Primární prevence sexuálního zneužívání dětí na základních školách

Lenka Scheithauerová

Práce se zabývá problematikou primární prevence sexuálního zneužívání dětí na základních školách. Zkoumaná problematika je zakotvena v individuálních zkušenostech a názorech kompetentních pedagogů, participantů výzkumu.

Výzkumným problémem jsou názory a zkušenosti současných pedagogů a významy, které primární prevenci sexuálního zneužívání na základních školách přikládají. Výzkum byl proveden na základě prostého účelového výběru participantů kvalitativním přístupem.

Byly stanoveny výzkumné otázky: Jak dotazovaní v Čechách a v Portugalsku uvažují nad primární prevencí sexuálního zneužívání dětí? Jak uvažují nad možnostmi školy, učitelů..

Výsledky výzkumu:

Nadřazené skupinové téma	Participanti								Obsaženo ve více jak třetině případů?
	♂ J51	♀ E49	♂ Š28	♀ Š25	♂ R31	♀ A54	♀ S27	♀ I28
Ignorace jako projev pocitu bezmoci. Mlčení jako projev nedůvěry a neinformovanosti.	ANO	ANO	ANO	ANO	-	-	-	-	ANO
Důvěra jako podstata řešení problémů. Dostatek vyškolených odborníků jako řešení primární prevence.	ANO	-	ANO	ANO	ANO	-	ANO	-	ANO
Informovanost dětí a důvěra jako základ primární prevence. Rodina jako nejzdravější a nejpřirozenější zdroj informací a výchovy. Přirozeným způsobem informovat děti jako základ primární prevence.	ANO	-	ANO	-	-	-	ANO	ANO	ANO
Sexualita jako dlouhodobé tabu.	-	-	-	-	ANO	ANO	-	-	NE
Sexuální zneužití jako nevyléčitelné psychické zranění.	-	-	-	-	ANO	ANO	ANO	-	ANO

Ukázalo se, že participanti smýšlí o primární prevenci sexuálního zneužívání dětí obecně jako o důležité složce výchovy, kterou by měla obsáhnout rodina i škola. Dále vyplynulo, že účastníci výzkumu nejsou spokojeni se současnou situací této problematiky ve školství, nicméně tuto otázku nevnímají jako neřešitelnou a dokonce sami řešení navrhují.

• Odpovědi na první výzkumnou otázku:

• Participanti jsou nespokojeni se sexuální výchovou na školách.

• Sexualitu vnímají jako tabu respondenti z Portugalska.

• Důležitý význam znalostem dítěte nejen od školy ale také od rodičů připisují participanti z Čech.

• Odpovědi na druhou výzkumnou otázku:

• O primární prevenci smýšlejí respondenti jako o dostatku kvalitních informací dětem.

• V důvěře spatřují základ primární prevence participanti z Čech i Portugalska.

• Rodině jako nejzdravějšímu a nejpřirozenějšímu zdroji informací a výchovy přikládají význam participanti z Čech i Portugalska.

V referátu dále rozvádím otázku primární prevence sexuálního zneužívání zaměřenou především na školy.

Teorie a přístupy k primarní prevenci sexuálního zneužívání

Objasnění pojmu prevence

Prevence je název vyvozený z latinského praevenire, což znamená předcházet, je to soustava opatření, která by měla předejít nějakému nežádoucímu jevu, například nemocem, drogovým závislostem, zločinům, nehodám, neúspěchu ve škole, sociálním konfliktům, násilí, ekologickým katastrofám apod.

Kubátová (1998) vidí jako cíl prevence mimo zamezení vzniku rizikového chování také dostatečnou informovanost společnosti a vědomí toho, že se nejedná jen o specifický problém jedince, ale jde o jev, který se dotýká celé společnosti.

Školy jsou od roku 2001 povinné vypracovávat každý školní rok Minimální preventivní program, který popisuje cíle, formu a konkrétní realizaci primární prevence.

