Pohlavní výchova za první republiky

Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.

Každá složka výchovy, stejně tak jako pojetí výchovy v tom nejobecnějším slova smyslu, má svou historii. Sexuální výchova, tak jak je v současné době vnímána, představuje určitou výslednici mnohaletého historického vývoje. Z hlediska obsahu můžeme sledovat její vývoj od pohlavní výchovy, přes sexuální výchovu, výchovu k partnerství, manželství a rodičovství až po rodinnou výchovu a výchovu ke zdravému způsobu života. Při celkově zjednodušeném pohledu bychom mohli klidně konstatovat, že sexuální výchova prolínala v různých obměnách celou historií lidstva. V první konkrétnější představy spadají počátky do druhé poloviny 19. století. Z tohoto pohledu se jeví účelné rozdělit celé období na dvě dílčí období, z nichž první mapuje úsek od druhé poloviny 19. století do období první světové války, následující období pak zahrnuje především 20. a 30. léta minulého století.

 

1. období (druhá polovina 19. století – první světová válka)

Přestože bychom mohli nalézt v rozličných etapách historie lidstva četné příklady, které můžeme v hrubých rysech označit jako pohlavní (výjimečně taky jako sexuální) osvětu, první prezentaci jakési ucelené koncepce můžeme nalézt na konci 18. století. V tomto období dochází k postupnému odtabuizování lidské sexuality a tento trend se v určitých periodách i v různých oblastech Evropy více, či méně prosazoval. Jak již bylo uvedeno, prvopočátky pohlavní výchovy můžeme nalézt u filantropistů. Za motivační základ jim posloužily některé zmínky z Rousseauova Emila. V Bassedowě filantropinu (J. B. Bessedow, 1724 - 1790) se používal v intencích názornosti například obraz, na němž byla znázorněna žena na porodním křesle a manžel držící ji za ruku, dále pak kolébka atd. Někteří "extrémisté názornosti" (např. Salzmann, Oest, Winterfeld aj.) doporučovali pitvat březí zvířata, pozorovat se školními dětmi páření ve volné přírodě, dále pak doporučovali, aby matky rodily v kruhu své rodiny za případné účasti dětí ze sousedství, aby děti a případně i dospělí chodili doma nazí apod. Otevřený až naturalistický přístup se objevil v některých výchovných útulcích v Německu a ve Švýcarsku na přelomu 19. a 20. století, kdy se v podstatě v praxi realizovaly myšlenky velkých pedagogů, jakými byl např. J. J. Rousseau (1712 – 1778), J. H. Pestalozzi (1746 – 1827), R. Owen (1771 – 1858) a dalších, které z dnešního hlediska jsou až příliš revoluční. Jak uvádí A. Forel (1923, III. díl, 92 – 93) v těchto útulcích bylo běžné, že “…nazí koupají se hoši a učitelé pospolu. O pohlavní otázce jedná se tam řádně, přímo, jako o čemsi přirozeném. Především jest důvěrné, přímé obcování mezi hochy a učiteli spolu s nenucenou tělesnou a duševní prací při naprostém zákazu lihových nápojů, nejlepším lékem a preventivním prostředkem proti samohaně, pohlavní předčasné zralosti a ostatním sexuálním perverzitám, pokud nejsou vrozeny.” V Čechách se otázkou pohlavní výchovy zabýval B. Bolzano (1781 - 1848). V českém školství se problém pohlavní výchovy prvně objevuje v pedagogickém díle A. Pařízka (1748 – 1821). Jeho zásluhou byl v roce 1790 vydán překlad Praktické knihy ruční (autor Wilbaum), který obsahuje doporučení realizovat pohlavní poučování mládeže, aby se “ukajováním více škody nepřinášelo, než rozumným vyjevováním”. Skutečným průlomem do nazírání na existenci lidské sexuality, byla kniha Kraft – Ebinga: Psychopathia sexualis (Sexuální psychopatie). G. A. Lindner do své struktury pedagogických disciplín začleňuje i pedagogiku sexuální, která svým obsahem vychází ze zvláštností výchovy odlišného pohlaví (Cach, Dvořák, 1970, 31). Současně se začínají vydávat publikace o pohlavním chování zvířat, sexuálních zvycích pro Evropu exotických národů, z historie erotiky apod.

