuje 300h, 19dní kurzů a stáží, kde se budoucí asistenti teoreticky seznámí s handicapem, jsou jim poskytnuty etické a právní vědomosti a praxe už je na nich samotných. V tomto videu zmiňují, že „osoba, která zasahuje jako sexuální asistent, musí velmi dobře znát sama sebe. Musí vědět, co se v ní děje, protože cítí rozkoš někoho jiného. Není tu pro své potěšení. Musí znát druhou osobu, co od ní čekat, co je možné jí odpovědět, protože každý má jiné hranice“. Podle Šídové (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) si v praxi asistentky stanoví hranice, kam až samy chtějí zajít s klienty. „Některé svolují k sexuálnímu styku, jiné striktně sex odmítají. Jsou i takové, které nabízejí více specializované služby, jako genitální masáže, pomoc při masturbaci a speciální sexuální praktiky, jako je fetiš, sado-maso (BDSM), zlatá sprcha, anální sex“. Mohou také nabízet telefonická poradenství, výuku o sexu v několika jazycích či tvorby projektů a prezentací o sexu. Ve videu Sexe, amour et handicap (www.youtube.com, 2013) souhlasí s Šídovou (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) a tvrdí, že hranice mohou být individuální jak sexuálních asistentek, tak i klientů.

Dále v Sexe amour et handicap (www.youtube.com, 2013) tvrdí, že „… je to opravdový vztah, i když na základě smlouvy o aktivitě, která je zprofesionalizovaná a s jasným stanoviskem. Nic méně v tomto momentě je to opravdový mezilidský vztah“.

Ve videu Sexe, amour et handicap (www.youtube.com, 2013) sexuální asistentky také zmiňují průběh setkání s klienty. Nejprve proběhne telefonní hovor a obě strany se domluví na první schůzce. Na první schůzce si většina sexuálních asistentek či asistentů nejprve povídá, aby odstranili bariéru studu, dále vytvořili formu důvěry a aby poznali svého klienta po stránce jeho postižení i jeho potřeb a na to se posléze zaměřila. Jedna ze sexuálních asistentek (nazvaná sexuální asistentka X) dále hovoří o tom, že tato práce je založená na pocitech z dotyku, na probuzení touhy. Cílem této sexuální asistentky je, znovu naučit samostatnosti ve schůzkách, aby se klienti necítili trapně a zneužití před někým jiným. Také hovoří o tom, že s klienty bude procvičovat dotyk mezi nimi a jí a zároveň říká, že to není jen o dotyku, ale je to všechno, co se z toho vyvine. Nechává v klientech růst touhu a vzrušení a tvrdí, že je pomalu nechává stávat se muži nebo ženami a v tom momentu pak začne masírovat spodní partie těla. Dále tato sexuální asistentka povídá o tom, že je pro klienty důležité, aby poznali anatomii ženy, kde jsou citlivé body např. klitoris nebo ňadra, jak ňadra vzrušit. Podle této sexuální asistentky je toto všechno součástí péče, která má několik etap.

Ve videu Sexe, amour et handicap (www.youtube.com, 2013) sexuální asistentky říkají, že je zakázáno vniknutí a polibky, ale zároveň dodávají, že jsou tyto zákazy sporné, protože při asistované masturbaci může docházet k vnikání do pochvy ženy ať už prsty nebo pomůckou. Navzdory tomu v tomtéž videu některé sexuální asistentky tvrdí, že sexuální styk provozují.

Redaktor Jiřička (www.idnes.cz, 2013) píše, že v České republice nejsou sexuální služby legalizovány, a proto by byla aktivní sexuální asistence považována za kuplířství. V zahraničí se většinou používá pojem sexuální asistent či asistentka, v České republice je to intimní asistence.

Dále Jiřička (www.idnes.cz, 2013) dodává, že „v českých ústavech pro handicapované i seniory se objevují první intimní asistentky. Zatím to bývají většinou přímo pracovnice těchto zařízení, zájem však mají i prostitutky“. Některé ústavy nechávají pracovnice proškolovat, ale takové školení je na velmi nízké úrovni. Tyto asistentky ve zmíněných zařízeních, vzdělávají o sexualitě, radí, jak se chovat nebo dodávají potřebná vybavení, jako jsou erotické pomůcky, jež se klienti učí používat.

