Aspekty sociální a sexuální výchovy dětí s těžkým zrakovým postižením
Mgr. Daniela Škutová
Ačkoliv je řada tabuizovaných témat v současné době odtajněna, stále u mnoha pedagogů převládá určitý ostych a tendence problematiku sexuální výchovy z vyučování vypustit, nebo alespoň minimalizovat - pedagogové si mnohdy neví rady, jak dítěti tuto intimní a zároveň veřejnou oblast přiblížit. S integračním trendem ve školství nabývá tento problém větších hodnot, neboť se k němu přidružuje rovněž nepřipravenost některých pedagogů na modifikaci a adaptaci výchovně-vzdělávacího procesu dětem se zrakovým postižením; a svou roli hraje i případný negativní postoj a předsudky k sexualitě osob s postižením.
Žáci s těžkým zrakovým postižením, na rozdíl od ostatních žáků, kteří získávají fakta především zrakovou cestou, mají k informacím značně omezený přístup. Nedostatečná informovanost těchto dětí pak může vést až k vytváření nesprávných a nepřesných představ o lidském těle, jeho růstu a vývoji, které mohou přetrvávat i do pozdějšího věku a způsobovat tak postiženému nemalé obtíže v běžném i partnerském životě. Žáci se zrakovým postižením jsou tedy většinou odkázáni pouze na informace od rodičů (rodiny) nebo spolužáků (kamarádů).
Obsahem sexuální výchovy zrakově postižených je podle Daviese (1996) poskytnout takové vědomosti a dovednosti, které jim umožní co nejvyšší stupeň socializace. Cílem je pak zvnitřnění těchto vědomostí a dovedností, a tím schopnost adekvátně reagovat v různých sociálních či sexuálních situacích (2).
Sexuální vývoj dětí se zrakovým postižením probíhá ve stejných etapách jako u dětí vidících; vývoj chápání sexuality však může být samotným zrakovým postižením ovlivněn. Dítě s těžkou zrakovou vadou nemá možnost pozorovat nonverbální komunikaci (např. objímání rodičů, vyjadřování emocí obličejem apod.), tím se zvětšuje deprivace v oblasti sociálního a sexuálního učení a výsledkem může být uzavření se do sebe a hledání uspokojení v autostimulačním jednání.
Proto by rodiče a pedagogové měli vhodně interpretovat okolní sociální dění včetně sexuálních vjemů, které jsou zrakovou cestou dítěti nepřístupné (např. polibek v televizi apod.), využívat situace vhodné k objasňování nejrůznějších nejasností v této oblasti a rovněž takové situace vytvářet a přiměřeně je zařazovat do každodenních situací, aby u dítěte došlo k zvnitřnění důležitých informací. Dále využívat určitých charakteristických vývojových etap dítěte – např. tzv. „druhé tázací období“ v předškolním věku, které se vyznačuje tím, že se dítě zajímá o příčiny nejrůznějších jevů a poskytovat pravdivé odpovědi způsobem adekvátním dítěti i věku. Jestliže rodiče dětem na jejich otázky dávají odpovědi vyhýbavé nebo nedávají odpovědi žádné, může se stát, že se dítě přestane dotazovat a nabude pocitu něčeho tajemného nebo dokonce utajovaného a nepřípustného (1, 4).
Mnozí rodiče však často čekají se sociální, a zejména sexuální výchovou na to, až bude jejich dítě „připraveno“ – toto čekání může odrážet snahu rodičů se této problematice z nejrůznějších důvodů vyhnout a „přenechat ji jiným“, např. škole. Ale sexuální výchova by neměla být dětem poskytována pouze ve škole, neboť rodiče v této oblasti hrají zásadní roli.
Druhým extrémem je názor některých rodičů, že sexuální výchova patří výhradně do jejich rukou.
Ideálně by však v této oblasti mělo docházet ke spolupráci mezi rodiči a školou, která by měla být výsledkem spojení odborných znalostí pedagoga a kulturního či jiného přesvědčení rodičů těžce zrakově postiženého dítěte (2).
„Odkládání“ sexuální výchovy rodiči (a to i rodiči dětí bez postižení) může souviset i s jejich touhou nadměrně ochraňovat své těžce zrakově postižené dítě. Tato hyperprotektivní výchova se pak projevuje např. potlačováním iniciativy dítěte, neustálou asistencí při zvládání úkolů dítětem již zvládnutým, a rozhodováním za dítě v situacích, ve kterých je schopno se rozhodnout samo. Tento způsob výchovy vede k tomu, že se dítě stává nesamostatným, nerozhodným a pasivním, a tím paradoxně k původnímu záměru rodičů vzrůstá i riziko možného sexuálního zneužití (2). Dalším projevem nevhodné výchovy je snižování nebo zamezování kontaktů dítěte s těžkým zrakovým postižením s jeho nepostiženými vrstevníky – nedochází ke skupinové hře, chybí napodobující hry, a tím se snižuje četnost „vystavení“ opakovaným zážitkům z oblasti sociální i sexuální, se kterými se nepostižené děti každodenně setkávají. Následkem toho má pak dítě obtíže při vytváření sociálních vztahů, má nedostatek iniciativy a neumí se rozhodovat. Důvodem takového výchovného přístupu rodičů bývají obavy, že dítě zažije neúspěch nebo odmítnutí svými vrstevníky. Je potřeba si však uvědomit, že i tyto zkušenosti dítěte jsou běžné i v životě nepostižených dětí a důležité pro psychický vývoj. Je tedy vhodné naučit dítě navazovat a udržovat sociální vztahy, v období povinné školní docházky pak ve třídě, ve které je dítě s těžkým zrakovým postižením integrováno, podporovat inkluzi, aby nedocházelo k sociální izolaci, a tím umožnit dítěti získávat sociální a sexuální zkušenosti a dovednosti tolik potřebné pro plnou integraci do života společnosti.
Použitá a doporučená literatura:
- DAVIES, J. Sexuality Education for Children with Visual Impairments: A Parent Guide. Dostupné na WWW: http://www.tsbvi.edu/Education/sexuality-education-parent.htm.
- DAVIES, J. Sexuality Education for Children with Visual Impairments. Dostupné na WWW: http://www.tsbvi.edu/Education/sexuality-education.htm.
- KRACÍK, J. Sexuální výchova postižené mládeže. Praha: Univerzita Karlova, 1992.
- MILLER, T. Social/ sex education for children and youth with visual impairments. Dostupné na WWW: http://www.icevi.org/publications/icevix/wshops/0412.html
- SMÝKAL, J. Hovory s rodiči o výchově nevidomého dítěte. Praha: ÚV Svazu invalidů, 1988