V roce 1824 byl vydán F. Nedělou překlad knihy J. Jaise “Věc nejdůležitější pro rodiče, školní učitele a dohlídače mládeže i také a zvláště pro duchovní pastýře”. Samotný obsah knihy, která na mnoha místech odkazuje na dílo Emil (J. J. Rousseau), se věnuje otázce onanie (sebeprznění). V roce 1853 vychází spis S. Kodyma “Zdravověda”. Revolučnost obsahu uvedené knihy spočívá v názoru, že onanii lze předcházet fyzickou vyčerpaností mládeže, tzn. rozvíjet tělesnou výchovu atd. (Převzato: Štech, 1920). Po počáteční euforii nastal do konce století výrazný ústup zájmu o pohlavní otázky. Viktoriánská pruderie se snažila prostřednictvím “pseudovědeckého” zastrašování omezit přirozený zájem mládeže o sexualitu. K obsahovým nástrojům patřilo zejména šíření strachu z přenosu pohlavních nemocí, o škodlivosti onanie apod. Na přelomu století opět vzrůstá pozornost o danou oblast. Vedle příčin sociálních (např. rozvrat rodin, nárůst prostituce, nevěstinců, pohlavně přenosných nemocí, nežádoucích otěhotnění atd.), ale i vlivem šíření myšlenek především naturalistického hnutí, které se zvláště výrazně prosazovalo v Německu. V dostupném tisku se stále častěji objevují zmínky o potřebě široké pohlavní osvěty. Např. v roce 1904 můžeme nalézti v pedagogickém časopise "Škola našeho venkova" příspěvek, z něhož pochází následující citace: "Naši patnáctiletí hoši jsou poučeni, sedmnáctileté a sedmnáctiletí se dokonale vyznají v praxi, devatenáctiletí jsou - otci." Jedna z cest vedoucí k nápravě je spatřována v sexuální osvětě. Je příznačné, že na zvýšení zájmu výrazně participovaly ženy, zvláště pak v Německu, z řad představitelek feminizačního a emancipačního hnutí. Otevřeně se např. jednalo na sjezdu v Hamburku o tom, aby žáci z důvodů hygienických a estetických cvičili docela nazí.

K otázkám spojených s pohlavním životem začínají v odborných pedagogických a lékařských časopisech vycházet rozličné rubriky, vznikají první společnosti, které si za základ předmětné činnosti volí některou z částí sexuálního života. V Berlíně (1913) vzniká například Mezinárodní společnost pro sexuální výzkum (Internationale Gesellschaft für Sexual-forschung), Liga pro sexuální reformu (1920), v Berlíně (1921) se uskutečnil mezinárodní sjezd pro sexuální problémy. V USA rozvíjí činnost Sdružení pro pohlavní hygienu (The American Federation for Sex Hygiene). Objevuje se označení Sexualpädagogik (Pro vyšší třídy středních škol je vydána učebnice - Groebek: Sexualpädagogik). Na přelomu 19. a 20. století se hojně používá pojem sexuální pedagogiky, a to ve smyslu poučení v otázkách pohlavních. A. Forel (1923) vnímá sexuální pedagogiku jako nesporně potřebnou, jejíchž garance by přináležela jak škole, tak i rodičům.

Přes všeobecnou shodu, že pohlavní výchova má být uskutečňována v rodinném prostředí, je vytvářen všeobecný tlak na školu, aby právě ona byla hlavním garantem za danou výchovu. Nejoptimálnějším předmětem, v kterém by se mohly žákům informace prezentovat, se jeví přírodopis. Dospívajícím jsou předkládány základní poznatky o biologické funkci rozmnožování, jako například popis pohlavních orgánů, menstruace, oplodnění, těhotenství, porod aj. doplněné o požadavek vypěstování odpovídajících hygienických návyků. Tato poloha výchovy byla rozšířena o mravní dimenzi, která kladla důraz na zodpovědný výběr budoucího partnera, pohlavní věrnost a odsouzení všech doprovodných, společensky nežádoucích jevů se sexuálním pozadím.

Snahy o přímé prosazení pohlavní výchovy do škol narážely z počátku na odpor jak laické, tak i odborné veřejnosti. Přesto se zavádění základního poučení o zásadách pohlavní hygieny, pohlavního pudu, onanii, nebezpečí pohlavních chorob atd. nakonec v atmosféře pokusných škol a diskusí o možných a nutných reformách ve školství, do školní výuky plně prosazuje. Např. F. Náprstek (1920, 401) nabízí jedno z možných řešení: “Základní pohlavní rozdíly i funkce mohou býti objasněny dětem v době nevinnosti dětské, před 10. rokem věku, kdy z pozorování vývoje rostlin, z mechaniky přenášení pylu větrem a hmyzem, z oplozování ryb, motýlů, ptactva i zvířat stane se zřejmým, že rozmnožování života rostlinného i živočišného umožněno jest jedině tím, když dvojpólový element biologický setkává se k rozkvětu nového života.”