Nešpor a Csémy (2003) představují činitele, jimiž lze ve školním prostředí výrazně snížit rizikové chování. Řadí sem:

Jasně určená pravidla

Spolupráce školy a rodiny

Spolupráce mezi školou a organizacemi zabývajícími se prevencí

Možnost kvalitně strávit volný čas

Soustavné a systematické provádění prevence, nácvik sociálních dovedností

Prevence primární

Podle definice Světové zdravotnické organizace je strategie k předcházení zlověstného společenského jevu taková, že:

neblahý jev je potlačen přímo v zárodku,

neblahý jev nemá žádné podmínky pro svůj vznik.

Täubner a Elliotová (in Weiss, 2005) zdůrazňují, že v primární prevenci je také obsažena obecná pedagogická strategie vychovatele (rodič, učitel, apod.). Ta má utvářet v osobnosti každého dítěte vědomí sama sebe, svých dětských práv a dovedností svá práva bránit.

Täubner je dále přesvědčen, že s touto strategií souvisí formování právního vědomí celé populace z hlediska násilí páchaného na dětech a též pedagogická kultivace chování dospělých vůči dítěti.

Ucelený komplex doporučení na primární úrovni prevence sexuálního zneužívání a týrání dětí dle Rady ministrů členských zemí Rady Evropy (22. 3. 1993) uvedl (Dunovský, 1995:53):

„propagovat prostřednictvím různých veřejných informačních kampaní (např. televize, rozhlas, tisk, letáky) i jinými prostředky společenské uvědomění o právech dítěte na život bez zanedbávání, týrání a zneužívání dítěte i o pozitivních postupech výchovy,

vytvořit sociální a ekonomické podmínky pro zdravotní a sociální služby, které by posílily možnost rodin podporovat a starat se o své děti,

zdůraznit práva všech dětí a mladých lidí na život prostý zneužívání a nutnost změnit způsob výchovy a chování, které takovýto život ohrožují,

minimalizovat množství násilí ve společnosti a násilí ve výchovné praxi.“

Täubner (1996a) upozorňuje na to, že významnou součástí prevence je vzdělávání budoucích a stávajících učitelů o problematice týrání a sexuálního zneužívání dětí.

Hra jako netradiční metoda prevence sexuálního zneužívání dětí

Učitel sexuální výchovy má k dispozici řadu tradičních i netradičních metod. Jednou z netradičních metod je hra. Hlavní cíle hry, jako prevence sexuálního zneužívání popisuje Täubner (1996) a to:

Předat žákovi dostatečné množství vědomostí a informací.

Vybudovat u žáka žádoucí emocionální postoj, který bude ovlivňovat jeho chování a názory.

Vytvořit škálu praktických a užitečných informací, které budou dítě ochraňovat před sexuálním zneužíváním.

 

Hry v prevenci sexuálního zneužívání dětí lze rozdělit do několika kategorií:

Hry na vyjádření pocitů, strachu a odvahy

Hry, které děti učí umění říci NE

Hry na rozpoznání dobrého a špatného tajemství

Hry, jak vyhledat pomoc

Hry pro vztah mezi dívkou a chlapcem

Role sexuální výchovy, učitele a školy v primární prevenci a krizové intervenci

Výchova dětí jako základ primární prevence sexuálního zneužívání

Výchova v širším slova smyslu obsahuje vzdělávání (předávání informací, vyučování atpod.) a také zahrnuje výchovu mravní, sexuální, estetickou, tělesnou atd. Výchova dítěte je zásadní společenský projekt rozvoje osobnosti dítěte, který rozvíjí a kultivuje dispoziční základ dítěte, připravuje jej pro společenské fungování a zároveň zprostředkovává kulturní dědictví lidstva. V tomto smyslu je výchova největším sociálním vynálezem všech časů.

