Partnerství jako atribut středoškolského života

Doc. PhDr., PaedDr. Kamil Janiš, CSc.

Vymezení samotného pojmu partnerství v sociálním prostředí je velice komplikované, a to vzhledem k různým výkladům vycházejících z rozličných úhlů pohledu. Všeobecně můžeme partnerství vnímat jako duální vztah dvou jedinců, zpravidla rozdílného (heterosexuálního) pohlaví. Partnerským vztahem povětšinou mladí lidé vnímají takový vztah, do něhož je zakomponován jistý druh sexuální komunikace. Ukazuje se, že již samotné vnímání takových pojmů jako: kamarád, přítel, partner, je u dnešní středoškolské mládeže značně rozdílné, zejména z pohledu jednotlivých pohlaví. Jedno z několika možných (a také sledovaných) rozlišovacích „znamének“ mezi výše uvedenými pojmy, představuje zastoupení intimního soužití (sexuálního vztahu). Jak dotazovaní muži, tak i ženy z kamarádského vztahu téměř zcela vyloučili sexuální vztah. Přístup k označení můj přítel (má přítelkyně), můj partner (má partnerka) se poněkud liší. U mužů mají obě označení přibližně shodný obsah, včetně zastoupení sexuálního vztahu. U dotazovaných žen je označení „můj partner“ na poněkud kvalitativně nižším stupni (z hlediska trvalosti a hloubky vztahu) než označení „můj přítel“. Přestože se jednalo pouze o dílčí sondu (Dvořáková, 2001, N = 213), mohou se získané výsledky promítnout do obsahu té části výchovy, která se výchovou k partnerství, manželství a rodičovství zabývá.

Je zřejmé, že na základní škole vznikají první idoly, vzorce chování, ucelenější systém hodnot, včetně projevů lidské sexuality, zájem o erotiku, první lásky a tak dále. Vše je však ohraničeno hranicí 15 let, hranicí, která je nesmírně důležitá především pro vymezení trestní zodpovědnosti. Nastoupí-li žák na některou střední školu, otevírá se mu široká škála možností, stejně tak jako i podmínek. Přes veškeré emancipační snahy existují určité stereotypy chování určených vlastním pohlavím i komplementárním chováním druhého pohlaví. Právě tento stereotyp se upevňuje a vyhraňuje v období školního věku. Jak uvádí B. Geist (1992, 455): „Stereotyp pohlaví do značné míry působí v socializačním procesu jako sociální norma při vlivu sociálního útvaru na utváření sociokulturní osobnosti jedince podle “mužského“ a "ženského" vzoru v souladu s hodnotovým systémem příslušného sociálního útvaru." Svou úlohu při ujasnění si vlastní pohlavní role sehrávají informace mezi vrstevníky. Proto je důležité rozvíjet takové vztahy, prostřednictvím nichž se dostává dospívajícím řada informací a které mají vedle své vypovídající hodnoty dlouhou dobu latentního působení. Následující přehled zachycuje vývoj vrstevnických vztahů. V chování jedinců daného věku roste snaha o vnější upozornění (např. oblečení) ze strany opačného pohlaví. Nezřídka dochází k projevům demonstrujícím "příslušnost" k partnerovi, jako např. držení za ruku, kolem ramen, líbání na veřejnosti, ale i kouření, používání alkoholu a podobně. Pod vlivem různých vlivů si začínají pubescenti vytvářet realističtější představu o sobě samých i o vlastnostech budoucího partnera.

Všeobecně platí, že pro budoucí život je významné zvládnutí některých sexuálních rolí a chování. Je zřejmé, že chlapecký či dívčí způsob chování do jisté míry upevňují rodiče, učitelé a v neposlední řadě i samotné sociální prostředí. Protože prostředí (pojímáno v obecné rovině), v němž se sociální vlivy nejvíce realizují a formují objekt výchovy, je příliš široké, bylo vzhledem k objektu zkoumání (tzn. dospívající mládeži) zúženo na prostředí střední školy. V našem středoškolském prostředí je uplatňovaná zásada koedukace, která se svým způsobem podílí na zmírnění pohlavního napětí, na formování úcty a pozornému vztahu k druhému pohlaví. K výrazným znakům v projevu dospívajících patří jednak uvolňování závislosti na rodičích a jednak vytváření vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví. Přátelství, které vychází ze vzájemné relativní shody názorů, zájmů a podobně, představuje kvalitativně vyšší stupeň než kamarádství. Nově vznikající vztahy mezi dospívajícími chlapci a dívkami zahrnují první erotické zkušenosti, které zpravidla nemají sexuální podtext.