V Německu se dožaduje Spolek pro ochranu matek (Der Bund für Mutterschutz) a sjezd německé společnosti pro potírání pohlavních chorob (Manheim, 1907) na vládě, aby daná tématika byla přenášena na školní mládež. U nás byly obdobné požadavky vysloveny na kongresu Volné myšlenky (Praha, 1907), ale jednalo se pouze o ojedinělý pokus, na rozdíl od okolních zemí, kde se pohlavní osvěta plně rozvíjela. Např. v Itálii bylo v roce 1910 zavedeno do středních škol vyučování o sexuální hygieně. Po první světové válce se tak stalo i v Jugoslávii, Polsku, ve Vídni je osvěta zavedena povinně do všech obecných škol. Jinak tomu není ani v USA aj. U nás k tomu dochází až po vzniku Československa v souvislosti se zaváděním nových osnov (1919) do středních škol. Na pomoc přicházejí rozličné spolky, sdružení a instituce. Např. v Praze byla z iniciativy spolku Záchrana zřízena bezplatná poradna pro pohlavní výchovu. Za určitý průlom lze považovat i fakt, že pojem sexualita se začíná etablovat v pedagogickém světě, i když ne přímo ve vztahu k sexuální osvětě. Jednalo se například o termín sexuální didaktika, který se užíval ve smyslu zřetele "k různostem obého pohlaví a dle nich, co kterém se hodí, vybírá a utváří." (Ottův slovník naučný, 1893, 483) Rozvoj průmyslové výroby s sebou přinesl do té doby nebývalou migraci obyvatelstva a zároveň i jeho velkou koncentraci v městských průmyslových aglomeracích. Vzhledem k sociálnímu postavení pracovní síly, podmínkách bydlení, úrovni zdravotnictví, stupně hygieny, možnostem vzdělání, kulturního vyžití apod. začínají se vedle celé řady dalších negativních jevů projevovat i jevy se sexuálním pozadím (prostituce, promiskuita, šíření pohlavně přenosných chorob aj.). Nejvíce postiženou věkovou kategorií se stává mládež, která je k těmto vlivům nejvíce náchylná, ale která zároveň rychle přestává respektovat do té doby vžité celospolečenské konzervativní konvence.