Cíl, obsah, prostředky a metody výchovy dětí v primární prevenci sexuálního zneužívání

Obecně lze cíle, metody a prostředky výchovy dětí v primární prevenci sexuálního zneužívání vyčlenit z ústavní složky výchovy – z výchovy sexuální, kterou metodicky zpracoval Täubner (1996a) a zároveň uveřejnil, že je to oblast řízené intencionální edukace.

Evidentním garantem tohoto výchovně vzdělávacího procesu jsou předškolní zařízení (včetně jeslí) a základní školy státní i soukromé.

Sexuální výchova má ministerstvem školství na všech stupních vyhrazený prostor. Je rovněž organicky zahrnuta do učebních osnov řady vyučovacích předmětů (přírodověda, prvouka, biologie, občanská výchova, rodinná výchova a další).

Učitelé mají ve své pravomoci možnost až 30% inovace svých vyučovacích předmětů. Mohou tedy reagovat na nejčerstvější vědecké poznatky z psychologie, sexuologie, pedagogiky atd.

Cíl výchovy dětí v primární prevenci sexuálního zneužívání dětí

Täubner (1993) daný cíl spatřuje ve výchovném, intencionálním kultivování osobnosti dítěte tak, aby bylo přiměřeně svému věku harmonickou osobností, která si je vědoma sama sebe, svých práv a perspektiv, aby také dokázalo hodnotit chování jiných osob, dokázalo aktivně i pasivně chránit svá práva, bezpečí, zdraví a dovedlo hledat pomoc.

Cíl výchovy dětí v primární prevenci sexuálního zneužívání dětí je nedílnou součástí cíle sexuální výchovy a obecného projektu výchovy vůbec. V tomto smyslu by měla být chápána i základní strategie primární prevence.

Obsah výchovy dítěte v primární prevenci sexuálního zneužívání dětí

Daný obsah zahrnuje konkrétní vědomosti, informace, postoje, dovednosti a chování, které se má dítě ve své věkové kategorii naučit tak, aby bylo schopno je začlenit do svých informačních, hodnotících a výkonových systémů. Edukativní obsah prevence sexuálního zneužívání dětí by měl být nedílnou součástí sexuální výchovy dětí.

Inspirací k začlenění rodinné a sexuální výchovy do školní výuky byly především zkušenosti ze zahraničí. Tento fakt potvrdila Marádová na Moravském kongrese z roku 2006 když upozornila, že významným posunen byl překlad materiálu, který se zveřejnil jako Soustavná sexuální výchova, projekt na základních a středních školách. Tyto tematické celky sexuální výchovy dětí Podrobně rozpracovali Mellan a Brzek s týmem. Byli inspirováni úspěšným americkým projektem známým jako Minnesotský projekt (1991).

Základní teze tohoto projektu jsou rozpracovány v šesti okruzích, které se jednotlivě dále dělí na šest dílčích subtémat. Vše je pečlivě věkově diverzifikováno.

Základní obsahové okruhy v české verzi jsou pojmenovány takto:

Člověk,

Vztahy mezi lidmi,

Osobní dovednosti,

Sexuální chování,

Sex a zdraví,

Sex a kultura.

 

Witrock a Niemeyer (1994) sepsali šest základních tematických obsahových okruhů, které budují v osobnosti dítěte:

osobní nezávislost, sílu a vědomí sebe, pohotovost k mobilizaci ochranných mechanismů, rozšíření sebevědomí a pocitů osobní svobody.

Všichni tito autoři jednoznačně zdůrazňují, že základy prevence, a tím i váhu obsahů, musí intencionální edukace spatřovat v předškolním a mladším školním věku dítěte.

Principy, metody a prostředky intencionální prevence sexuálního zneužívání dětí

Základním nástrojem výchovy- edukace ve školním prostředí- je vyučování. V prvním programu se tedy jedná o klasické vyučovací metody, vyučovací koncepce a organizační formy vyučování.

Principy sexuální výchovy navrhl Täubner (1996a:10).

