Závislost na sexu

MUDr. Radim Uzel, CSc.

Na internetových vyhledávačích můžete najít bez nadsázky milióny odkazů na téma závislosti. Dočtete se nejen o závislosti na drogách a jiných návykových látkách, alkoholu a kouření, ale také o závislosti na práci, na počítačích, na cvičení v posilovně nebo mobilních telefonech. Známe také závislost nákupní, závislost na jídle nebo naopak na hubnutí. V tomto pojetí je závislost jakýmsi návykem nekontrolovatelně opakovat své chování bez ohledu na jeho důsledky. Německý psycholog Viktor von Gebsattel už v roce 1948 prohlásil, že prakticky každý lidský zájem, ať je nasměrován kamkoliv, může vyústit v závislost. Aby se jednalo o skutečný návyk, musí být přítomno snížené sebeovládání a postupné zvyšování tolerance závislého jedince. Přítomny jsou také abstinenční příznaky po vysazení nebo skončení a důležitý je jasný důkaz o škodlivosti tohoto počínání projevující se často v zanedbávání ostatních, často pro život důležitých aktivit. Důležité je utajování a pocit viny, ztráta kontroly a často také vedení dvojího života.

A jak je to tedy se závislostí sexuální? Může se u někoho sexuální pud stát ničivou chorobnou posedlostí? Už na první pohled vidíme, že se sexuální závislost od těch ostatních tak trochu liší. Může někdo podat jasný důkaz o škodlivosti sebevíce akcentované sexuální aktivity? A jaký je potom rozdíl mezi závislostí na sexu a nadprůměrně vyvinutou sexuální potřebou, která u někoho představuje naopak velice vítaný povahový rys? Byl na sexu závislý biblický král Šalamoun, který měl sedm set manželek a tři sta milenek? Nebo císařovna Mesalina, která měla během čtyřiadvaceti hodin pětadvacetkrát pohlavní styk? Neměl být snad léčen slavný milovník Giacomo Casanova, který měl za 40 let asi 116 sexuálních partnerek? Mimochodem, tyto dva poslední výkony jistě blednou před moderními sexuálními rekordy soudobých prostitutek a různých erotických přeborníků.

Přestože je prožitek orgasmu někdy přirovnáván k náhlému nárazu aplikace tvrdé drogy a přestože se zamilovaný jedinec někdy potácí ve stavu blízkém alkoholickému opojení, tušíme tak trochu, že sexualita se přece od slivovice, rumu, nebo dokonce heroinu poněkud liší. Notorickému alkoholikovi hrozí delirium tremens, taktéž každý heroinista je vlastně už jednou nohou v hrobě. Četli jste snad někdy v černé kronice, že se někdo usouložil k smrti? Čeká našeho vychloubačného sexuálního rekordmana záhuba?

V dřívějších dobách byl s hrozbou potupné smrti spojován zejména návyk masturbační. Onanista podle těchto strašlivých předpovědí duševně i tělesně chřadl, až ho posléze tato závislost spolehlivě přivedla do hrobu. Moderní sexuologie však považuje onanii za počínání nejen neškodné, ale dokonce blahodárné, takže tato závislost snad může vést nanejvýš k zanedbání jiných domácích úkolů. Zakladatel sexuologie Richard von Krafft-Ebing popisuje výpověď jedné zhnusené manželky sexuálně závislého muže. Dotyčný byl prý při souloži „divoký, chvěl se po celém těle a hlasitě supěl“. Tyto atributy orgasmu dnes považujeme rovněž za normální, při souloži může beztrestně funět třeba i vysoce postavený jedinec aniž utrpí společenskou újmu. Jedna jeho pacientka si po neuváženém sňatku začala libovat v cynických popěvcích a mluvě, v lascivních pózách a gestech, neustále se svlékala a vyžadovala koitus. Ani tady se nemuselo jednat o sexuální závislost, ale o jinou duševní chorobu.

Na sexuologickém fóru pronesl nedávno Martin Dannecker myšlenku, že sexuální závislost je mýtus, výmysl médií a umělé vytváření respektovaného trhu s novými možnostmi výdělku pro pracovníky veřejné i soukromé sociální péče, pro psychology, pedagogy a sexuální terapeuty. Reflektuje jakousi společenskou potřebu po „stále nových“ závislostech. Sexuální závislost začala být frekventována od poloviny osmdesátých let minulého století. V roce 1985 byla v USA uveřejněna studie psychologa Allenan Goodmana, který zjistil, že asi 5% dospělých Američanů je sexuálně závislých. Přesná kriteria této závislosti však nebyla stanovena. Za posledních 20 let těchto studií zejména v USA přibývá. Stejně vzrůstá počet nabídek inzerujících léčbu této závislosti.

Tak třeba psycholog Patrick Carnes v Minnesotě v USA založil soukromé Centrum pro obnovení rodiny. Jedná se o dokonale organizovaný čtyřtýdenní program spočívající ve skupinové psychoterapii a dobrovolně zaměřeném celibátu. Pracuje se změnou vědomí a sebehodnocení osoby závislého jedince. Je zakázána i masturbace, je povolen pouze klasický manželský sex v redukované kvantitě. Některé metody nápadně připomínají postupy takzvaného vymývání mozku praktikované náboženskými sektami. Cena kurzu je v přepočtu asi 300 000 Kč, jmenovaný psycholog prý už pomohl více než tisícovce lidí, znamená to tedy, že touto činností vydělal více než 300 miliónů. Sám terapeut uznává, že nejtěžší je rozeznat hranici mezi silně vyvinutým sexuálním pudem a závislým chováním, protože tito lidé se prý navenek nijak neodlišují od ostatních. Domnívám se, že hlavním kriteriem závislosti zde bude výše bankovního konta a psychologické umění vzbudit v klientech pocity viny. Mnozí kritikové Patricku Carnesovi vyčítají, že vede spíše morální křižácké tažení proti sexualitě, než aby poskytoval odbornou lékařskou pomoc.

Z evropských zemí proslulo mapováním sexuální závislosti zejména Německo. Mezi nejznámější terapeuty zde patří sociální pedagog Ernst Zibull. Sám byl údajně na sexu závislý dvacet let, aniž si toho byl vědom. Překvapilo ho, že tak dlouho jako odborník potřeboval na to, aby svou závislost rozpoznal a pojmenoval. Nyní tuto závislost úspěšně léčí. Jeho program je velice náročný na disciplinu a sebeovládání a vychází z amerických zkušeností. Pacienty láká informačními letáky a stejně jako v USA je tento léčebný program nápadně podobný vymývání mozku, jak ho provozují některé náboženské sekty.

Většina všech diagnostických a léčebných postupů sexuální závislosti vychází z předpokladu, že lidská sexualita je a priori něco špatného. Sexualita je naopak přirozenou lidskou potřebou a její kvantitativní vystupňování nemůže být považováno za nějakou závislost. Důležité je však nezaměňovat sexuální závislost za patologické projevy sexuálního pudu. Sadista, masochista, voyeur, exhibicionista či pedofil občas jistě pociťují nepřekonatelné sexuální puzení. Tyto úchylky pochopitelně vyžadují péči a odbornou léčbu. Není to však v pravém slova smyslu závislost. Je to nemoc a patří do úplně jiné kategorie. Jsem přesvědčen o tom, že samotná existence takzvané sexuální závislosti představuje značně pochybnou a účelovou konstrukci a takováto závislost vlastně neexistuje. S tímto názorem jistě nebudou souhlasit mnozí léčitelé, kteří si z tohoto dalšího výplodu módního tématu závislostí udělali celkem výnosný obchod.