Podle námi uskutečněného šetření (N = 1049) přibližně tři čtvrtiny dotazovaných uvedlo (78,1 %), že udržují partnerský vztah a 11,0 %, že se „něco rýsuje“. V této souvislosti je i důležitá otázka délky vztahu, která celkem logicky korelovala s věkem. Celkem 19,3 % dotazovaných žen a 9,9 % dotazovaných mužů uvedlo, že vztah trvá déle jak jeden rok, necelá polovina (43,8 %) uvedla délku partnerského vztahu v měsících, přičemž i zde se ukazuje výraznější podíl žen než mužů. Přitom se uváděná délka vztahu s věkem celkem logicky zvyšuje, což se dá vysvětlit mimo jiné i zvýšenou zodpovědností mladých lidí vůči sobě samým. Přitom byl výrazný rozdíl v délce vztahu. Dívky uváděly délku vztahu v letech (18,2 %), či v měsících (42,9 %). U chlapců byl výraznější podíl u vztahu v délce trvání několika týdnů (21,5 %). Za předpokladu, že partnerský vztah předpokládá eroticko-sexuální aktivitu jako nedílnou součást tohoto vztahu, pak do daného období spadá doba prvního pohlavního styku. Jedná se nepochybně o přímý důsledek celkového sociálního zrání, které je u žen v předstihu než u mužů a navíc se zde také promítá stále platná všeobecná představa o věkově starším muži – partnerovi. Tím se dají částečně vysvětlit předchozí údaje, neboť u žen - středoškolaček bývají partneři zcela zákonitě věkově starší, ale také mimo horní hranici sledovaného souboru. Zvláště optimisticky v této souvislosti vyznívá i náznak trendu k minimálnímu střídání partnerů (tzn. stabilizaci partnerského vztahu, tzn. zřejmý pokles promiskuity), což také potvrzují výzkumy P. Weisse a J. Zvěřiny (2001, 75).

Počátky sexuálního chování
Naprostá většina vztahů prochází od prvních kontaktů, přes přátelství, kamarádství až k intimním kontaktům. Snahou je, aby partnerský vztah přešel v určitém časovém horizontu a na pozadí biologického, psychického a sociálního zrání do manželství. Budoucí soužití v manželství prochází určitými etapami, které I. Plaňava (2000, 143 – 144) třídí do několika fází. Ve vztahu k mládeži a výchově k partnerství, manželství a rodičovství se jeví jako nejaktuálnější právě první fáze „předmanželské (s)párování", které je ohraničeno zasnoubením a sňatkem.

Předpokládáme-li, že většina partnerských vztahů zahrnuje v sobě i sexuální vztahy, pak období středoškolského vzdělávání předpokládá první sexuální aktivity, které mohou mít v latentní podobě celoživotní dopady. V této souvislosti je zapotřebí nahlížet na problematiku předmanželského pohlavního života ze tří zásadních úhlů:

a) Předmanželský pohlavní styk přispívá k lepšímu vzájemnému poznání. V průběhu takového soužití je dána dostatečná záruka, že tento vztah (bude-li pro oba partnery vyhovující) se bude v blízké budoucnosti transformovat do uzavření manželství s následným přechodem do rodičovství. (V současné době však nemusí, v mnoha případech také nebývá, předchozí „posloupnost“ zachována.)
b) V současné době ze strany společnosti existuje značné tolerování předmanželského sexuálního soužití. Rodiče takové vztahy nejen tolerují, ale v mnoha ohledech vytvářejí pro jejich existenci optimální podmínky.
c) Obava z nežádoucího otěhotnění je eliminována nejen širokou informační kampaní, ale i dostupností jednotlivých antikoncepčních prostředků. Tolerování předmanželského pohlavního styku ze strany rodičů je motivováno snížením promiskuity, nepřímému zabránění dalšího šíření pohlavně přenosných nemocí, zejména HIV/AIDS atd.