Na uvedené skutečnosti začaly nejdříve poukazovat dvě instituce - zdravotnictví a škola, pro které představovala mládež významné pracovní pole zájmu. Pro školu vystupovala do popředí otázka výchovy. Pro zdravotnictví pak problém hledání účinné formy, jak omezit stále narůstající počet osob nakažených některou z pohlavně přenosných chorob, dále zabránit vzrůstu nelegální potratovosti a nízkému věku prvorodiček apod. K větší představivosti o pojetí těchto osvětových publikací snad přispěje konkrétní ukázka (např. od dr. Hűflera – zdravotního rady: Kdybych to byl věděl, 1923), která sice spadá do dalšího období, ale v plné nahotě ilustruje dobový přístup. Obsah ukázky je věnován velice rozšířené pohlavní chorobě – syfilis. Ve zmíněné publikaci se uvádí: “Změknutí mozku se však nejeví vždycky zuřením, je to nemoc velmi rozličné povahy. Často bývají nemocní – až 10 – 15 – 20 let po nákaze příjicí - pouze roztržití, zapomětliví, nepořádní v obleku, ženy běhají s otevřenou blůzou, s neupravenými vlasy na ulici, s jednou botou a jednou punčochou, muži se stávají nespolehlivými v obchodě, zapomínají důležité zakázky, účetní se stále přepočítávají, hospodyně se pletou při vaření, pletou-li punčochu, nemá žádného tvaru, řeč se stává nejasnou, koktavou, těžká slova nemohou vysloviti, škobrtají a řeknou s blbým úsměvem “nedovedu to” …” Lavinovité šíření pohlavně přenosných nemocí kopírovalo kumulaci pracovní síly v průmyslových centrech. Jedním z prostředků prevence se stává široce pojímaná sexuální osvěta, cílená na všechny zainteresované výchovné subjekty. Boj proti dalšímu šíření pohlavně přenosných chorob byl veden zejména formou osvěty. Na většině vysokých škol v Německu a v Rakousku se zavádějí přednášky pro studenty na dané téma. Důvod je velice prostý. Jsou to právě studenti, kteří se v nočním ruchu velkých měst setkávají s prostitucí soustředěnou v nevěstincích nebo na ulicích. Začínají se v hojné míře realizovat první osvětové akce, zaměřené např. na podchycení nezkušených dívek z venkova před prostitucí v Praze a v dalších městech (např. akce Armády spásy apod.). V oblasti výchovy uskutečnila Spolková rada Pedagogického muzea Komenského (za účasti - F. Drtiny, O. Kádnera, J. V. Klímy aj.) první ucelenější analýzu stavu. Uskutečněné anketní šetření vedlo k navržení postupu, který si kladl za cíl prostřednictvím školy přispět ke zlepšení tělesné i mravní výchovy mládeže. S dostatečným časovým odstupem můžeme hodnotit jejich úsilí jako průkopnické i přesto, že se při řešení celé problematiky nevyvarovali chyb pramenících zejména z přecenění úlohy informace. Ve zprávě se mimo jiné konkrétně uvádí: "Vážnost celé věci i nebezpečí s ní spojené vyžaduje, aby školními úřady schváleny byly po bedlivé úvaze a radě povolaných odborníků obsah, norma i hranice tohoto poučení. Právě účelná a do podrobností promyšlená didaktika a metodika pohlavního vyučování jest "unum necessarium" - jedinou nezbytností." (Podání Spolkové rady, 14). Cílem takto pojaté pohlavní výchovy bylo "aby náležitými opatřeními byly odstraňovány příčiny, vedoucí k tomu, že pohlavní pud se dříve probouzí a ocitá na nebezpečném a kluzkém scestí." (tamtéž, 10 – 11). Za nejúčinnější prostředek prevence je považována především tělesná výchova. "Je třeba tělesnou výchovu mládeže vésti tak, aby nejmocnější z pudů neprobouzela předčasně, aby probouzení toto nebylo živeno nenáležitou stravou, pitím lihových nápojů, pohlavní pud dráždicích a jinou nenáležitou životosprávou. Je třeba bdíti nad duševními dráždidly." Téma pohlavní výchovy se dostává na jednání Prvního sjezdu učitelstva československého (1920) i na sjezd sociálnědemokratických žen (1919).

 

2. období (20. a 30. léta)

K výrazným změnám v otázce přístupu k sexualitě došlo v období po první světové válce. Každý válečný konflikt vytváří předpoklady pro tvorbu nových sexuálních norem, názorů a postojů a zároveň zvýrazňuje potřebu nových přístupů k sexuální výchově mládeže. V místě kumulace armád nastává rozvoj všech forem promiskuitního chování (prostituce, činnost veřejných domů apod.), rozšíření pornografických materiálů (obrazových i textových), stejně tak dochází k rozšíření trestné činnosti sexuálně motivované (znásilnění). Výrazně se promítá pokles dospělé mužské populace. Pod vlivem této reality je mládež vtahována předčasně do sexuálních vztahů. Jediným prostředkem k zamezení nekontrolovatelného rozvoje společensky nežádoucího jevu je prevence, kterou nepochybně sexuální výchova (osvěta) představuje. Jak uvádí D. Panýrek (1931, 284) “boj proti pohlavním chorobám jest úkol hygienický, potírání prostituce sociálně pedagogický … jsou to dvě oblasti, které se navzájem nekryjí …” Právě takový přístup představuje jednu ze strategických chyb.