Jedná se o:

spolupráci rodiny a školy,

sexuální výchova jako součást obecného projektu výchovy,

sexuální výchovu jako výsledek vědeckého poznání a stavu rozvoje společnosti

etičnost sexuální výchovy,

aktuálnost, latentnost a projekci sexuální výchovy,

komplexnost a harmonický rozvoj všech oblastí,

přiměřenost a individuální přístup,

aktivita dítěte a spolupráce s ním,

pedagogičnost a odbornost osobnosti pedagoga.

 

Sielert (1994) představuje další didaktické principy sexuální výchovy, které pedagog aplikuje i v prevenci sexuálního zneužívání dětí:

princip laskavé atmosféry,

princip otevřenosti,

princip rovnoprávnosti chlapců a dívek,

etičnost a emocionalita prožitku,

posilování odpovědnost za sebe.

Organizační formy

V současné škole je nejčastější organizační formou hromadné vyučování. Hromadné vyučování lze využívat v sexuální výchově a prevenci sexuálního zneužívání pouze v omezeném počtu témat informativního charakteru. V hromadném vyučování dominuje jednosměrná komunikace od pedagoga k žákovi.

Nejčastější metody, které se používají v rámci této formy jsou:

vyprávění,

vysvětlování,

popis,

demonstrování.

Pro sexuální výchovu jsou však vhodnější organizační formy skupinové. Skupinové formy umožňují používání náročnějších metod edukace, jako jsou metody problémové, heuristické (objevitelské) a celá řada metod aktivizačních.

Obsah vzdělávání budoucích učitelů z hlediska prevence sexuálního zneužívání dětí

Obsah edukace budoucích učitelů je dán obsahem sexuální výchovy schváleným Ministerstvem školství v ČR a metodami či prostředky, které učitel používá.

Feyová (Witrock a Niemeyer, 1994) a Braunová (1992) představují šest cílových obsahových témat, které musí učitel ve své edukaci žákům zprostředkovat ve všech třech úrovních (kognitivní – informační, postojová – emocionální, výkonová – dovednosti, návyky a chování).

Ukázka těchto cílových témat:

Moje tělo patří mně (tělo je hodnotou, kterou má každý právo chránit).

Intuice(měřítkem pro dívky a chlapce jsou jejich vlastní pocity).

Dotýkání(existují dobré a špatné doteky a dítě je musí rozlišovat podle vlastních pocitů a podle vědomostí).

Umění říci NE(dítě musí umět v určitých situacích říci NE i dospělému)

Tajemství(existují dobrá – adekvátní – tajemství a špatná – neadekvátní – tajemství, dítě má právo špatné tajemství vyzradit).

Hledání pomoci(dítě má umět vyhledat pomoc v případě ohrožení, když si neví rady apod.).

Witrock a Niemeyer (1994) zavedli soubor asertivních dětských práv:

Mám právo určit, kdo se může mého těla dotýkat a kdo ne.

Mohu všechny něžnosti a doteky odmítnout, když se mi nelíbí.

Mohu odporovat dospělým.

Mám právo využívat nucení a vymlouvání se, abych od sebe odehnal nebezpečí.

Mám právo vyprávět komukoli o tajemství, které se mi nelíbí nebo je mi nepříjemné.

Mám právo odmítnout dárky.

Mohu odmítnout pomoc, službu nebo i odpověď, když cítím nebezpečí nebo mám strach.

Mám právo volat o pomoc a z místa nebezpečí utéct.

Mám právo žádat o pomoc, když cítím, že ji potřebuji.

Mám právo více důvěřovat svým pocitům, než tvrzení a přesvědčování dospělého.

Mohu kdykoli, když si nevím rady zatelefonovat na linku, kde pomáhají dětem a mám právo znát číslo telefonu.