K tomu přistupuje i pohled autorů: R. Havlík a J. Koťa (2002, 55 – 57), kteří uvádějí, že: „Celková liberalizace a rozšíření antikoncepce se zřejmě podepsaly na generačních rozdílech přístupu k sexualitě. Od prudérního vztahu k sexualitě u žijících své mládí v první polovině 20. století k dnešnímu mediálně „přesexualizovanému prostředí", v němž téměř všechna známá tabu padla nebo byla zpochybněna.“ Věk zahájení sexuálního života výrazně klesal v 60. letech, kdy se hovořilo povětšinou o období tzv. sexuální revoluce. Vlivem pandemie HIV/AIDS došlo k relativnímu ustálení snižování průměrného věku zahájení sexuálního života i k ustálení promiskuitního chování mladých lidí. V poslední době opět dochází ke snižování zahájení sexuálního života do „nižších“ věkových pater. Autoři R. Havlík a J. Koťa (2002, 58) uvádějí, že „na sexuální výchovu působí jak vliv makrosociální (vývoj ženské emancipace, změny postojů k sexualitě apod.), tak meziosobní a skupinové“ vlivy. Dominantní postavení v uvedené škále vlivů sehrává rodina a vrstevnické skupiny.

Uvádí se (Vondráček, 1992, 70), že na počátku 20. století zahajovaly ženy a dívky pohlavní život průměrně ve věku 20,75 roku. V 80. letech minulého století se již věk pro první pohlavní styk snížil na hranici 16,80 roku. Otázka přiměřeného věku pro první pohlavní styk musí zcela evidentně vykazovat disproporce v názorech děvčat a chlapců na délku známosti před tímto prvním pohlavním stykem. Výsledky z rozsáhlého šetření (Weiss, Zvěřina, 2001, 38) uvádějí poněkud vyšší údaj pro první koitus - přibližně 18 let, přičemž nejsou výraznější rozdíly u mužů i žen. Pro objektivitu je zapotřebí uvést, že soubor respondentů zahrnoval i věkové kategorie mimo 15 - 18 let. V každém případě první pohlavní styk spadá do období studia na střední škole.

Jedním z četných příkladů je zřejmý posun vývoje průměrného věku prvního sexuálního styku do nižšího věku. Tolerování předmanželského pohlavního styku ze strany rodičů je motivováno především snahou o snížení promiskuity a tím i zabránění dalšího šíření pohlavně přenosných nemocí, trestné činnosti spojené s uvolněnými sexuálními vztahy, negativními výchovnými dopady a podobně. V našich celospolečenských podmínkách je ve značné míře plně tolerován předmanželský pohlavní styk. V mnoha směrech je tolerován i ze strany samotných rodičů. Některá šetření v poslední době poukazují na pokles míry promiskuitního chování mladých lidí. Předmanželská zkušenost v oblasti sexu je širokou společností zcela běžně přijímána. Výjimku tvoří pouze určité skupiny společnosti. Většina odborníků se shoduje v tom, že předmanželská intimní zkušenost je významným činitelem pro následné soužití manželů. Výsledky z rozsáhlého šetření (Weiss, Zvěřina, 2001, 38) uvádějí věk přibližně 18 let pro první koitus. Přestože i další šetření vykazují určité disproporce, jedno mají společné – první koitus spadá u většiny současné populace do období studia na střední škole. Hamplová (2000, s. 67-68) dospívá, na základě rozsáhlého šetření, k zajímavému poznatku, že přibližně 2/3 dotazovaných mladých lidí považují pro svůj budoucí život za nejlepší model vzájemného soužití „soužití na zkoušku“ s následnou vidinou sňatku. Jedná se o model, který v modelu „soužití na zkoušku“ předpokládá u naprosté většiny mladých dvojic předmanželský pohlavní styk.

