Sociálně-právní otázky babyboxů

Olga Sovová, Marie Mázlová

 

1.      Úvod

Téma babyboxů je tématem rozporuplným. Vyvolává spory mezi odborníky i veřejností a to především pokud jde nejen o stránku právní a sociální, ale svou roli hrají též aspekty morálky a etiky.

Přesné vymezení pojmu odložené dítě v právních předpisech nenajdeme. Odborná literatura, např. Hrušáková (2006, s. 187) odložení popisuje tak, že „osobní stav dítěte není určen, tzn. v matrice není zapsán ani otec ani matka. O takovém dítěti se obvykle hovoří jako o dítěti nalezeném.“

Babybox, Babyklappe, La Ruota, Babyhatch či Hniezdo záchrany. Tak se v různých zemích nazývají schránky, kam mohou matky anonymně a beztrestně odložit své novorozené dítě, jestliže se o něj nemohou či nechtějí postarat z jakýchkoli důvodů. „Jde o speciálně vybavenou schránku většinou v blízkosti zdravotnického zařízení. O dítě se bezprostředně postará zdravotnický personál, a pokud se o něj rodiče již nepřihlásí, bývá nabídnuto k adopci.“ ( cs.wikipedia.org, 2015).

S prvotní myšlenkou zbudování babyboxů u nás přišel Ludvík Hess v roce 2004.

Bylo předloženo množství argumentů, které popisovaly, jak a komu by měly babyboxy sloužit, včetně odkazů na příklady z jiných států, kde jsou babyboxy běžně v provozu. Proti nim však vystoupili odpůrci z řad Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV), lékařů z řad pediatrů, neonatologů i právníků. Proti zřízení schránek používali odborníci různé argumenty-  například Úmluvu o právech dítěte (především čl. 7 a 21), zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, zákon  č. 94/1963 Sb., o rodině a další. Mimo jiné důvodem proti byla i možnost obchodu s dětmi; snižování rodičovské odpovědnosti a odepření možnosti poznat své biologické rodiče (Hess, 2009, s. 32 - 45) „Důvodem pro odmítání babyboxů je skutečnost, že matkám mnohdy umožňují rychlé, neuvážené a nezodpovědné jednání, kdy jdou práva dítěte a také jeho otce zcela stranou.“ (Hrušáková, Králíčková a kol., 2015, s. 129). Dalším argumentem proti byly a nadále stále zůstávají zcela chybějící údaje týkající se rodinné anamnézy dítěte a zdravotního stavu matky. V neposlední řadě pak také obava, že babyboxy budou využívány pro odkládání dětí, které jsou nemocné a vyžadují nákladnou péči, či se matky takto zbaví dětí starších.

Po mnoha právních jednáních se zástupci z řad odborných lékařů, právníků, poslanců, ministrů vydal Ústav státu a práva AV ČR posudek (leden 2005), z něhož vyplývá, že „…ze všech medicínských hledisek je zřízení a provoz schránek zcela jednoznačně ku prospěchu těchto dětí, a experty působícími v oblasti medicíny bylo jejich zřízení doporučováno.“ (Hess, 2009, s. 27).

A tak po více jak ročním jednání s ministerstvy zdravotnictví, vnitra, MPSV, byl pod záštitou Všeobecné zdravotní pojišťovny, za podpory spolumajitele nemocnice a lékařů GynCentra uveden do provozu první český babybox. Datum 1. 6. 2005 bylo příhodné, jelikož připadá na Mezinárodní den dětí (Hess, 2009, s. 48)           

Také Policejní prezidium ČR se vyjádřilo k problematice babyboxů. Ve svém prohlášení ze dne 30. 3. 2006 uvádí, že „babyboxy nespadají do kompetence Policie ČR a policisté nebudou pátrat po rodičích dětí, které budou do nich odloženy. Výjimkou jsou pouze případy, kdy to Policii ČR ukládá zákon“ (Hess, 2009, s. 85).

 

2.      Diskuse k ochraně práv odloženého dítěte

Při zakládání babyboxů bylo a dodnes je vytýkáno porušování práv dítěte. Nejvíce je kritizováno porušování několika článků Úmluvy o právech dítěte, především pak článku č. 7 a 8. Tedy to, že každé dítě má hned po narození právo na jméno, státní příslušnost, a také být hned zaregistrováno. Dále pak právo poznat své biologické rodiče. (www.unicef.cz, 1989) Další výtka se týká práva dítěte na možnost být osvojeno.

Právo na jméno a zachování totožnosti

Nejdiskutovanější články 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte hovoří o tom, že každé dítě má právo být ihned po porodu zaregistrováno. Tedy právo mít jméno, státní příslušnost, právo na zachování své totožnosti a také právo znát své biologické rodiče, pokud je to možné. Po stránce právní jsou u dětí odložených do babyboxů tyto práva opravdu v určitých ohledech omezována.