Intimní asisten/ka podle Šídové (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) „…muž či žena, která pomáhá hendikepovaným s jejich sexualitou. S proškoleným personálem (asistentky/asistenti pro intimní život) se hendikepovaní učí schopnosti komunikovat o pohlavním styku, obstarává sexuální pomůcky a učí jejich použití, pomáhá při nastavování hranic, s hygienou, oblékáním, navazováním kontaktů, zabývá se nepřiměřeným sexuálním chováním, důsledky sexuálních aktivit, schopnost říci ne, zodpovědnost k rodičovství, masturbací, rozpoznávání fyzických rozdílů mezi mužem a ženou a podobně. Velkou úlohu má v prevenci sexuálního násilí (znásilnění, nucení k sexu a sexuálním praktikám, zneužívání a.). Intimní asistenti a asistentky napomáhají jen hendikepovaným jedincům.

Šídová (www.rozkosbezrizika.cz, 2014) dodává, že pro intimní asistenci tady předvoj je.

V České republice již proběhlo několik sezení, projektů a konferencí na téma sexuální asistence, např. projekt v Praze na konferenci s názvem Ze sexbyznysu na trh práce, kterou představila Claudia Fischerová-Czechová z organizace Bufa, zabývající se pomocí prostitutkám a prostitutům (ČTK, iDNES.cz, 2013). Další sezení, které proběhlo na téma sexuální asistence, se konalo v Brně na Lize vozíčkářů (Ligavocickaru.cz, 2014).

Podle Drábka (2013) Pomoc v oblasti poradenských vztahů a sexuality osob se zdravotním postižením u nás existuje, ale ve velmi malé míře. Dále Drábek (2013, 30) uvádí, že „za zmínku zajisté stojí uvést například Poradenské centrum Amorela zaměřené na oblast sexuality a mezilidských vztahů v životě lidí se zdravotním postižením, které nalezneme v Plzeňském kraji“. Se zlepšením situace souhlasí i Eisner (2010) in Drábek (2013, 30), který píše, že „dřívější situace přetrvávajícího tabu o sexualitě lidí se zdravotním postižením se v České republice v současnosti o poznání zlepšila, zajisté však není dobrá, a to zvláště ve srovnání například s Nizozemskem, Německem nebo Francií“. (Štěpančíková, 2014, 36-39)

 Tolik Štěpančíková (2014) ve své práci k základním informacím o sexuální asistenci.

Proč jsem zvolila téma rizik sexuální asistence ve spojení s osobami s mentálním postižením na dnešním kongresu?  Protože si ráda ujasním názor, jak dalece se budeme s ne/jistotou pohybovat v intimitě sexuality osob s mentálním postižením? Již několik let je v programu studentů Univerzity Palackého v Olomouci (dále UP v Olomouci) zařazen předmět Sexuální výchova zdravotně postižených (KSK/SVZDP), v němž se věnuji se studenty problematice sexuální výchovy a osvěty osob se zdravotním postižením. Štěpančíková (2014)  uvádí: Oblast týkající se sexuality osob s postižením, se vyučuje pouze v předmětu Sexuální výchova zdravotně postižených v navazujícím magisterském studiu, kde mají studenti možnost nahlédnout do oblasti sexuality osob s mentálním postižením, sexuality osob s těžším kombinovaným postižením, sexuality u osob s poruchou autistického spektra. Témata toho předmětu jsou zaměřena na proces vývoje sexuality u jedince a vlivy formující jeho postoje k sexualitě, sexuální výchovu a osvětu u osob se zdravotním postižením, vlivy ovlivňující postoje k sexualitě lidí s postižením i bez postižení, témata a formy sexuální výchovy u žáků se zdravotním postižením, prevenci sexuálního/pohlavního zneužití a sexuálního obtěžování, vhodné didaktické materiály a pomůcky pro sexuální osvětu u osob s mentálním postižením, dokument upravující filozofii k sexualitě v domovech pro zdravotně postižené či ve školách vzdělávajících žáky se zdravotním postižením, sexuálně přenosné choroby.

Jak se promítnou do otázek možnosti sexuální asistence postoje – postoje veřejnosti, rodiny, jedince s postižením, pedagoga, pracovníka v sociálních službách, poradce, jiného odborníka (sexuologa, gynekologa atp.)? Jak se tyto postoje zobrazí v individuálním poradenství?

Ve školním roce 2014/15 mě překvapila svým jednoznačným názorem na potřebu až nutnost sexuální asistence u všech osob se zdravotním postižením (nevyjímaje osoby s mentálním postižením) studentka navštěvující  právě předmět KSK/SVZDP.  Absolvovala předtím vzdělávací aktivitu v organizaci propagující sexuální asistenci v České republice. A byla ve svém náhledu méně odklonitelná a méně přístupná diskusi.

