Rodiče a nezletilé děti při rozvodu

Ing. Jana Faltusová

Společnost předpokládá, že rozvod má pro děti strašné důsledky, ale lze zpochybnit obvyklý předpoklad, že takové důsledky jsou nevyhnutelné. Dobrý výsledek závisí do značné míry na kvalitě rodičovského vztahu po rozchodu.

Zákonná úprava styku s nezletilými dětmi je obsažena v jediném ustanovení – v § 27 zákona o rodině( zákon č. 94/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen ZR). Z tohoto ustanovení vyplývá, že dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. To znamená, že ti rodiče, kteří jsou schopni se na úpravě styku dohodnout, nemusí vůbec žádat soud o spolupráci a mohou se dohodnout volně a svobodně na rozsahu i způsobu styku.

Pokud ovšem rodiče nejsou schopni se domluvit na styku, mohou požádat o pomoc soud, kterým je okresní ( obvodní) soud podle místa bydliště dítěte. Řízení se zahajuje na návrh jednoho z rodičů, ale soud může zahájit řízení i bez návrhu nebo na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Řízení je osvobozeno od soudních poplatků a ve srovnání s jinými typy řízení je velmi neformální.

Pokud rodiče přesnou představu o styku nemají, je rozhodnutí na úvaze soudu a ten musí pečlivě zvážit, jaká úprava styku je pro dané dítě nejvhodnější. Bere přitom v úvahu věk dítěte ( jinak bude vypadat styk s dvouměsíčním miminkem a jinak s osmiletým školákem), jeho zdravotní stav, prostředí, v němž rodiče žijí, denní režim dítěte včetně mimoškolních aktivit. V úvahu se bere i osobní stanovisko dítěte, byť obecně lze konstatovat, že čím starší dítě, tím více jeho názor ovlivňuje definitivní podobu soudního rozhodnutí.

Podle § 25 ZR pokud mají manželé děti mladší 18 let, nemůže být manželství rozvedeno, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Do 1.8. 1998 probíhalo řízení o rozvod spojené s úpravou výchovy a výživy k nezletilým dětem, tzn. o rozvodu i o dětech se rozhodovalo v jediném řízení.

Nyní musí dojít nejprve k tomu, že soud vydá rozsudek, který schválí dohodu rodičů nebo autoritativně upraví práva a povinnosti společných nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Než k tomu dojde, může sice již být žaloba o rozvod manželství podána, avšak soud v rozvodovém řízení žádné kroky nekoná a čeká na právní moc opatrovnického rozhodnutí.

Chování rodičů při úpravě styku je různé. Pokud se rodiče dokážou relativně rychle vzpamatovat, odložit stranou vlastní pocity hněvu a uraženosti vyvolané rozchodem a přiřadí potřebám dětí nejdůležitější místo, významně přispějí k duševní pohodě dětí. Rodiče, kteří si dosud svého partnera váží a dokážou se k němu chovat slušně, či dokonce přátelsky, sdílejí společný zájem o děti. V obtížné době tak dělají pro děti to nejlepší.

Někdy se stává, že si rozvod nebo rozchod přejí oba partneři, protože došli ke zjištění, že jejich vztah skončil. V mnoha rozpadajících se manželstvích však nastává situace, že jeden partner se nechce rozvést a jen neochotně se smiřuje se situací. Prožívá pocity ublíženosti a zrady, jež vedou ke smutku a lítosti, k projevům hněvu a někdy i k netypické zášti. Zvládnout všechny tyto pocity je obtížné. Děti jen málokdy uznají, že jsou to v zásadě běžné, ba dokonce normální reakce na smutek. Vidí jen nešťastného a rozzlobeného rodiče, a protože jsou děti, mohou si tento smutek dokonce klást za vinu.

Osamělý rodič se strachuje o své smutné děti, které ho mohou vinit z rozchodu a zavrhnout, protože nedokázal udržet manželství. Pravděpodobně si navíc dělá starosti s tím, jak se mu podaří vyrovnat s novými tlaky. Například s obtížnou finanční situací a novými povinnostmi v domácnosti. Měl by si najít zaměstnání a vydávat značnou část příjmu za hlídání dětí, nebo bude výhodnější pobírat sociální podporu, dokud nebudou děti starší. Nic není jasné, žádná odpověď není nasnadě.

Jsou zde i další starosti: schůzky s právníky, stání u soudu, nutnost přestěhovat se. Stres při uspořádávání kontaktů s partnerem může být stejně velký jako stres vyvolaný nedostatkem peněz. Mnoho opuštěných matek říká, že nejvíce ze všeho se bojí dopisu od právníka. Není divu, že prožívají snad nejnapjatější období v životě. V tomto období je jejich míra porozumění pro děti nižší než obvykle. Matky jsou citově vyčerpané obrovskou zátěží, k níž se ještě může přidat pocit viny, protože vědí, že je takřka nemožné naplnit citové potřeby dětí v době, kdy se samy zmítají ve vlastních nepříjemných pocitech.

Mnoho dětí má dvě přání. Aby rodiče zase žili spolu a vytvořili úplnou rodinu, a aby se měli rádi. Jakmile se podívají do tváře skutečnosti, že jejich druhé přání se nikdy nesplní, mohou se smířit se skutečností a začít vidět věci v jiném světle. Ale u dětí, jejichž pocity nebyly v kritické době brány v potaz, kterým nikdo nepomohl smířit se s rozchodem rodičů, nebo jim dokonce ani neřekl, co se děje, mohou fantazie o společném životě rodičů přetrvat až do doby jejich dalšího sňatku a trvat až do dospělosti.

Rodiče často uvažují, zda by měli před dětmi skrývat své trápení, aby je nezneklidňovali více, než je nutné. Odpověď na tuto otázku závisí zejména na dlouhodobém vztahu mezi rodičem a dítětem. Je však pravděpodobné, že děti jsou také rozrušené, a pokud maminka pláče tajně, i ony budou skrývat svůj smutek a tím skryjí i svou touhu po útěše.

Přestože většina rodičů nechce děti rozrušit, musí jim říci, že se rozejdou, nebo že jeden rodič již nadobro odešel od rodiny. Může to být nesmírně bolestná záležitost, neboť rodiče se sami potýkají s vlastními smíšenými pocity. Vědí také, že děti budou téměř jistě rozrušeny a že oni sami na ně pravděpodobně přenesou svůj neklid a úzkost. Obtíže působí hlavně konečnost a nezvratnost, zejména pokud definitivnímu rozchodu předcházely dřívější rozchody. Bude to tentokrát skutečně nadobro? O nic jednodušší situace není ani v případě, kdy je rozchod konečný, ale odcházející rodič nedokáže odejít nadobro a říká, že pro děti bude nejlepší, když se bude vracet domů každý víkend. Možná je to nejlepší pro něj, ale děti jsou zmateny dvojím typem sdělení, které dostávají. Přesto je důležité, aby se s nimi rodič v tomto období vídal často.

Je asi zbožné přání doufat, že se rodiče při úpravě styku s dítětem (dětmi) domluví, a to bez hádek a křiku. Přesto je důležité o tom stále hovořit a vědět, že je to možné.