Klasifikace sexuálních deviací

Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.

V našich sociokulturních podmínkách je sexuální chování považováno za normální tehdy, když se odehraje mezi věkově zralými, pokrevně nepříbuznými a souhlasícími lidmi a současně nevede k psychickému či fyzickému poškození žádného z partnerů. U sexuálních deviací je některá z těchto podmínek vždy porušená - např.u pedofilie podmínka zralosti objektu, u sadismu či masochismu podmínka neškodnosti, u sexuální agresivity podmínka souhlasu (tato podmínka je pak samozřejmě nesplnitelná i u nekrofilních či zoofilních aktivit).

Dle dnes u nás oficiálně platné Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) publikované WHO v 10. revizi v roce 1992 jsou v kapitole "Duševní choroby a poruchy chování" sexuální deviace zahrnuty do sekce "Poruchy osobnosti a chování u dospělých" pod kódem F 65 jako "Poruchy sexuální preference", parafilie. Parafilie jsou podle této klasifikace charakterizovány "sexuálními impulzy, fantaziemi nebo praktikami, které jsou neobvyklé, deviantní nebo bizarní". Mezi obecná diagnostická kriteria parafilií dle MKN 10 patří tyto podmínky: a) jedinec opakovaně prožívá intenzivní sexuální touhy a fantazie týkající se neobvyklých objektů nebo aktivit, b) jedinec buď touhám vyhoví, nebo je jimi citelně obtěžován, c) preference je přítomna nejméně 6 měsíců.

Výčet parafilií dle tohoto oficiálně platného seznamu však považujeme za neúplný a neodpovídající plně potřebám sexuologické diagnostiky, není zde (a ani v její americké obdobě DSM IV) např. zahrnuta patologická sexuální agresivita, a to přesto, že její podstata je odlišná od sadismu.

Sexuální deviace (parafilie) považujeme za kvalitativní odchylku struktury sexuálního motivačního systému. V literatuře se ale můžeme setkat i s jinými definicemi: deviace jako porucha řízení sexuálních emocí, menšinová variace sexuálního motivačního systému, scestné zaměření pohlavní aktivity, vedoucí k preferování nevhodných sexuálních objektů nebo způsobů ukájení, které odporuje mravním a estetickým normám a zájmům společnosti a někdy přímo ohrožuje jiné osoby atd. Obecně přijatá a vyčerpávající definice sexuální deviace zatím neexistuje.

I když u většiny deviací neznáme přesnou etiopatogenezi, je velmi pravděpodobné, že příčinou je vrozená dispozice, kde pozdější okolnosti - výchova, sexuální zkušenosti aj. - hrají spíše jen formující roli a mohou projev těchto vrozených latentních dispozic buď utlumovat nebo naopak podporovat (dle tzv. teorie "zámku a klíče", kdy zámkem jsou vrozené faktory a enviromentální okolnosti tím klíčem, který zámek otevírá).

Přesný mechanismus vzniku sexuálních deviací však ještě znám není a i proto zatím neznáme ani jejich kauzální léčbu. Jsme však schopni na základě specializovaných terapeutických programů pacienta s touto jeho zvláštností naučit žít, a to především tak, aby neubližoval svému okolí a přitom našel i pro sebe přijatelné řešení svých sexuálních potřeb. Podstatnou součástí léčby sexuálních deviantů je proto psychoterapie, a to především skupinová. V některých případech jsme však schopni sexualitu pacienta pouze utlumit na úroveň, na které je schopen své potřeby vůli zvládat. Útlumu přitom lze dosáhnout dlouhodobým podáváním antiandrogenů či některých psychofarmak, které snižují sexuální apetenci postižené osoby, nebo - ve výjimečných případech a pouze na pacientovu žádost - i odnětím varlat, kastrací.

Výsledky komplexní léčby sexuálních deviantů na specializovaných odděleních psychiatrických léčeben v České republice lze považovat za velmi dobré i z hlediska mezinárodního srovnání: při posledním celostátním výzkumu úspěšnosti terapie v roce 1995 bylo zjištěno, že za 20 let existence této terapie zrecidivovalo pouze 17 % propuštěných pacientů (odhady recidivity deviantů bez terapie jsou kolem 80 %). Není bez zajímavosti, že recidiva sexuálně delikventního chování nebyla zjištěna ani u jednoho pacienta komplexního terapeutického programu, který se v rámci léčbě podrobil i chirurgické kastraci.