Zamýšlela jsem se nad svou zkušeností z práce s osobami s mentálním postižením, nad zkušenostmi ze seminářů zaměřených na sexuální osvětu a výchovu takto postižených osob, co několik let pořádá SPRSV Praha a nad tím, zda a jaká rizika mohou být, nebude-li sexuální asistence jasně pro osoby s mentálním postižením definována. A také nad tím, že je dobře, že se o možnosti uspokojení potřeb osob s postižením v oblasti sexuality v podobě sexuální asistence hovoří. Napadá mě metafora, že „…si připadám jako jedinec, který dospívá a o sobě pochybuje. A potřeboval by se opřít o autoritu a současně ji odmítnout…“Vedu sama se sebou dialog a potřebovala bych slyšet názory a náhledy ostatních. Zejména těch, kteří se pohybují v různých rolích v prostředí osob s postižením, nevyjímaje samotné osoby s mentálním postižením. Jde o rodiče, kteří jsou (měli by být) prvními edukátory svých dětí v oblasti sexuality. Jedná se o pedagogy, kteří vzdělávají děti a dospívající s mentálním postižením (v integrovaném prostředí i v prostředí speciálního školství). Jedná se též o pracovníky, kteří poskytují lidem s mentálním postižením sociální služby dle platné legislativy. Samozřejmě bych ráda znala názory kolegů psychologů, rodinných a manželských poradců, sexuologů, gynekologů a právníků. Ten hlavní důvod je určení hranice mezi svobodnou volbou k prožití sexuality v různých podobách a zneužitím způsobeném nedostatečnou informovaností, neznalostí důsledků využití sexuální asistence. S oporou o dosavadní zkušenosti, jež mám,  u mě převažuje názor, že rizika sexuální asistence u osob s mentálním postižením v České republice převažují nad její výhodou. Nejde zevšeobecňovat tento poznatek na všechny jedince s mentálním postižením. Je možné, že někteří z nich mají dostatek informací nejen o svém těle, o bezpečném sexu, o navazování vztahů. Dokáži si však představit, že i tito jedinci nemají dostatek informací o sexuální asistenci. Kdo a jak je či bude schopen posoudit, zda osoby s mentálním postižením dává informované rozhodnutí?A bude termín informované rozhodnutí spojován s naplněním služby sexuální asistence? Obdobné dotazy na vhodnost sexuální asistence u osob s mentálním postižením zaznívají na seminářích k sexualitě osob s mentálním postižením pořádaných SPRSV. Dříve nezaznívaly.

            Pro rozšíření vzdělávání v oblasti sexuality osob s postižením pro více studijních oborů na UP v Olomouci se Štěpančíková (2014) domnívá, že by bylo vhodné, zařadit do bakalářského programu také předmět, který nastíní „… výše uváděnou problematiku sexuality osob s postižením, tak aby student po absolvování tohoto předmětu měl dostatečné informace z oblasti sexuality a její problematiky (mít ponětí o sexuálních dysfunkcí, různých formách bariér/limitů u sexuality), měl by být připraven na možný rozhovor s osobou s postižením na téma sexualita, měl by vědět, čeho se při osobním kontaktu s osobou s postižením vyvarovat, měl by být schopen poradit v problematice sexuality (stejně tak jako by měl umět vybrat vhodný mechanický vozík).“ (Štěpančíková, 2014, 43)

            Dotázala jsem se před napsáním tohoto příspěvku kolegyně (pedagogické pracovnice) N.B. na její názor na sexuální asistenci u osob s mentálním postižením. Šlo o rozhovor na toto téma, který si nekladl nároky na analýzu, byl zjišťovací a inspirativní.  Z jejího sdělení je vidět specifický myšlenkový tok, a tak nechávám řazení jejího vyjádření bez úprav: „…kdyby to byla třeba asistentka, která by ho masturbovala bez emocí a on by se zklidnil… musí být v rámci intimity stanovena pravidla, místo, čas…pokud je schopen sám, sexuální asistent by ho měl naučit třeba masturbovat..,aby to pak klient uměl sám, měl pocit bezpečí, že je to normální, že může masturbovat.. Rizika? Mentálně postižený by měl znát toho, kdo by mu zprostředkovával sexuální asistenci…nejen kvůli financím, ale i kvůli riziku zneužití..jsou snadno zneužitelní a vydíratelní.. a taky záleží na tom, jak těžce jsou postižení..je potřeba dohled.“