V období první republiky působil na realizaci pohlavní výchovy jeden významný a nepřehlédnutelný faktor v podobě filozofických názorů a autorita tehdejšího prezidenta republiky - T. G. Masaryka, který „tlačil“ celou problematiku pohlavní výchovy do mravní roviny. Jak Masaryk sám řekl, své názory o ženě částečně ztotožnil s živým vzorem své ženy a publikace Mnohoženství a jednoženství (původně přednáška pro Domovinu, spolek pro záchranu hynoucích žen a dívek) byla vlastně popisem manželky Charlotty Masarykové. Jednoženství a jednomužství Masaryk chápal tak, že každý muž má mít ve svém životě jen jednu ženu a žena jen jednoho muže, to vše samozřejmě ve svazku manželském. Dochází k názoru, že mezi ženou a mužem je úplná rovnost a mluví dokonce o „pohlavním demokratismu", který konfrontuje se starším „pohlavním aristokratismem". Pohlavní demokratismus vnímá jako rovnost obou pohlaví, se zřetelem k právům a potřebám ženy jako muže. Masaryk pak žádá rovnoprávnost ženy s mužem i v oblasti hospodářské, sociální a politické. Dospívá k závěru, že: „Muž a žena mají a mohou mít úplně stejná zaměstnání, pokud svými pohlavními funkcemi žena není vedena k jistým zaměstnáním zvláštním." Za velmi ožehavé téma považoval Masaryk problematiku „pohlavní mravnosti", přičemž konstatoval její neutěšený stav, který hodlal napravovat na základě znalosti psychiky dětí a mládeže. S problematikou pohlavní mravnosti souvisela i tzv. mravní nerovnost dětí, jejíž příčiny shledával v příliš velkém počtu žáků ve třídách. V neposlední řadě uvažoval také o vlivu města na morální vývoj dítěte. Podle Masaryka hlavně tehdejší škola přinášela riziko předčasných a scestných informací o pohlavním životě v důsledku přeplnění učeben jednotřídních škol žáky často velmi rozdílného věku. Masaryk podobně jako J. J. Rousseau volal po kontrole dětské zvědavosti, zejména ve věcech pohlavních. Cílem pohlavního vývoje, podle Masaryka, je čisté manželství postavené na základech mravní čistoty. Podobný názor měl například i K. Štech (v díle: O pohlavní výchově) uvádí: „Cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému jednomužství a jednoženství, neboli jediné přirozené formě pohlavních styků, která je podmíněna pohlavní abstinencí před sňatkem." Naopak s názorem Masaryka polemizoval např. Záhoř, u kterého je cílem pohlavní výchovy zušlechtění pohlavní a rodinné lásky. Pohlavní výchova se podle něj musí týkat všech stránek člověka: vůle, citu a rozumu, neboli celé povahy člověka. Naproti tomu podle M. Skořepy má pohlavní výchova trojí úkol: regulaci pohlavního pudu, udělení nutného pohlavního poučení a odstraňování pohlavních výstřelků (hlavně ipsace a předčasných pohlavních styků). Regulace znamenala formovat pohlavní pud, aby se neprojevoval předčasně a aby jedinec zůstal pohlavně čistý až doby úplné zralosti. Poučení mělo vysvětlit dítěti původ člověka a hlavně mělo za cíl poučit o hygieně pohlavního života (o venerických nemocech, o pohlavním aktu atd.).

Přístup k pohlavní osvětě byl do značné míry ovlivněn, bezesporu upřímnou, snahou vedenou Z. Záhořem. V časopise Národní Osvěta začala od roku 1929 vycházet na pokračování populárně naučná rubrika, jím vedená, pod názvem „Výchova k rodičovství“. Stal se též autorem celé řady dalších publikačních počinů, ale jeho největším přínosem patřilo nastínění koncepce „soustavného plánu převýchovy všech vrstev národa“ (Záhoř, Z., 1924, 6 – 8). V této souvislosti si Z. Záhoř klade i dílčí úkoly, které dále konkretizuje. Například za pomocí “spisů pohlavně poučných pro mládež” oslovit mládež. Prostřednictvím brožur, tisku, přednášek, světelných obrazů, filmů a divadelních představení působit na “výchovu širokých vrstev lidových”. Ve škole musí zavedení pohlavní výchovy předcházet vedle “odborné průpravy učitelstva” prostřednictvím učitelských ústavů, příruček i pro aktivní učitele organizace zvláštních kurzů. Celý plán realizace pohlavní výchovy (Knihovna pohlavní výchovy) byl koncipován Z. Záhořem tak, aby oslovil všechny cílové skupiny, to znamená: rodiče, mládež, učitele a odbornou veřejnost. Zmiňovaná knihovna měla šířit znalost pohlavní výchovy, povznést názor na pohlavní život „pokřivený staletou výchovou ke lži a přetvářce" a vyzvednout posvátnost lásky, rodiny, otcovství a mateřství. Celý projekt se měl uskutečnit v následujících etapách a celou výchovu ve své podstatě „akcelerovat“. Postupně mělo dojít k:

  1. poučení mládeže a dorostu,
  2. poučení rodičů,
  3. poučení všeobecné veřejnosti,
  4. odborná průprava učitelstva.

 

Pro každou ze zmíněných cílových skupin vydal publikace.

  • Pro učitele:
    • Rukojeť výchovy k rodičovství na školách (1929),
    • Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže (1930).
  • Pro rodiče:
    • Výchova k rodičovství (1931),
    • Pohlavní výchova v rodině.
    • Čítanka pohlavní výchovy I. Jak vzniká život
    • Čítanka pro výchovu k rodičovství (Záhoř, 1931).