Námi provedené dotazníkové šetření (N = 1049) výrazným způsobem potvrdilo nejen vyeliminování náhodných styků, ale naopak poukázalo i na tendenci k trvalosti předchozí známosti. Od délky známosti několika dnů a týdnů se prodloužila známost na měsíce, jako předpoklad k pohlavnímu styku (viz závěr předchozí kapitoly). V této souvislosti charakterizovali P. Weiss a J. Zvěřina (2001, 29 – 30) některé obecné trendy v sexuálním chování v České republice:
- posun zahájení pohlavního života do stále nižších věkových kategorií,
- sbližování věku prvního styku u mužů a žen,
- zvyšování počtu adolescentů zahajujících pohlavní život před věkem zákonným,
- nárůst předmanželských pohlavních zkušeností,
- zvyšování věku prvního sňatku.

Na základě výzkumu (Weiss a Zvěřina, 1993 a 1998) lze v otázce koitálního debutu hovořit o tom, že v roce 1998 celkem 11,0 % mužů a 6,9 % žen uvedlo věk prvního pohlavního styku před dovršením 15 let. To znamená, že v mnoha těchto případech se jednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Ve vztahu ke středoškolské mládeži jsou zajímavé následující údaje z uvedeného výzkumu, které se dotýkají prvního pohlavního styku (debutu). V roce 1998 uskutečnilo první pohlavní styk ve svém 16 – 18 roku života celkem 55,2 % mužů a 62,0 % žen. Provedeme-li rozklad po jednotlivých letech, pak v 16 letech se jednalo o 13,3 % mužů a 15,1 % žen, v 17 letech 19,7 % mužů a 23,1 % žen a v 18 letech 22,2 % mužů a 23,8 % žen. Citovaní autoři (2001, 38) uvádějí, "že nejčastějším věkem při prvním pohlavním styku zůstává 17. a 18. rok života, kdy uvedlo první soulož v roce 1993 41 % českých mužů a 48 % českých žen a v roce 1998 42 % mužů a 47 % žen."

Z hlediska typu školy, kterou dotazovaní aktuálně navštěvují, vykazují studenti gymnázií výrazně menší zkušenost s prvním pohlavním stykem, než jejich vrstevníci na středních odborných školách a středních odborných učilištích. Jedno z možných vysvětlení může spočívat v tom, že profesní horizont je u studentů gymnázií mnohem výrazněji spjatý s následným studiem na vysoké škole, než u jejich vrstevníků na odborných školách, přičemž právě nechtěné těhotenství by mohlo představovat poměrně závažnou překážku v kariérního růstu.

Jak již bylo jednou uvedeno, v naší společnosti existuje všeobecně poměrně velká tolerance k předmanželskému pohlavnímu styku ze strany rodičů. Proto je zapotřebí se zabývat přípravou žáků základních a středních škol na daný způsob života, exponovat v rámci výchovně-vzdělávacího procesu všechny přednosti, stejně tak jako i rizika takových vztahů a takového jednání. Stejně tak je zapotřebí prezentovat všechny možné varianty vzájemného soužití. V roce 2003 uskutečnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění (Šalamounová, Šamanová, 2003, 25) šetření na obdobné téma a zjistilo se, že 66 % respondentů považuje sex před svatbou jako „že není špatný“, dalších 25 % jej považuje „za špatný jen někdy“. Protože se jednalo o opakované šetření, nedošlo k výrazným změnám oproti roku 1999. Obdobné stanovisko zaujímá i L. Šulová (1998, 305) "Předmanželská zkušenost v oblasti sexu je zcela běžně přijímána - až na určité specifické skupiny společnosti. Předmanželská intimní zkušenost je významným činitelem pro intimní soužití manželů." Je však zapotřebí odlišit "partnerský sex" od "předmanželského", neboť ne z každého partnerského vztahu se musí přejít do manželství. Přesto v posledních ročnících středních škol se začínají vytvářet vztahy, které z hlediska délky a perspektivy mají určitou šanci na "přejití“ do uzavření manželského svazku.