Jen ve výjimečných případech se stává, že je přiložen u dítěte nalezeného v babyboxu nějaký identifikační dokument (rodný list, dopis od rodičů). V tomto případě je dítě již dříve registrované a jeho práva porušována nejsou, krom práva znát své biologické rodiče. Většina dětí je ovšem beze jména, bez totožnosti. Pokud se totožnost matky dítěte odloženého do babyboxu nepodaří zjistit, získává dítě „status nalezence“. Dítětem nalezeným dle §10 zákona. č.186/2013 Sb., o státním občanství, je dítě mladší 3 let, nalezené na území ČR. Jestliže se totožnost dítěte nepodaří zjistit, nabývá státního občanství ČR dnem nalezení na území ČR. Právo dítěte na jméno zabezpečuje stát. „Zápis do knihy narození se provede jako zápis dítěte nezjištěné totožnosti.“ (Hrušáková, Králíčková, Westphalová, 2015, s. 130). Na základě oznámení matričního úřadu soudu, je tento soud povinen určit dítěti osobní jméno a příjmení (§ 864 zákona č. 89/2012 Sb., OZ). Dále pak určuje dítěti poručníka (§ 928 OZ), neboť nalezené dítě nemá rodiče, nemá zákonného zástupce. (Hrušáková, Králíčková, Westphalová, 2015, s. 129) Jako místo narození se pak uvádí místo, kde se nachází babybox v němž bylo nalezeno.

Biologická identita

Biologický původ neboli identita je důležitou složkou osobnosti a její vývoj ovlivňuje chování člověka. Identita osoby je „nezbytná podmínka bytí každé konkrétní osoby. Je kombinací biologických i psychických, vrozených i získaných individuálních i specifických vlastností a schopností vnímat sám sebe.“ (Říha, Matyáš, Rak, 2008, s. 39).

Můžeme ji chápat z různých hledisek. Z hlediska biologického je identita kombinací „dědičných a získaných biologických charakteristik, nezávislých na vědomí člověka.“ (Říha, Matyáš, Rak, 2008, s. 39). V případech dětí odložených do babyboxu nevíme nic o jejich rodičích, není známa jejich rodinná anamnéza. Což může znamenat problémy, které se mohou týkat např. dědičných chorob. „Postoje odpůrců babyboxů vychází především z toho, že uvedeným postupem, tedy tím, že dítě bude odloženo zcela anonymně do takové schránky, dojde k porušení jeho práva na to, aby znalo svůj biologický původ.“(Nová in Hess, 2009, s. 40).

Z hlediska psychologického je identita „totožnost vědomí.“ To jak si člověk uvědomujeme sám sebe, své vlastní já během změn, které se odehrávají v jeho životě. (Říha, Matyáš, Rak, 2008, s. 39). „Vytváření identity je zásadně spojeno s naší minulostí, přítomností i budoucností“ (Erikson in Škoviera, 2007, s. 122). Děti z babyboxu svou rodinnou minulost neznají. V prvních dnech života postrádají prvotní mateřskou lásku. Podle E. H. Eriksona je ve věku 0–3 roky nejdůležitější vývoj důvěry a autonomie, který souvisí s psychosociálním vývojem. Tento vývoj je posilován vybudováním si vztahů s jinými osobami, především s matkou, a možností získat základní důvěru ke světu. (Zacharová, Šimíčková, 2011, s. 65). Pro zdravý vývoj dítěte z babyboxu je v tomto období nejdůležitější, aby dostalo možnost být co nejdříve osvojeno a byly naplňovány jeho základní psychosociální potřeby. Mezi ně patří dostatek kvalitních smyslových podnětů, poznávání prostředí, potřeby citových kontaktů ve vztazích k matce, rodičům a navozování pocitu bezpečí, jistoty a důvěry. V pozdějším věku je to potřeba vlastní identity, pocitu, že někam patří, kým je a kdo jsou moji blízcí. Rizikům, která souvisí s dalším vývojem dítěte se „dá předejít právě dobrou informovaností a emocionálně naplněným vztahem.“ (Škoviera, 2007, s. 122). Právo na poznání své identity souvisí s dalším právem, právem na osvojení. (článek 21 Úmluvy, 1989).

Osvojení

„Každé dítě má nezadatelné právo na život a stát zabezpečuje jeho přežití a rozvoj.“ (Koblová, Mišurcová, 1998, s. 12). Prvotní odpovědnost za ochranu a výchovu dítě by měli vždy nést jeho rodiče, ale ne každé dítě má tu možnost být vychováván svými biologickými rodiči. „Stát má poskytovat zvláštní ochranu dítěti zbavenému rodinného prostředí a má mu zabezpečit vhodnou náhradní rodinou péči nebo umístění v příslušném zařízení“. (Koblová, Mišurcová, 1998, s. 18).