Vaníčková, Provazník, Hadj-Moussová a Spilková (1999) jsou toho názoru, že první informace by měly děti dostávat již v předškolním věku. Hrozba sexuálního zneužití se totiž týká už velmi malých dětí. Informace se však musí během školní docházky několikrát opakovat, neboť u předškolních dětí dochází nejrychleji k zapomínání. Též se shodují na tom, že je důležité vybrat vhodnou formu této prevence. Nejlepší řešení se jim jeví v tom, když do škol docházejí speciálně vycvičení instruktoři. Avšak dodávají, že nejúčinnější by bylo, kdyby působili společně s učiteli a do programu zapojili i rodiče, na čemž se shoduje drtivá většina autorů.

Někteří odborníci uvažují, že programy, které jsou užívány jako prevence sexuálního zneužívání dětí, mohou mít krom pozitivních výsledků také výsledky negativní (např. děti vnímaly i nesexuální, ničím neohrožující doteky dospělých jako špatné a ohrožující.) Ale je zřejmé, že i přes tyto negativní důsledky můžeme pomocí těchto programů snížit riziko sexuálního zneužívání dětí.

Tabuizace a mýty v sexuálním povědomí, sexuální výchově

Podle Zvěřiny (2003) se každá známá kultura snaží podřídit lidské sexuální chování určitým mravním a právním normám. A právě jedním z nejúčinnějších prostředků pro omezení sexuální podnikavosti lidí je dle Zvěřiny tabuizace. Avšak následně doplňuje, že je velmi nežádoucí obklopit tajemnem celou lidskou sexualitu, neboť sex jako takový tvoří velice důležitou část lidské existence a její tabuizování by nám přineslo nejen výsledky pozitivní, ale taktéž negativní.

Hlavními negativními důsledky jsou neznalost anatomie a fyziologie pohlavních orgánů či rizika reprodukční a rekreační sexuality a jejího místa v lidském životě.

Otevřená sexuální výchova by tedy měla být zdrojem zodpovědného a méně impulzivního přístupu mladých lidí k sexualitě.

Matějček (2000) je toho názoru, že v sexuální výchově je dobré rozlišovat alespoň tři roviny:

Zaprvé rovinu citového vztahu. (Např. schopnost přijímat druhé, mít k lidem důvěru, schopnost mít někoho rád.) Citové vztahy se utvářejí již od samého počátku soužití dítěte s rodinou. Dokonce již tento vztah do určité míry rozhoduje o tom, jak se budou u dítěte později rozvíjet vztahy přátelské, milenecké, manželské a rodičovské.

Druhou rovinou je rovina příkladu. Bez toho aniž by si to uvědomovali, předávají rodiče dítěti model erotického chování. (Např. jak se k sobě navzájem chovají, jak si vyjadřují něžnosti a sexuální přitažlivost.)

U těchto dvou rovin sexuální výchovy rodiče své dítě vychovávají vždy, přestože si to často neuvědomují.

A poslední třetí rovinou je rovina poučení. V této rovině se již můžeme rozhodovat, zdali poučíme své dítě sami nebo toto poučení necháme na škole.

Role školy v oblasti sexuální výchovy

Současnou situaci sexuální výchovy ve školách reflektuje ve své publikaci Zvěřina (2003), kde poukazuje na fakt, že v dobách komunistické totality se otevřené sexuální učení nikdy neprosadilo do osnov ani praxe našich škol. Podotýká, že dokonce i nyní se zejména křesťansky orientovaní puritáni staví proti otevřené sexuální výchově zavedené do škol. Jedním z jejich nejvýznamnějších argumentů je, že děti by v takovéto intimní a hluboce citlivé otázce měli poučit jejich rodiče, avšak nejen Zvěřina (2003) namítá, že mnoho rodičů intelektově či osobnostně není schopno své děti o sexu řádně poučit.

Vaníčková s Provazníkem a Hadj-Moussovou (1999) naopak uvádějí, že většina rodičů spoléhá, že se tohoto úkolu zhostí škola. Je to pro ně tak příjemnější, jelikož otázka sexu je pro ně natolik intimní záležitostí, že se jim o ní s dětmi jen těžko hovoří.