 

Na posledně jmenovanou publikaci navazovalo celkem pět stejnojmenných publikací, které se soustředily na jednotlivé cílové kategorie. Druhý díl byl určen mládeži do 10 let, další díl mládeži od 10 – 12 let, čtvrtý díl byl určen hochům ve věku 12 až 15 let, pátý díl byl naopak určen dívkám od 12 do 16 let. Následují ještě dvě publikace s názvem „Pohlaví – Láska – Rodičovství“ (určeno dívkám od 12 let) a „Pohlaví – Láska – Otcovství“ (určeno hochům od 15 let).

Pro mládež od 16 let byly vydány následující knížky:

  • Význam a podstata lásky (Z. Záhoř)
  • O lásce, manželství a dítěti
  • Láska. Cyklus obrazů
  • Krása lidského těla. Cyklus obrazů.

 

Pro širokou veřejnost a odborníky byly vydány do roku 1931 celkem čtyři publikace:

  • Přítel, či nepřítel? Poučení pro hochy (autor M. Exner)
  • Pohlavní život před sňatkem. Pro mladé muže. (autor M. Exner)
  • Mnohoženství a jednoženství. (autor T. G. Masaryk)
  • Žena – člověk (autor E. Svoboda)
  • Některé prostředky pohlavní výchovy (autor J. V. Klíma)
  • Z psychologie puberty a jinošství (autor C. Stejskal)
  • Pohlaví a společnost (autor H. Ellis)
  • Pohlavní život dítěte (autor A. Moll)

 

Pro úplnost je zapotřebí poznamenat, že všechny publikace vydalo oddělení YMCA v Praze. Na druhé straně je zapotřebí vnímat „mediální“ vliv na vytváření názorů k rozličným problémům spojených právě s pohlavní osvětou. Příkladem může být ukázka z knihy Praktický rádce u pohlavní výchovy mládeže (1931, 35) ve vztahu k otázce onanie. Na dotaz v tisku ve znění „moje přítelkyně mne upozornila, že můj 11letý chlapec má kruhy pod očima, že tedy jistě onanuje a že mu hrozí zblbnutí“, autor odpovídá následovně: „Kruhy pod očima nejsou bezpečným příznakem. Onanii zjistíte jen přistižením nebo doznáním dítěte. Zblbnutí se bát nemusíte. To jsou povídačky. Ovšem, je pravda, že onanie, zejména je-li horlivě prováděna, působí v dítěti duševní rozvrat, hubí je tělesně, hlavně nervová soustava jí trpí.“

Za zmínku stojí i poznámka Z. Záhoře (1924, 9) o případném uvažování o změně názvu z pohlavní výchovy na “výchovu k rodinnému životu”. Předkládaná koncepce ještě předpokládala vydávání vědeckých spisů z oboru pohlavní výchovy. Jak uvádí Z. Záhoř (1924, 10 – 11) “jakostí pohlavního života národové se povznášejí nebo hynou. Boj proti tmě, neřestem, pohodlí, šabloně, tuposti, musí být stále bojován, a kde ho není, tam nastává hniloba a rozklad. Jen vykořeníme-li blud o nízkosti pohlavního života, povzneseme-li názor o něm, naučíme-li správné duševní i tělesné životosprávě, zjednáme nezbytnou podmínku pro jeho očistu. Pohlavní výchovou potíráme tisíciletou lež, tisícileté pokrytectví, které podlamuje národní zdraví i národní povahu. Zavedením pohlavní výchovy budeme jednati v duchu svých dějin, v duchu svých předků, jímž hájení a držení pravdy bylo nejvyšším cílem.”