Projevy sexuálních deviací zahrnují širokou škálu aktivit od neškodného a spíše jen společensky obtížného chování (exhibice, cross-dressing) až po nejnebezpečnější trestné činy proti lidské důstojnosti, zdraví či životu obětí. Společensky nebezpečné sexuální deviace se mohou projevit jako sexuální delikt.

V zásadě rozeznáváme sexuální deviace dvojího druhu - deviace v aktivitě a deviace v objektu. Jsou to především:

1. Deviace v aktivitě (tedy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení):

a/ Voyeurismus - vzrušení je dosahováno sledováním intimního počínání nic netušících anonymních objektů (svlékajících se žen, souložících párů), spojeného většinou s masturbací.
Voyeuři stráví často celé hodiny obcházením domů či dívčích internátů a mají obvykle své "rajony", v nichž přesně vědí, kde a kdy mohou sledovat své vytipované objekty v intimních situacích. Určitá sexuální zvědavost je asi vlastní většině mužů i žen, avšak v případě pravé deviantní motivace se toto chování stává preferovaným způsobem dosahování vzrušení a je upřednostňováno i před partnerskými sexuálními aktivitami. Podobně jako u exhibicionismu popisují voyeuři pocity úzkostného vzrušení spojené s pozorováním objektu v situaci nebezpečí prozrazení. Exhibicionistické a voyeuristické potřeby a aktivity jsou přitom velmi často spojené, mnozí praví exhibicionisté mají voyeurské epizody a mnozí voyeuři se někdy během své deviantní kariéry i odhalují.

Tato deviace je přitom - podobně jako exhibicionismus - většinou velmi kompulzivního charakteru (s vysokou frekvencí deviantních aktivit spojených s uvolněním psychického napětí, s rezistencí vůči možnému terapeutickému ovlivnění) a vede často k neurotizaci parafilika a k jeho sociální izolovanosti. Problém uspokojení voyeurských potřeb přitom lze alespoň částečně řešit i společensky přijatelným způsobem - sledováním striptízových představení, peep-shows a live-shows či vizuální pornografie. Při těchto aktivitách však k plnému uspokojení voyeurovi většinou chybí pro něho důležitý pocit, že jeho objekt netuší, že je pozorován.

Voyeuři se přitom z hlediska osobnostní struktury, vzdělání, sociálního statusu neliší podstatně od obecné populace a nejednou žijí i v poměrně dobře fungujících manželstvích. Do konfliktu se zákonem se většinou nedostávají, jejich aktivity zůstávají neodhalené, někdy jsou v případě přichycení stíháni za narušování domovní svobody nebo za krádež drobností, které si ojediněle mohou z místa činu jako připomínku zážitku odnést. Málokdy vyhledávají dobrovolnou léčbu, pokud tak učiní, je to spíše kvůli neurotickým problémům spojeným s deviací.

b/ Exhibicionismus - vzrušení je dosahováno odhalováním genitálu před neznámými ženami či dívkami, někdy spojeném s erekcí (ne však pokaždé), přičemž expozice genitálu může probíhat před osamělou ženou. Exhibicionismus patří k nejčastěji se vyskytujícím sexuálním deviacím, je silně nutkavého charakteru a má proto i vysokou specifickou recidivitu. Více než 60% žen uvádí, že se někdy v životě s exhibicionistou setkalo.

Pravý exhibicionista bývá většinou paradoxně spíše bázlivý a nesmělý muž, sociálně a partnersky dobře adaptovaný. Není skutečně nebezpečný, spíše pouze společensky obtížný. Se svými "objekty" nenavazuje obvykle žádný kontakt, dodržuje od nich určitou vzdálenost, maximálně na sebe upozorní pískotem, zakašláním a podobně. K sexuálnímu vzrušení mu stačí pohled kolemjdoucí ženy či dívky. Obvykle vyhledává osamělá místa, někdy však i přes nebezpečí dopadení exhibuje i z okna svého bytu či auta.

Exhibicionisté se odhalují před neznámými dívkami či ženami (anonymita objektů je přitom důležitá!), často u toho taky masturbují. Vzrušuje je pohled těch žen, vědomí, že jsou viděni. O bližší seznámení rozhodně nestojí, a když žena naznačí (přiblížením nebo slovně) svůj zájem o kontakt, většinou rychle utečou. Pravý exhibicionista se ke svým objektům nepřibližuje, nesnaží se s nimi nijak komunikovat. Kolemjdoucím ženám není skutečně nebezpečný, je spíše obtížný. Neuvědomuje si, že jeho objekty o pohled na jeho vztyčený penis rozhodně nestojí, že vniká do jejich teritoria, narušuje jejich intimní sféru. Často však žijí v iluzi, že ženám se jejich chování líbí, že i je sexuálně vzrušuje.