Ministerstvo školství, tělovýchovy a mládeže, dále budu užívat jen zkratku MŠMT, vydalo roku 2010 doporučení k výuce sexuální výchovy na základních školách, jednalo se o oficiálně první materiál, který doporučuje jednotlivým školám metody a osnovy, jak se má vyučovat sexuální výchova. V rámci tohoto doporučení vydalo MŠMT také příručku „Sexuální výchova- vybraná témata“ z roku 2009, jejímž hlavním cílem je posílit systematickou výuku sexuální výchovy na školách.

Proti výše uvedenému doporučení se však vzbouřilo mnoho protestantů, a tak bylo v roce 2011 zrušeno.

Vyučování sexuální výchovy na základních školách je tedy stále velice kontroverzním a aktuálním tématem.

Role rodiny v oblasti sexuální výchovy

Sexuální výchova v rodině začíná, z rodiny vychází a škola má na rodinnou sexuální výchovu navazovat, rozšiřovat ji a prohlubovat, neboť rodina je nejvýznamnějším zprostředkovatelem tzv. sociálního učení, díky kterému si žáci osvojují hodnoty, normy a pravidla chování. (portál RVP)

Podobně to vidí Täubner (1996a), dle kterého rodina vytváří nejpřirozenější prostředí pro sexuální výchovu. V rodině dítě prožívá blízkost a intimitu, a to jsou ideální podmínky pro důvěrné rozhovory. Sexualita je takto přirozeně spojována s atmosférou lásky, důvěry a intimity.

 

Šilerová (2003) uvádí, že informace, které se děti dozví v důvěrném rodinném kruhu, budou pravděpodobněji považovat za pravdivé a důležitější než ty, jež se dozvědí jinde. Také podotýká, jak je důležité, aby rodiče vždy podávali dětem výhradně pravdivé informace, aby jim děti mohly důvěřovat i ve starším věku, kdy už budou mít „vlastní rozum“. Díky těmto pravdivým informacím, mohou rodiče usměrňovat znalosti svých dětí a ochránit je před informacemi, které mohou být scestné a pochybné.

 

Babatsikos (2010) prezentuje, jak jsou někteří rodiče dokonce zastánci názoru, že informace o sexu jsou pro dítě škodlivé a tím pádem je otázka sexuality v rodině naprostým tabu. Zároveň podotýká, že rodina má v otázce sexuální výchovy jakožto prevenci sexuálního zneužívání dětí výrazně širší a nikým nenahraditelnou úlohu.

Podle Deblingera, Thakkar-Kolara, Berrua, Schroedera (2010) prevence sexuálního zneužívání dětí není jen výsledkem sexuální výchovy, ale i celkového rozvoje osobnosti dítěte. Proto je obecný výchovný přístup rodičů velmi důležitý.

Také Zvěřina (2003) má v otázce sexuální výchovy jasný postoj: „Nikdo neprokázal, že by sexuálně poučení žáci zahajovali dříve sexuální život. Spíše naopak. Navíc ti poučení podstatně častěji využívají ve své sexuální praxi antikoncepci a respektují pravidla bezpečného sexu.“Zvěřina (2003:252)

Sexuální výchova v rámci projektu „Zdraví 21“

Kubátová s Machovou a kol. (2009) uvádějí, že zdraví je jedním ze základních lidských práv, a proto je jeho zlepšování hlavní cíl zdravotní politiky státu.

Principy strategie péče o zdraví v současnosti jsou shrnuty v programu SZO, který je nazván Zdraví 21, tedy Zdraví pro všechny do 21. století. Tento program uvádí model komplexní péče společnosti o zdraví a jeho rozvoj.

S programem Zdraví 21 je také spjata Sexuální výchova, která je součástí Výchovy ke zdraví na základních školách.

