Praktické dopady právní úpravy podpory zletilých osob s narušenou schopností právně jednat

Olga Sovová, Stanislava Kyselová

I. Úvod

Od účinnosti občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., OZ) uplynou již brzy 4 roky. Oblast ochrany a podpory zletilých osob s narušenou schopností právně jednat je jednou z nejdiskutovanějších a má nepochybně dopady i do oblasti sexuálního života a sexuální výchovy. Každý má právo na nerušený soukromý život a k tomu patří i lidská sexualita.

Je proto třeba položit si otázku, zda právní úprava podpůrných opatření se v praxi osvědčila. Další otázkou je, zda a jakým způsobem mají osoby, které buď dobrovolně na sebe převzaly úkol pomáhat hendikepovaným, nebo jim tuto povinnost ukládá jejich zaměstnání či právní předpisy, podporovat sexuální život a osvětu svých svěřenců v této oblasti . Uvedená problematika podpůrných opatření se totiž týká osob, které dosáhly 18 roku věku a převážně nabyly svéprávnosti. Je nesporné, že těmto lidem nelze upírat právo na nerušený soukromý, tedy i sexuální život, avšak jejich hendikep, převáženě mentální, nutně vede k tomu, že jejich podpůrci či zástupci musí brát i otázky sexuality velmi vážně v úvahu.

Tento příspěvek, který vychází i z diplomové práce, zpracované na Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové, přináší jak praktické poznatky, tak některé aktuální problémy k diskusi.

II. Sociální pomoc mentálně hendikepovaným

Pomoc mentálně hendikepovaným není v Evropě, ani v Čechách nic nového. První typ pomoci byl především faktický a finanční, kterou s příchodem křesťanství organizovaly na principu dobročinnosti různé církevní řády. Do Čech přineslo křesťanství teoreticky lásku k bližnímu. Církev zajišťovala pomoc potřebným, zakládala ústavy pro chudé, nemocné, sirotky i postižené. Některé ústavy byly financovány veřejnými sbírkami, příp. majetnou osobou, přesto nebyly sociální problémy zcela vyřešeny, neboť v ústavech svěřenci žili v nuzných podmínkách. Dále se dle Matouška (2001, s. 116) o potřebné musela postarat obec, do které spadali. Rozvíjela se pomoc i chudým a dívkám v oblasti vzdělávání, ale ani po zavedení povinné školní docházky nebyla v praxi zcela realizována. Zajímavou skutečnost uvádí Šelner (2012, s. 24), když říká, že základní české školy tehdejší doby v monarchii byly dávány jako příklad a České země měly v té době nejmenší procento analfabetismu.

Až počátkem 20. století byla roztříštěná pomoc organizována státem, který si začal uvědomovat, že jednorázové výpomoci nejsou řešením a neposílí společnost. Rozšiřovaly se dobrovolnické organizace, financované ze sbírek. Za první republiky vznikaly pozice prvních „sociálních pracovníků“, kam patřili pedagogové, lékaři i právníci. Po roce 1948 převzal veškerou pomoc stát a problém hendikepovaných vyřešil ústavní péčí. Po roce 1989 došlo k obnově dobrovolnictví a transformaci sociální politiky, kterou vlastně do té doby stát neměl. Krebs uvádí (2015, s. 94), že transformaci je nutné vnímat nejen jako proces k nové podobě sociální politiky, ale zároveň i směřující ke kultivaci jedince, změně jeho postojů, chování, hodnot. Dle Krause (2008, s. 135) je nutné vést lidi tak, aby byli schopni sami konstruktivně řešit nelehké situace a vyrovnávat společenské deficity. Oproti tomu dle Bartoňové (2005, s. 22) je výrazným rysem naší civilizace 21. století značné sobectví kolektivní i individuální, lhostejnost k méně zdravým somaticky, psychicky i sociálně či jinak hendikepovaným, což se projevuje ztrátou solidarity.

Pomoc je možno definovat jako aktivní účast při řešení konkrétní životní situace s konkrétním cílem, který vyplývá z daného ohrožení nebo nouze, zaktivizování člověka a pomoci mu zajistit sociální a psychickou stabilitu (Kraus, 2008, s. 135). V sociální oblasti zastávají mnoho pozic dobrovolníci. Dle Matouška (2008, s. 61) se dobrovolníky stávají studenti připravující se na pomáhající profese, nezaměstnaní, ženy v domácnosti, lidé v důchodu i zaměstnaní, kteří mají jednostrannou práci, všichni ti, kteří chtějí být nějak užiteční.

Dobrovolnictví je upraveno zákonem č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě. Dle § 2, odst. 1) dobrovolnickou službou je činnost, při níž dobrovolník poskytuje:

a) „pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase,

b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), nebo

c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací“ (ASPI, zákon o dobrovolnické službě, 2016).

„ Dobrovolník je člověk, který bez nároků na finanční odměnu poskytuje svůj čas, energii a vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti“ (Tošner, Sozanská, 2002: In Kraus, 2008, s. 138).