Nicméně ne každý expozér genitálu /tedy muž odhalující se před ženami/ je pravý exhibicionista. Pokud se totiž dopouští exhibic před dětmi, je velmi pravděpodobné, že se jedná o pravého pedofila. Pokud pak zkracuje vzdálenost k ženám, navazuje s nimi vulgární komunikaci, chce v nich vzbudit úlek a strach či se jich přímo snaží fyzicky dotknout, je pravděpodobné, že se nejedná o pravého exhibicionistu, ale spíše o sexuálního agresora, který volí expozici genitálu jako náhradní, méně nebezpečnou sexuální aktivitu.

c/ Erotografománie - vzrušení je dosahováno psaním dopisů s erotickým obsahem neznámým objektům. Erotografomana uspokojuje pak představa, jak dotyčná žena čte tento dopis a eventuálně i představa toho, co přitom prožívá. Tyto dopisy mívají často sadistický, vždy však obscénní charakter.

d/ Telefonní skatofílie - vzrušení je dosahováno anonymními telefonáty s erotickým obsahem. Muži, které vzrušují hovory s erotickým obsahem, však samozřejmě nemusí vždy být sexuálně odchylní, většina těch, kteří využívají služeb erotických telefonních linek, to činí jen pro povzbuzení svých masturbačních fantazií, pro vytvoření nahrážkové iluze partnerského milování. Jiné je to však v případě, kdy muž dává před skutečným sexem jednoznačně přednost obscénním telefonátům se ženami z náhodně vytočených telefonních linek. Mnohé ženy mají zkušenost s cizím mužem, který jim po chvíli normálního hovoru začne do telefonu vykládat, co by s nimi nejraději dělal. A nezřídka je ten popis skutečně velmi naturalistický. Při tomto hovoru většinou onanují. Pokud je obsah jejich řeči pro ženu ponižující (a to je velmi časté), je velmi pravděpodobné, že trpí i sadismem a jsou potencionálně nebezpeční.

e/ Frotérismus - vzrušení je dosahováno třením se o anonymní, neznámé ženské objekty v tlačenicích (ve frontách, v tramvajích). Tito muži předstírají, že se těla ženy dotýkají náhodou, nicméně tato činnost jim přináší vzrušení a nezřídka končí i ejakulací na šaty dotyčných objektů.

f/ Tušérství - vzrušení je dosahováno doteky intimních míst anonymních ženských objektů. Tušér obvykle jakoby náhodou sáhne v parku či v dopravním prostředku na ňadro, hýždě či genitál kolemjdoucí ženy. Frotérství a tušérství jsou už tzv.kontaktní deviantní aktivity, deviant svým počínáním narušuje intimní prostor svých eroticky nevyladěných objektů bez jejich souhlasu, a lze je hodnotit jako mírnější formu přímé sexuální agrese.

e/ Patologická sexuální agresivita - vzrušení je zde dosahováno překonáváním odporu anonymního ženského objektu. Patologická sexuální agresivita patří vůbec k nejnebezpečnějším deviacím. Patří sem jako podskupina i tzv.agresivní sadisté, tzv. znehybňovači - tedy devianti, kteří musí objekt svého zájmu před stykem nejdřív omráčit či jiným způsobem učinit nehybným. Do stejné kategorie patřili i nechvalně známí několikanásobní sexuální vrazi - např. Mrázek, Hojer či Stehlík. Ani jim ovšem primárně pravděpodobně nešlo o zabití. Důležité pro ně především je, aby mohli se svými oběťmi libovolně manipulovat.