Nyní vyberu a představím jednotlivé cíle programu Zdraví 21, které úzce souvisí se sexuální výchovou. Machová a kol. (2009) vytyčují jednotlivé cíle:

Cíl č. 4 – Zdraví mladých

Záměrem je vytvořit podmínky, aby do roku 2020 mladí lidé byli zdravější a schopnější plnit svou roli ve společnosti.

Děti a dospívající mládež by měly být schopnější vést zdravý život a měly by získat schopnost dělat zdravější rozhodnutí.

Snížit počet úmrtí a invalidity mladých lidí v důsledku násilí a nehod nejméně o 50 %.

Výrazně snížit podíl mladých lidí, kteří se podílejí na zdraví škodlivých formách chování, ke kterým patří konzumace drog, tabáku a alkoholu.

Snížit o třetinu počet těhotenství u dospívajících dívek.

Cíl č. 7 – Prevence infekčních onemocnění

Podstatně omezit nepříznivé důsledky infekčních onemocnění prostřednictvím systematicky realizovaných programů na vymýcení, eliminaci nebo zvládnutí infekčních nemocí, které významně ovlivňují zdraví veřejnosti.

Do roku 2015 zajistit trvalé a pokračující snižování výskytu, úmrtnosti a negativních dopadů infekce HIV/AIDS, dalších pohlavně přenosných chorob, tuberkulózy a akutních respiračních a průjmových onemocnění.

Kdo má vyučovat sex. Výchovu

Otázka: „Kdo by měl děti učit sexuální výchovu?“ je horkým tématem dané problematiky. Leifer (2004) vysvětluje, že ideálním vyučujícím a poradcem pro děti v oblasti sexuální výchovy je samozřejmě sám rodič, ovšem jen za předpokladu faktografického, přesného a citlivého podání veškerých důležitých informací. Zároveň konstatuje, že bohužel velmi často je dítě uváděno v omyl nejen svými vrstevníky, ale i rodiči či učiteli. Děti by přece měly vědět, jaké je čekají tělesné a duševní proměny a také proč, lepší je podat dítěti informace o dva roky dříve než o rok později.

Leifer(2004) je dále zastáncem názoru, že vyučující se musí zbavit osobních postojů a zaujatosti, rozumět sociálním, kulturním a morálním hodnotám, chápat psychologický a fyzický růst a vývoj člověka. Usuzuje, že jedině za těchto předpokladů budou učitelé schopni připravit a realizovat účinný školní či klinický program.

Podobně to vidí Koután a kol. (2002), kteří spatřují subjekt sexuální výchovy především v učiteli a rodiči, nikoli v kolektivu vrstevníků, masových mediálních prostředcích, nebo pouze v doporučené literatuře či odborné lektorské přednášce. Obsah sexuální výchovy musí být podle nich uspořádán spirálovitě, což znamená opakování témat s jejich postupným prohlubováním. Dále se shodují, že nejvyšší účinnost má sexuální výchova, když je vyučována již od útlého věku.

Další diskutovanou otázkou je vzdělávání rodičů a pedagogů. Matějček, Dytrych a Provazníková (2005) shledávají tuto oblast spíše jako osvětu zaměřenou na rodičovskou a profesionální odpovědnost rodičů a pedagogů. Avšak Täubner(1996) se domnívá, že na této úrovni „již nelze hovořit o osvětě, ale o cílené dlouhodobé a plánovité výchově, která má charakter postgraduální. Učitelé, vychovatelé, ale i rodiče, kteří již o děti pečují, vychovávají je a vzdělávají, musí být vybaveni nejen osvětovou informací, ale musí být vybaveni i metodami a prostředky, jak formovat své děti a žáky k takovému chování, které minimalizuje jejich zneužívání, týrání a zanedbávání.“Täubner (1996:65)

Aktuálnosti tématu nasvědčuje mimo jiné i práce Čížkové (2011), kde svým výsledným šetřením dospěla k závěru, že míra informovanosti žáků 8. a 9. tříd základních škol v oblasti sexuální výchovy je na střední, až nižší úrovni dle stanoveného bodového kritéria. Také zjistila, že postoj pedagogů k sexuální výchově je rozpačitý a že učební materiály jsou přehledné a obsahově dostačující.