V článku 21 Úmluvy se píše o osvojení, že „bude uskutečněno přednostně s ohledem na zájem dítěte se souhlasem kompetentních orgánů a za poskytnutí příslušné záruky.“ (Koblová, Mišurcová, 1998, s. 20). Nemůže-li dítě vyrůstat ve své vlastní rodině, má právo na zajištění náhradní výchovy.

V souvislosti s předpoklady pro osvojení můžeme hovořit o chybějícím nebo nedostatečném rodinném prostředí dítěte. Jedním z těchto předpokladů může být tzv. sociální osiření. Toto osiření může být způsobeno různými patologickými jevy jako je např. odložení dítěte do babyboxu. (Hrušáková, Králíčková, Westphalová, 2015, s. 156). Osvojením dle §794 OZ rozumíme přijetí cizí osoby za vlastní a osvojení tak „představuje významnou statusovou změnu“. (Hrušáková, Králíčková, Westphalová, 2015, s. 152). Touto změnou se rozumí, že z rozhodnutí soudu dochází k začlenění dítěte do nové rodiny, kde vztahy mezi osvojitelem a osvojencem budou stejné jako mezi rodičem a dítětem (§795 OZ).

Řízení o osvojení je řízením návrhovým, kdy soud jedná na základě návrhu o osvojení nezletilého. K řízení o osvojení dítěte z babyboxu dochází za součinnosti s orgánem sociálně- právní ochrany dítěte (SPOD). V řízení tento orgán zastává roli opatrovníka dítěte (§ 434 zákona  č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). K umístění dítěte do náhradní rodinné péče musí být obvykle dán souhlas jeho rodičů. V případě odložených dětí nelze vyžádat tento souhlas, neboť jeho rodiče jsou neznámí. Ale i těmto rodičům je vždy poskytnuta určitá doba, po kterou se mohou přihlásit. Pokud se nepřihlásí, naplňuje se tak ustanovení § 819 OZ, neboť rodiče nejeví zřejmý zájem o dítě. Pokud tento nezájem trvá více jak 3 měsíce, rodič je zbaven rodičovské odpovědnosti, a tím i práva dát souhlas k osvojení. Nesdělí-li rodiče místo svého pobytu a nepodaří-li se ani toto místo zjistit, není třeba jejich souhlasu k osvojení (§ 818 - § 820 OZ). U dětí z babyboxů můžeme za nezájem považovat to, že rodiče se o dítě nezajímají, a tím trvale porušují své rodičovské povinnosti. Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., v části o řízeních ve věcech osvojení nezletilého (§ 434) uvádí: „Hmotněprávní úprava rozeznává vedle možnosti předat dítě do preadopční péče také možnost předat osvojované dítě do péče budoucího osvojitele ihned poté, co dali rodiče souhlas nebo to zdravotní stav dítěte dovolí“ (§ 823 OZ). Hrušáková (2015, s. 164) toto označuje za fakultativní okamžitou péči, která je určena pro novorozence. Je to „zajištění osobní péče o dítě individuálně určenou osobou, pravděpodobně budoucím osvojitelem a to v situaci, kdy by byl jinak údělem dítěti pobyt v ústavu, kolektivní péči, péči profesionálního pěstouna.“ Dříve, než je rozhodnuto v řízení o osvojení, je dítě v péči budoucích osvojitelů alespoň po dobu 6 měsíců, které jsou důležité pro upevnění vztahů mezi osvojitelem a osvojencem (§ 829 odst. 1, 2 OZ).

 

3.      Možné důvody odložení dítěte

V trestním zákoníku v §195 - opuštění dítěte - se hovoří o trestném činu, kterého se dopouští ten kdo má povinnost pečovat o dítě a zanechá ho bez pomoci, ohrožené na zdraví a vystaví ho riziku smrti. Matka, která své dítě odloží do babyboxu, se tohoto trestného činu nedopouští, neboť mu tímto způsobem poskytne základní péči a své dítě tak nevystaví nebezpečí smrti. (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,  TZ).

Přáním většiny žen je založit rodinu, porodit a vychovat své děti. Ale jsou zde i tací rodiče či takové matky, které se nemohou o dítě postarat, neumějí se o dítě postarat nebo se nechtějí o dítě starat.

Ty, které se nemohou o dítě postarat, mívají pro toto rozhodnutí subjektivní důvody jako je úmrtí partnera, vážné onemocnění, špatná sociální situace nebo nástup do výkonu trestu. Také to ale mohou být ženy bez přístřeší, týrané, prostitutky, cizinky bez povolení k trvalému pobytu či závislé na drogách, alkoholu, apod. (Dunovský in Škoviera, 2007, s. 128).