Deviantní pachatele sexuálních agresí přitom může žena někdy odradit například tím, když začne předstírat spolupráci. V těchto případech totiž pachatel potřebuje k uspokojení svých potřeb především překonávat odpor oběti. Pokud na něj nenarazí, stává se, že od svého úmyslu upustí. Problém je však v tom, že žena samozřejmě v této situaci nerozezná, zda se jedná o skutečného deviantního agresora nebo pouze o "normálního" znásilňovače, který by její spolupráci naopak uvítal, protože by mu pouze ulehčila dokončení deliktu. V situaci přepadení přitom rozhodně nelze obětem doporučit vyhrožovat udáním na policii. Pachatelé někdy neváhají ze strachu před prozrazením zabít, tedy spáchat tzv.krycí vraždu. Obecně se ženám v této situaci odporučuje co nejintenzivnější obrana v nejkratším možném čase, za použití všech dostupných prostředků (fyzická obrana, křik, deštník, spreje atd.). Pokud však toto násilníka neodradí, je naopak nejlepší zanechat obrany.

h/ Sadismus (vzrušení je dosahováno totální kontrolou objektu) a masochismus (vzrušení je dosahováno totálním odevzdáním se, ponížením) se obvykle vyskytují společně, mluvíme proto o sadomasochismu. Deviantní aktivity sadomasochistického charakteru, takto postižení jedinci používají k dosažení sexuálního vzrušení a orgasmu, jsou velmi různorodé, od flagelace (bičování) či (sebe)svazování, až k asfyxii, kde dochází k ejakulaci při přidušení (nejednou končící smrtí devianta, kterému selže např.zabezpečovací zařízení nejednou pracně vymýšlených dusících přístrojů, takže se někdy mluví i o zvláštní deviaci, asfyxofilii). Lidé, kteří trpí masochismem, nacházejí požitek a rozkoš například v utrpení, které jim způsobuje jejich sexuální partner či najatá prostitutka, v naprostém odevzdání se partnerovi. Nechávají se například dobrovolně spoutat, bít rákoskou či řemenem, bičovat, řezat, pálit ohněm (i na genitáliích), kopat, rvát za vlasy, propichovat jehlami penis, varlata. Někteří si libují v tom, že jsou "donuceni" pojídat žížaly, červy či brouky, ale i stolici, pijí moč své dominy, slouží jako rohožka, po které šlape. Orgasmu mohou dosahovat ihned při "akci", a to buď masturbací či samovolně, popřípadě později, při vzpomínkách nebo také vůbec ne. V každém případě však pociťují silné vzrušení, které zcela neguje vnímání bolesti způsobované v rámci sadomasochistických scénářů.

Zvláštní formou sadismu zaměřeného především na děti a dospívající je tzv.sadismus pseudopedagogický. Hlavními znaky tohoto druhu sadismu je důraz na poslušnost a disciplínu. I v rodině se může projevit extrémním důrazem na podřízenost, dominancí nad objektem, a to jak ve vztahu k partnerce, tak i ve vztahu k dětem. Jedinci takto zaměření samozřejmě vyhledávají profese, které jim umožňují realizaci potřeby moci nad lidmi a setkáváme se s nimi proto i v profesích učitelských či vychovatelských.

2. Deviace v objektu (tedy v předmětu erotické touhy):

a/ Pedofilie - erotické zaměření na objekty v prepubertálním věku (tedy na chlapce a dívky bez znaků dospívání), nejčastěji ve věku 5-12 let. Pedofilové jsou lidé, kteří preferují jak fyzickou nezralost objektu, tedy nepřítomnost sekundárních pohlavních znaků (chybění pubického ochlupení a prsů u dívek, u homosexuálních pedofilů i nepřítomnost ejakulace), tak i jeho dětské chování (spontánnost, nevinnost, důvěřivost, závislost). U mužů zaměřených na dospívající dívky (tedy na dívky se znaky pohlavního dospívání) mluvíme o hebefilii, u mužů zaměřených eroticky na dospívající hochy o efebofilii. Svět dětí je pravým pedofilům blízký, cítí se v něm bezpečně, dětem rozumí a jsou v dětském kolektivu obvykle velmi dobře přijímáni. Často se velmi dobře uplatní v zaměstnáních spojených s kontaktem s dětmi. Pokud nepodlehnou svým sexuálním pohnutkám, mohou být právě pro porozumění dětskému světu velmi úspěšnými učiteli, skautskými vedoucími, trenéry či autory knih pro děti, přičemž v okolí nemusí vůbec vzniknout podezření na skrytě sexuální motivaci jejich společensky oceňovaných aktivit.