Počátkem minulého století dochází k postupnému nárůstu ve vydávání populárně naučných spisků. Na základě zpracované bibliografie M. Šteklem (1966) a bibliografie uvedenou v Podání Spolkové rady, došlo v letech 1900 – 1910 k vydání 34 publikací s tematikou orientovanou na pohlavní výchovu, v letech 1911 – 1920 pak bylo vydáno již 41 publikací. Ve 20. a 30. letech došlo k další akceleraci a celá osvěta dostala určitý vnitřní řád. Celospolečenský optimismus ze vzniku nové samostatné republiky s sebou přinesl tvůrčí rozmach v celé řadě oblastí, které nebylo možné v prostředí bývalého mocnářství Rakousko – Uherska plně realizovat. Dochází např. ke zrušení reglementace (tzn. registrování prostitutek), přijímá se zákon pro potírání pohlavních nemocí apod. Do popředí se dostává právě rozpracování teoretických otázek a obsahové stránky pohlavní výchovy. Cenné pro řešení celé otázky je, že se k daným otázkám vyjadřovali představitelé tehdejší pedagogické obce. "Pohlavní výchova znamená záměrný vliv na mládež i dospělé, aby svoje cítění i jednání v pohlavní oblasti udrželi v souladu jak s obecnou hygienou těla i ducha, tak i s řádem eticko-sociálním. Nemá tedy pohlavní výchova za účel vypěstovati individuum bez pohlaví, nýbrž člověka, jehož pohlavnost, by jako součást ostatních vznětů a cítění harmonicky zapadala do disciplinovaného celku." (Chlup, Kubálek, Uher, 1938, 416 - 417) K hlavním zásadám pohlavní výchovy patřilo především dodržeti některé podmínky, které sledovaly jeden cíl - oddálit uvědomování si vlastní sexuality a následně i problému sebeuspokojování (samohana, onanie, masturbace). "V pohlavní výchově dětí není potřeba více než obecné hygieny, tj. čistotnosti, střídmosti (zvláště na noc), ne příliš teplé ložní pokrývky, dále nutno naučiti děti neprodlévati na lůžku mimo spánek a dbáti toho, aby se před spaním vymočily." (tamtéž)

Vytváření překážek v přístupech k informacím se sexuální tématikou v období dospívání ze strany rodičů, školy a společenské morálky vedlo nepřímo k vydávání restriktivních opatření a publikací s odstrašujícím obsahem. Mnozí lékaři a moralisté na stránkách četných knih "děsili" dospívající mládež z onanie. V roce 1812 uznávaný americký psychiatr Benjamin Rusch ve svém díle zdůrazňuje, že onanie zapříčiňuje nejen slabomyslnost a slabozrakost, ale také epilepsii a nakonec „vykrvácení a smrt". Onanismus v polovině 19. století dospěl do stádia, kdy jedinci podezřelí z onanie byli vybavováni specifickými přístroji a ochrannými pomůckami s cílem zabránit onanii. Jednalo se například o ostnaté rukavice, bandáže na genitálie, pásy cudnosti, byl sestrojen speciální „erekční detektor", který v akutním případě rozezněl zvonek v ložnici rodičů dospívajícího dítěte. Ještě v roce 1925 se onanie všeobecně potlačovala. Dokonce existovala i dětská "masturbační sanatoria". Jedním z mnoha prostředků se doporučovala hypnotická sugesce. Doporučovaly se rozličné operativní zákroky, jako například vyleptávání tzv. „genitálních" bodů v nose, infibulace předkožky, klitoridektomie (odstranění poštěváčku), ale také méně drastické metody, jako např. vodoléčba, léčba elektřinou, dietou a podobně.

Onanie byla opravdovým postrachem odborníků, a to jak z řad lékařů, tak učitelů. Například na 8. mezinárodním hygienickém sjezdu v Pešti (dnešní Budapešť) v roce 1894 byl přednesen referát (referující Cohn) na téma: Co může škola činiti proti masturbaci dětí.

K rozvoji pohlavní výchovy přispělo především její pojímání jako prostředku proti dalšímu rozšiřování prostituce a pohlavních chorob. Současně je kladen důraz na rozumovou výchovu, na odstranění rozličných "dráždidel", včetně příliš "otevřeně" psaných knih. Objevují se i neofilantropické snahy, které sledují naturalistické odhalení podstaty pohlavního života. U pedagogů dochází k zajímavému posunu v názorech na samotnou realizaci a to, že hromadné formy výuky nepatří vzhledem ke značným individuálním rozdílům mezi nejoptimálnější vyučovací metody. Diskuse spojené s pohlavní výchovou otevřely prostor pro řešení otázky koedukace ve výchově. Je však mít stále na zřeteli, že i v této oblasti se prosazoval vliv katolické církve a pochopitelně zde byl i silný vliv společnosti na posílení instituce rodiny. Z těchto základů vycházely i některé představy o cílech a poslání samotné pohlavní výchovy. Např. K. Štech (1920, 21) uvádí, že “cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému jednomužství a jednoženství, nebo-li jediné přirozené formě pohlavních styků, které je podmíněno pohlavní abstinencí před sňatkem.”