Ty, které se neumějí o dítě postarat, pak mohou být mentálně či duševně postižené ženy (mohou být obětí znásilnění) nebo velmi mladé dívky, které by nezvládly vychovávat dítě díky své mentální nevyzrálosti. (Dunovský in Škoviera, 2007, s. 128).

Poslední skupinou žen jsou pak ty, které se nechtějí o dítě starat. Ty se dítěte dobrovolně vzdávají z různých příčin (nemají k dítěti žádnou citovou vazbu, jsou obětí týrání, znásilnění, závislé na omamných látkách, apod.). (Dunovský in Škoviera, 2007, s. 128).

Nejčastějším důvodem pak bývá to, že se ženy ocitnou v nepříznivé životní a sociální situaci bez pomoci svých nejbližších. Většinou nemohou využít možnosti utajeného porodu v nemocnici. Toho mohou využít výhradně ženy, které dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, (§ 37 utajený porod), mají trvalý pobyt na území ČR, nejsou vdané nebo jsou rozvedené; v době porodu byly rozvedené déle jak 300 dní a musí být zletilé. Porodit anonymně bezejmenné dítě a neudat své jméno a příjmení, rodné číslo či nesdělit svou anamnézu nelze. Pokud toto žena neuvede, je povolána Policie ČR a totožnost ženy zjistí. Proto se možnost anonymně využít babybox jeví v některých případech jako optimální řešení. „Pokud byly zjištěny matky dětí vložených do babyboxů, pak se nikdy nejednalo o ženy psychotické, které dítě zabijí bez ohledu na existenci nebo neexistenci krabic na děti“. (Kuzníková a kol., 2011, s. 147).

 

4.      Závěr

Rozhovory s odborníky z řad psychologů, gynekologů, terapeutů, sociálních pracovníků a dalších osob, pracujících se ženami, které využily možnosti babyboxu nebo anonymního porodu, prokázaly, že se jedná o ženy, které nebyly informovány o možnostech, jak řešit situaci nechtěného těhotentsví a nevěděly,  kam a na koho se mohou v těchto případech obrátit..

Nezbytným úkolem je proto prevence, jejímž prostřednictvím by mohly tyto ženy předejít nechtěnému problému nebo včas reagovat na možnou neřešitelnost svého problému. Prevence je pak prováděna pracovníky SPOD nebo ve spolupráci s neziskovými organizacemi zabývajícími se těmito problémy i formou mediální. Nejlépe je však, dle našeho názoru, začít s preventivními programy ve spolupráci se školskými zařízeními, tedy co nejdříve. Tím se předejde nejen složité situaci v životě matky a něchtěného odloženého dítěte, ale i možnému porušování  základních práv dítěte.

Zde hraje a do budoucna nepochybně bude hrát velmi významnou úlohu právě sexuální výchova, kterou proto je nadále nutno považovat za nedílnou součást nejen práva na soukromý a rodinný život, ale i práva na vzdělání.

 

 

LITERATURA

HESS, Ludvík. Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech. 1. vyd. Praha: Petrklíč, 2009. 175 s. ISBN 978-80-7229-233-2.

HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3.přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 398 s. ISBN 80-7239-192-5.

HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. 1.vyd. V Praze: C.H.Beck, 2015. Xxxviii. 328 s. ISBN 978-80-7400-552-7.

KOBLOVÁ, Soňa; MIŠURCOVÁ, Věra. Práva dítěte v dokumentech. 1.vyd. Praha: Themis, 1998. 94 s. ISBN 80-8521-56-7.

KUZNÍKOVÁ, Iva. Sociální práce ve zdravotnictví. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2011. 212 s. ISBN 978-80-247-3676-1.

RAK, Roman; MATYÁŠ, Václav; ŘÍHA, Zdeněk a kol. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. 1.vyd. Praha: Grada, 2008. 631 s. ISBN 978-80-247-2365-5.

ŠKOVIERA, Albín. Dilemata náhradní výchovy. 1.vyd. Praha: Portál, 2007. 144 s. ISBN 978-80-7367-318-5.

ZACHAROVÁ, Eva; ŠIMÍČKOVÁ – ČÍŽKOVÁ, Jitka. Základy psychologie pro zdravotnické obory. 1.vyd. Praha: Grada, 2011. 278 s. ISBN 978-80-247-4062-1.

Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině.

Zákon č. 104/1991 Sb. Úmluva o právech dítěte.

Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Zákon č.186/2013 Sb., o státním občanství.

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

cs.wikipedia.org.

www.unicef.cz.

 

Autorky:  JUDr. Olga Sovová, Ph. D., Bc. Marie Mázlová, Ústav sociální práce Univerzity Hradec Králové, kontakt: olga.sovova@uhk.cz