Z celostátního šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (Šalamounová, Šamanová, 2003, 25 – 26) taktéž vyplývá, že existuje velká tolerance k předmanželským sexuálním aktivitám (66 % uvedlo, že sex před svatbou není špatný nikdy, dalších 25 % dotazovaných respondentů uvedlo, že je špatný jen někdy). V rámci uskutečněného šetření (N = 194) bylo zajímavé sledovat názory o shodné toleranci v České republice z pohledu polské mládeže. O velké míře tolerance (tzn. ano, spíše ano) k předmanželskému styku u svých vrstevníků v České republice (N = 194) je přesvědčeno celkem 88,1 % všech dotazovaných. Naopak o „netolerování“ takových vztahů je přesvědčeno 7,7 % dotazovaných. Současně se ukázalo, že jsou téměř shodné názory na daný problém z pohledu mužů i žen.

Tab. 1: Tolerance předmanželského pohlavního styku v Česku (v %)

N = 194

Jak již bylo dříve zdůrazněno, v našich podmínkách naopak dochází k výrazné toleranci předmanželského života mladých lidí nejen ze strany společnosti, ale především samotných rodičů.

Použitá a doporučená literatura
DVOŘÁKOVÁ, S. Postoj mladých lidí k instituci partnerství, manželství a rodičovství.(bakalářská práce) Hradec Králové: Archív Univerzity Hradec Králové, 2001.
GEIST, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992.
HAMPLOVÁ, D. Postoje k manželství a rodičovství. s. 67 - 98. In FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: SLON, 2000.
HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, 2002.
JANIŠ, K. Otazníky kolem prvního pohlavního styku. In. Plánování rodiny a reprodukční zdraví. 1998, roč. 1, č. 1. s. 14-16.
JANIŠ, K. Středoškolská mládež a partnerství. In. JANIŠ, K. (ed.) Sociální analýza mládeže ve východočeském regionu. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001, s. 5 - 16
JANIŠ, K. Příspěvek k sexuálnímu chování středoškoláků. In. 9. Celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. Praha: SPRSV, 2001. s. 30 - 31.
JANIŠ, K. Vize manželství u středoškolské mládeže. In. JEDLIČKOVÁ, I., VACEK, P. (eds.) Sociální analýza mládeže ve východočeském regionu. Svazek č. 4. Hradec Králové: Líp, 2002. s. 31 – 34.
JANIŠ, K. Partnerské vztahy a vidina manželství u středoškoláků. In. K sociální analýze mládeže (Sociália 2002). Hradec Králové: Gaudeamus, 2002. s. 99 – 101.
JANIŠ, K., DVOŘÁKOVÁ, S. Rodičovství očima středoškoláků. In. K sociální analýze mládeže (Sociália 2002). Hradec Králové: Gaudeamus, 2002. s. 91 - 94. ISBN 80-7041-784-6
KRAUS, B. Současná mládež (Úvodní studie). In KRAUS, B. a JANIŠ, K. Sociální analýza mládeže ve východočeském regionu. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999, s. 30 - 41.
PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. Brno: Doplněk, 2000.
SAK, P. Proměny české mládeže. Česká mládež v pohledu sociologických výzkumů. Praha: Petrklíč, 2000.
STAŠOVÁ, L. Představy středoškolské mládeže o budoucím rodinném soužití. In. JANIŠ, K., SVATOŠ, T. Rodina a otázky s ní související. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998.
SVATOŠ, T. a JANIŠ, K. Rodičovství z pohledu středoškolské mládeže. In SVATOŠ, T., MAREŠ, J. (eds.) Novinky v pedagogické a školní psychologii 2001. Zlín: Lingua, 2002, s. 37 – 408.
ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. Představy respondentů o partnerských vztazích v rodině. Naše společnost 2003, č. 3 – 4, s. 25 – 31. ISSN 1214-438X
ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. In. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 303-342.
UHER, J. Středoškolský student a jeho svět. Praha: Profesorské nakladatelství a knihkupectví, 1939.
VONDRÁČEK, M. a kol. Kapitoly ze zdravotní výchovy. Praha: Fortuna, 1992.
WEISS, P., ZVĚŘINA, J. Sexuální chování obyvatel České republiky. Praha: Alberta, 1999.
WEISS, P., ZVĚŘINA, J. Sexuální chování v ČR - situace a trendy. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-558-X