Na lékařské platformě se začíná rozvíjet nový vědní obor – sexuologie, stejně tak jako i sexuální psychologie, které významně přispívají k odstraňování mnohaletých tabu kolem lidské sexuality. Celosvětový trend vedl k vytvoření mezinárodního seskupení, tzv. "Liga pro sexuální reformu" (1920) a následně "Světová liga pro sexuální reformu" (1928), jejímž členem se mimo dalších zemí stává i Československo. Ještě téhož roku je na kongresu v Kodani přijato deseti bodů, z nichž je pro sexuální výchovu nejdůležitější bod: "Plánovitá a cílevědomá sexuální výchova a osvěta." V duchu této myšlenky je sexuální výchova v období mezi oběma světovými válkami chápána a zároveň i realizována. To znamená, že hlavním cílem je osvětová činnost, která se uskutečňuje i na školách, ale jen zřídka v koedukovaných skupinách. Specifickým znakem je realizování osvěty samostatně pro chlapce a samostatně pro dívky. Působí zde ještě jeden významný faktor, kterým jsou filozofické názory a autorita tehdejšího prezidenta republiky - T. G. Masaryka, který orientuje problematiku pohlavní výchovy výrazně do roviny mravní. "Cílem našeho pohlavního vývoje je čisté manželství, postavené na základech mravní čistoty" (Masaryk, T. G., 1924, 7).

Poněkud jiný přístup a jiné cíle formuloval významný sovětský pedagog tehdejší doby A. S. Makarenko (1953, 68), který považuje pohlavní výchovu za jednu z nejtěžších pedagogických otázek. Jejím cílem je, aby "pohlavní život působil potěšení jen na podkladě lásky a aby své potěšení, své lásky a svého štěstí docházeli v rodině... Cílem všech rodičů, každého otce a každé matky musí být, aby budoucí občan nebo občanka, které vychovávají, mohli být šťastni jen v rodinné lásce a aby také jen v této formě mohli hledat radosti pohlavního života." A. S. Makarenko pohlavní výchovu vnímá jako prostředek k vytvoření spokojeného manželství s cílem založit rodinu. Současně se pokouší, obdobně jak k tomu dochází u nás, pohlavní výchovu rozšířit o mravní výchovu. Ve 30. letech, kdy se naplno projevují průvodní příznaky hospodářské krize, přechází postupně pohlavní osvěta v osvětu sexuální. Dochází k “rozevření” diskusních témat, majících vztah k lidské sexualitě. Objevuje se tzv. komerční sex, erotická literatura, publikace z historie erotiky, prostituce atd., ale také odborné studie. Složitost společenských podmínek „odsouvá“ celou problematiku poněkud do ústraní. Opětovně je celá problematika řešena až v 60. letech, v rámci tzv. sexuální revoluce a jejich dopadů na mladou generaci.


Použitá literatura:

  • BATISTA, N. Sebeochrana a pohlavní zdravověda. Praha: Štorch, nedatováno.
  • CACH, J., DVOŘÁK, K. G. A. Lindner a jeho odkaz dnešku. Praha: SPN, 1970.
  • FOREL, A. Pohlavní otázka. Praha: Sfinx, 1923.
  • HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Borový, 1928.
  • HÜFLER, B. Kdybych to byl věděl! Praha: Kočí, 1923.
  • CHLUP, O., KUBÁLEK, J., UHER, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Novina, 1938.
  • JANIŠ, K. Z dějin sexu a erotiky. Hradec Králové – Trutnov: Lupus, 2004.
  • MAKARENKO, A. S. O výchově dětí v rodině. Praha: SPN, 1953.
  • MASARYK, T. G. Mnohoženství a jednoženství. Praha: Domovina, 1924.
  • MASARYK, T. G. O škole a vzdělání. SPN, Praha: SPN, 1990.
  • NÁPRSTEK, F. Chceme socialistické školství v Československé republice! Praha, 1920. In SOMR, M. Antologie k dějinám školství a pedagogiky. Praha: MŠ ČSR, 1987. II. díl, s. 380 - 404.
  • OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ. Praha: J.Otto, 1902.
  • PANÝREK, D. Život muže a ženy v lásce a manželství. Praha: 1931.
  • PODÁNÍ Spolkové rady pedagogického muzea Komenského c. k. zemské školní radě pro království České o pohlavní výchově mládeže. Místo a nakladatelství neuvedeno, nedatovanáno.
  • ŠTEKL, M. Výchova k rodičovství. Plzeň: PdF, 1975.
  • ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Voleský, 1920.
  • ZÁHOŘ, Z. Plán pohlavní převýchovy národa. Praha: Kočí, 1924.
  • ZÁHOŘ, Z. Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže. Praha: YMCA, 1931.