Role školy v oblasti sexuální výchovy

Sopková (2009) uveřejňuje, že škola je důležitou složkou sexuální výchovy dětí, avšak musí plně respektovat rodičovská práva na ochranu dětí. Ne všechny děti získají informace z kruhu rodiny. Úmluva o právech dítěte vymezuje právo na informace jako jedno z práv základních, všechny děti mají právo na informace a neodmyslitelně sem také patří informace zahrnující sexuální výchovu.

Täubner (in Weiss, P. a kol.; 2005) uvádí, že v oblasti sexuální výchovy a prevence sexuálního násilí se ve školách velice osvědčila společná výuka dětí i rodičů. Učitel klade dětem úkoly a rodiče jsou metodicky naváděni k tomu, aby spolu se svým dítětem spolupracovali a vedli s ním otevřenou konverzaci.

Podobného názoru je i Endersová (in Weiss, P. a kol.; 2005), která popisuje rodičovské schůzky, na kterých jsou rodiče dětí vzděláváni v oblasti sexuálního zneužívání dětí (např. diagnostika, prevence, pomoc atd.).

Za vzdělání rodičů v dané problematice je odpovědná škola, kterou navštěvují jejich děti. Vzdělávání rodičů v tomto oboru je nejčastěji organizováno formou rodičovských schůzek, besed či přednášek.

Cílem mé diplomové práce bylo vytvoření informačního materiálu pro učitele základních škol, tak aby byli seznámeni se základními pojmy v oblasti zneužívání, týrání a obtěžování dětí, mládeže a primární prevencí těchto neblahých jevů. Práce se také zabývá definicí pojmů, jejich úpravami v zákonech České republiky a některých mezinárodních dokumentech, krizovou intervencí a jak vyučovat sexuální výchově. 

Literatura:

Babatsikos, G.(2010). Parents’ knowledge, attitudes, and practices about preventing child sexual abuse: A literature review. Child Abuse Review, 19, 107-129.

Braun, R.(2003). Sexuální výchova: problematika dětské pornografie a její prevence na škole.Praha: VÚP.

Deblinger, E., Thakkar-Kolar, R. R., Berru, E. J., & Schroeder, C. M.(2010). Caregivers’ efforts to educate their children about child sexual abuse: A replication study. Child Maltreatment, 15, 91-100.

Kubátová, D.(1998) Primární prevence sociálně patologických jevů v pedagogické praxi. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Leifer, G.(2004). Úvod do porodnického a pediatrického ošetřování. Praha: Grada. 

Machová J.,Kubátová D.a kol. (2009). Zdraví 21 - Zdraví pro všechny do 21. století. Praha: Grada.

Matějček, Z.(2002). Úloha a možnosti učitele v prevenci rizikového chování mladistvých in: Rizikové chování dospívajících a jeho prevence. 3. odborný seminář. Praha:Free Teens Press.

Matějček, Z.(2013). Co, kdy a jak ve výchově dětí.Praha: Portál. 

Nešpor, K., Csémy,L., Sovinová, H.(1998) Programy prevence závislostí a moţnosti jejich hodnocení. Vyd. 1., Praha: Státní zdravotní ústav.

Sielert U.(1994). Sexuální výchova : Kniha netradičních metod výuky. Praha: Trizonia.

Täubner, V. (1996). Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. 1. vyd. Praha: Trizonia.

Vaníčková, E., Provazník, K., Hadj-Moussová Z., (1999).Sexuální zneužívání dětí II. díl.1. vyd. Praha: Karolinum.

Weiss, P. a kol.(2005). Sexuální zneužívání dětí.1. vyd. Praha: Grada.

Zvěřina, J.(2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: Cerm.

 

Kontakt na autorku:

Mgr. Lenka Scheithauerová,

lenka.scheith@gmail.com

+420 739 228 516