Zvláštním druhem sexuálního zneužití je styk mezi dospělým rodičem a dítětem, incest. Incest však není patologií sexuální, tedy není sexuální deviací – naopak, pachatelé sexuálního zneužití vlastních dětí téměř nikdy nejsou praví pedofilové. Incest je vždy především příznakem závažné rodinné patologie. Typické v některých případech je, že děti z incestních rodin jsou tak závislé, že jen s obtížemi navazují vztahy s jinými lidmi. Často jsou tyto rodiny velmi špatně organizovány, takže děti nikdy nepochopí důležitost sexuálních norem a restrikcí. Mnoho incestních otců bývá buď ovdovělých či rozvedených, popřípadě z nějakých - například zdravotních - důvodů odmítaných vlastní manželkou. Následky incestního zneužívání v dětství jsou z pohledu psychiatrů či sexuologů dlouhodobé a vedou například i k nejistotě v rodičovské roli. Pro mnohé děti je takový sexuální kontakt jedinou cestou k získání si pozornosti a lásky rodičů. Po případném oznámení jsou často nejvíc potrestány samy, například rozpadem rodiny či následným umístěním do dětského domova.

b/ Fetišismus - erotické zaměření na předměty nebo části těla, které zastupují normální sexuální objekt (v jistém smyslu lze zařadit mezi fetišistické zaměření i zoofilii - fetišem je zvíře, nekrofilii - fetišem je mrtvola, statuofilii - fetišem je socha, mysofilii - fetišem je nečistota, pyrofilii - fetišem je oheň, existuje ale i fetišistické zaměření na protézy, gumu, plenky, dámské boty atd.). Nejčastějším fetišem je ženské prádlo, může to však být i část těla (vlasy, velká ňadra, nohy), tehdy mluvíme o tzv.parcialismu.

c/ Transvestitismus - vzrušení je dosahováno převlékáním se do šatů opačného pohlaví a vystupováním v roli opačného pohlaví. Pocit příslušnosti k vlastnímu pohlaví přitom nebývá podstatně narušen, muž se i přes dámské oblečení a vystupování cítí být i nadále mužem. V převlečení za ženu však nezřídka vyhledává podniky, kde se nechává muži hostit, poté však nenápadně odejde. V některých západních zemích existují dokonce i speciální noční podniky pro transvestity, někteří se v ženském převleku dokonce úspěšně živí prostitucí.

Většina transvestitů je v zásadě schopna partnerské sexuální adaptace, milování se ženou jim však nepřináší skutečné uspokojení a často ani nemají výraznější potřebu sexuálního vybití. Někdy touží po tom, aby se s nimi jejich partnerka milovala jako se ženou. Jejich zájmy bývají typicky ženské - zajímají se o módu, líčení, účesy, chtějí být dokonalou ženou. Ženám závidí jejich vzhled, nezřídka žádají od lékařů ženské hormony ke zvětšení ňader.

V minulosti se mezi sexuální deviace (často směšovaná s transvestitismem) řadila i transsexualita. Je to však porucha sexuální identifikace (tedy ne parafilie), označená v MKN 10 kódem F 64.0. Při transsexuální poruše se biologicky normální muž cítí být ženou a žena zase mužem. Cítí se svou duší uvězněni v těle, které jim nepřísluší, s nímž se neztotožňují. Tato porucha je pravděpodobně vrozená a projevuje se už od útlého dětství - malý transsexuál si hraje s panenkami a pubertě se zamiluje do spolužáka, transsexuálka si hraje s auty a pak se zamiluje do kamarádky (nebo – v případě současné homosexuální orientace – se zamilují do jedince opačného biologického pohlaví) . Je to porucha trvalá, celoživotní, a léčit ji lze pouze tím, že přizpůsobíme tělesný vzhled cítění. Tak, aby dívka uvězněná v mužském těle mohla žít skutečně v ženské roli, či aby muž v dívčím těle mohl žít v roli mužské. Tato změna pohlaví (trvající i několik let a zahrnující postupně psychoterapeutické vedení, podávání hormonů příslušných vytouženému pohlaví a nakonec i operaci) končí úřední změnou pohlaví v zápisu v matrice i ve všech dokladech.

Je přitom nutné si uvědomit, že sexuální deviace a sexuálně delikventní chování nemusejí spolu nijak souviset. Nejčastější sexuálně motivovaný delikt - znásilnění páchají většinou muži bez přítomnosti sexuální deviace. Také velkou část (pravděpodobně většinu) sexuálních deliktů typu pohlavního zneužití dítěte páchají lidé sexuálně normální (často však narušení jinak – jsou to obvykle psychopaté, mentálně retardovaní jedinci, alkoholici, psychotici nebo starší muži trpící organickou demencí).