Vysvětlit pojem a proces sexuality člověka se snažilo mnoho autorů. K jednotnému vymezení nedospěli, protože vymezení termínu poukazuje na složitost a všeoborový charakter sexuální problematiky (Lištiak Mandzáková, 2013). Byli bychom jistě všichni rádi, aby prožití své sexuality mohli mít i lidé s mentálním postižením a naplnili tak obsah definice sexuality dle Weisse (2007,364), kdy dle něj  je sexualita „ústředním a celoživotním aspektem lidského života a zahrnuje sex, pohlavní identitu a roli, sexuální orientaci, eroticismus, rozkoš, intimitu a reprodukci“.Opomíjení sexuálních  potřeb může vést k narušení duševního zdraví a to se negativně projeví v sexuální identitě, přátelství, sebeúctě, povědomí o svém těle i emočním a sociálním růstu (Štěrbová, 2009).Lze být otevřený k naplnění sexuálních potřeb, ale je důležité znát limity a hranice v jejich uspokojování. A tomu je potřeba porozumět:  složitosti a vymezení sexuální asistence u osob s mentálním postižením. V současné doběve vztahu k situaci sexuální výchovy a osvěty osob s mentálním postižením v ní vnímám více rizik nežli svobodného poučeného rozhodnutí.  

Použitá literatura

Štěpančíková, P. (2014). Problematika sexuality u osob s poraněním míchy. Bakalářská práce. Vedoucí práce:  Dana Štěrbová. FTK UP Olomouc. UP v Olomouci.

ČTK, iDNES.cz (2013). Idnes.cz. Německo přichází s novou profesí: sexuální asistent pro postižené. Retrieved 1. 7. 2014 from the World Wide Web: http://zpravy.idnes.cz/sexualni-asistent-pro-postizene-d44-/zahranicni.aspx?c=A130613_091502_zahranicni_dam.

Drábek, T. (2013). Partnerský a sexuální život osob se zdravotním postižením. Praha: Svaz tělesně postižených.

Eisner, P. (2010). Sexualita klientů v sociálních službách-informovanost a svobodné rozhodnutí. Svět neziskovek.A.

Eisner, P. (2010). Sexualita klientů v sociálních službách-současný stav práce se sexualitou v českých sociálních službách. Svět neziskovek. B.

Ferget, Jörg, M, Wolff, M. (2002). Sexueller Missbrauch durch Professionelle in Institutionen, Prevention und Intervention, Ein Werkbuch, Votum Verlag. Münster.

Jiřička, J. (2013). Idnes.cz. Postiženým radí s intimitou asistentky. Pomáhat chtějí i prostitutky. Retrieved 30. 6. 2014 from the World Wide Web: http://zpravy.idnes.cz/v-ustavech-se-rozsiruji-intimni-asistentky-fzt-/domaci.aspx?c=A131010_111724_domaci_jj.

Liga vozíčkářů (2014). Liga vozíčkářů. Debata o sexuální asistenci. Retrieved 5. 7. 2014 from the World Wide Web: http://www.ligavozic.cz/novinky?action=detail&id=119.

Štěpančíková, P. (2014). Problematika sexuality u osob s poraněním míchy. Bakalářská práce. Vedoucí práce:  Dana Štěrbová. FTK UP Olomouc. UP v Olomouci.

Lištiak-Mandzáková, S. (2013). Sexuální a partnerský život osob s mentálním postižením. Praha: Portál.

Šídová, L. (2014). Rozkoš bez rizika. Profese sexuální asistent/ka a intimní asisten/ka. Retrieved 10. 7. 2014 from the World Wide Web: http://www.rozkosbezrizika.cz/aktuality/profese-sexualni-asistent-ka-a-intimni-asistent-ka.

Šídová, L. (2014). Rozkoš bez rizika. Právo na sex aneb intimní asistence pro potřebné. ROZKOŠ bez RIZIKA představuje nový projekt. Retrieved 30. 11. 2014 from the World Wide Web: http://www.rozkosbezrizika.cz/aktuality/pravo-na-sex-aneb-intimni-asistence-pro-potrebne-rozkos-bez-rizika-predstavuje-novy-projekt.

Štěrbová, D. (2009). Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením. Strategie odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů. Praha: SPRSV.

Weiss, P. (2007). Základní pojmy v sexuologii [Electronic version]. Česká a Slovenská psychiatrie, 103, 164-165. Retreived from the World Wide Web: http://www.cspsychiatr.cz/dwnld/CSP_2007_7_364_365.pdf.

Youtube (2013). Sexe amour et handicape. Retrieved 10. 7. 2014 from the World Wide Web: http://www.youtube.com/watch?v=YynaVmFig4Q.

Kontakt:

Doc. PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.

Katedra společenských věd v kinantropologii

FTK UP v Olomouci

Tř. Míru 117

779 00 Olomouc

e-mail: dana.sterbova@upol.cz