Sexuálně deviantně se mohou chovat v určitých situacích i lidé sexuálně normální a naopak - zdaleka ne každý deviantní jedinec se musí nutně projevovat deviantně. Mnoho, snad dokonce většina z nich, během svého života nikdy žádný sexuální delikt nespáchá. Nedeviantní pachatele deliktů sexuálního charakteru lze rozdělit do několika skupin. Mohou to být:

a) Sociosexuálně a psychosexuálně nezralí muži, kteří se z důvodů nedostatečné interiorizace společenských norem sexuálního chování, vysoké hladiny sexuální tenze či pro nedostatečnou schopnost věkové či pohlavní diferenciace sexuálního objektu mohou dopustit deliktů nejrůznějšího charakteru – od sexuálního zneužívání až po sexuální agrese.

b) Jedinci s psychopatickou strukturou osobnosti (tedy jedinci s poruchou osobnosti). Nejčastěji jde o pachatele s rysy nezdrženlivosti a anetičnosti, s tendencí okamžitě vyhovět svým pudovým impulzům, jejichž sexuální trestná činnost bývá polymorfnější a obvykle agresivního charakteru.

c) Muži, u nichž jsou sexuální delikty podmíněné situačně, například vlivem alkoholu (expozice genitálu, sexuální agrese, hebefilní delikty), dlouhodobou sexuální deprivací či určitým podílem oběti na trestném činu (znásilnění).

d) Hypersexuální jedinci se sníženou volní kontrolou a s převahou pudové složky nad erotickou komponentou sexuálního chování, u nichž se nejčastěji setkáváme s delikty sexuálně agresivního nebo hebefilního charakteru.

e) Jedinci se sníženou schopností racionální kontroly sexuálního chování podmíněnou vrozeným či získaným defektem ve sféře rozumových schopností – jedná se především o mentálně retardované nebo encefalopatické jedince mladšího věku nebo o starší muže s arteriosklerotickým či jiným degenerativním poškozením CNS. U těchto pachatelů se nejčastěji setkáváme s delikty pedofilního, hebefilního nebo exhibicionistického charakteru.

f) Psychotici v relapsu duševní choroby, dopouštějící se sexuálních deliktů nejrůznějšího druhu – ti však tvoří pravděpodobně pouze nepatrné procento v rámci celkové sexuální kriminality.

Jako poslední chci zmínit otázku sexuálních deviací u žen. K nekonformním sexuálním projevům žen je obecně společnost podstatně tolerantnější než k deviantnímu chování mužů. Pokud bude deviantní žena exhibovat z okna svého bytu, asi se málokterý kolemjdoucí muž bude cítit sexuálně viktimizován a je asi málo pravděpodobné, že vyhledá policii a oznámí její chování. Rovněž starší pán nabízející bonbóny holčičkám na dětském hřišti bude jistě nápadnější než žena s podobným chováním. Tyto postojové diskrepance odráží i móda – muž v ženských šatech při transvestitických aktivitách asi na ulici vyvolá všeobecnou pozornost, ženy v kalhotách jsou už mnoho desetiletí naprosto běžným jevem. Dodnes u většiny lidí přežívá obraz feminity (spojované s atributy submise, něžnosti, romantičnosti) jako něčeho naprosto inkongruentního se sexuálním násilím, a současně i obraz ženy jako pečující a milující matky, který je zase plně inkongruentní s představou sexuálního zneužívání dětí. Ženy jsou dodnes vnímány spíše jako oběti sexuální dominance a sexuálního násilí ze strany mužů. U mnoha lidí přetrvává představa, že sex je něco "co ženy mají a muži chtějí", nebo něčeho "co muži dělají ženám".

Při studiu deviantologické literatury je nápadné, že zmínky o sexuálních odchylkách u žen jsou velmi vzácné, jakoby sexuální deviace skutečně byly výhradnou doménou mužů. I mezi pachateli sexuálních deliktů jsou ženy naprostou výjimkou, a pokud jsou pro podobný trestný čin vyšetřovány, je méně pravděpodobné než v případě mužských pachatelů, že budou taky souzeny a odsouzeny. Sexuální delikventky však přesto nepochybně existují, i když je jich méně než u mužů. Odhady poměru mezi muži a ženami v souborech pachatelů sexuálních deliktů jsou 10 : 1 až 20 : 1, naše forenzní a klinická praxe svědčí dokonce o ještě podstatně vyšším nepoměru. Feministky sice tvrdí, že tento rozdíl je tak velký spíše díky kulturním vlivům než pro biologické dispozice, přesto však podobný poměr platí i v kulturně velmi odlišných společnostech.