Pomoc potřebným se po roce 1989 rozšířila z pravomoci státu i do soukromé sféry . V této oblasti začaly působit neziskové organizace, přesto jsou společností stále pociťovány nedostatky, které jsou odstraňovány i prostřednictvím změn v legislativě. Od roku 1998 dobrovolnickou činnost koordinuje centrum Hestia. Zároveň se společnost zaměřuje na prevenci vzniku postižení a podporu integrace hendikepovaných do společnosti.

III. Právní otázky pomoci hendikepovaným

Pojem duševní porucha je právním pojmem (Tomšová, 2016, s. 597; trestní zákoník), neboť lékaři rozlišují u svých pacientů nemoci, poruchy či stavy, a o přesném obsahu pojmu duševní porucha se vedou diskuse. Trestní zákoník [1] stanoví v § 123, že se jí rozumí, mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci, i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Dle Svobody [2] jsou duševní poruchou psychické procesy projevující se negativně v myšlení, prožívání a chování člověka. Mezi duševní poruchy patří ty z poruch, které se prvotně týkají myšlení, prožívání nebo vztahů k ostatním lidem, a nejsou tedy až sekundárním následkem onemocnění jiného typu.

Podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením [3] mají osoby se zdravotním postižením dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnohodnotnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními. Osoby s duševními poruchami mají ztíženou orientaci ve společnosti, mnohdy se neobejdou bez cizí pomoci a ochrany.

Vnitrostátní právní úprava , zakotvená v OZ, se snaží po vzoru evropských států poskytnout ochranu osobám s duševními poruchami a zároveň jim umožnit integraci do společnosti. Právo se též snaží pomoci i rodině, která z důvodu nemoci blízké osoby nechce podat návrh na omezení svéprávnosti, aby postiženého nezbavila posledních zbytků lidské důstojnosti. Při volbě opatření je však vždy nutné vycházet z individuálních potřeb, neboť duševní poruchy mají různé stupně postižení.

Vnímání mentálně postižených bývá zpomalené, málo diferencované a má zúžený rozsah, což dokazuje dále uvedená kazuistika:

„Opatrovaná trpí závažnou duševní poruchou – středně těžkou mentální retardací, která je trvalého charakteru, je léky neovlivnitelná, přičemž stejnou duševní poruchou trpěla již v době předchozího znaleckého zkoumání v roce 1983, od té doby nedošlo k podstatné změně v jejím duševním stavu. Schopnosti rozpoznávací a ovládací jsou u opatrované podstatně snížené, v důsledku své choroby není schopna obstarávat své záležitosti, je odkázána na pomoc druhé osoby. Opatrovaná, není schopna starat se plnohodnotně o své zdraví, je snadno ovlivnitelná. O opatrovanou pečuje její matka – opatrovník.“ (citace z rozsudku o omezení svéprávnosti).

Pro osoby s hendikepem vymezuje OZ v §§ 38 - 65 následující podpůrná opatření:

• předběžné prohlášení

· nápomoc při rozhodování

· zastoupení členem domácnosti

• omezení svéprávnosti

Předběžné prohlášení je určeno pro osoby, které jsou plně svéprávné, avšak jejich fyzický stav - onemocnění může vést k budoucí ztrátě duševních schopností. Ostatní podpůrná opatření jsou určena osobám, které mají duševní hendikep (poruchu).

Nejmírnějším opatřením je nápomoc při rozhodování. V těchto případech osoba sama rozhoduje o otázkách svého osobního života, neboť není nikterak omezena na svéprávnosti. Úkolem podpůrce je pomáhat ve složitějších situacích, zejména při jednání s orgány veřejné správy – úřady. Může však jít i oblast péče o zdraví, zejména u osob, které mají problém porozumět psanému textu. Úkolem podpůrce by mělo být, po konzultaci s lékařem nebo v rámci lékařského vyšetření, vysvětlení možných rizik sexuálního života, včetně ochrany před nežádoucím početím. Podpůrců, schválených soudem, může být vice. V oblasti péče o zdraví a intimního života je nezbytné, aby podpůrcem byla osoba, které podporovaný plně důvěřuje. Je též vhodné, aby tato osoba byla stejného pohlaví.

Zastoupení členem domácnosti , jako další typ podpůrného opatření, musí být schváleno soudem, zároveň i na základě rozhodnutí soudu zaniká, a to pokud se ho zástupce vzdá nebo zastoupený odmítne. Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu s trvalými důsledky do duševní nebo tělesné integrity zastupovaného. Z pohledu intimního života a sexuality je tedy zastupovaný tou osobou, která v konečném důsledku rozhoduje například o formách ochrany před nežádoucím početím . Pokud by se zastupovaný rozhodl pro některý z chirurgických zákroků, omezujících plodnost, je vždy na zvážení zástupce i lékaře, zda zastoupený skutečně chápe podstatu zákroku a důsledky svého rozhodnutí. V případě pochybností musí takový zásah schválit soud. Pokud podnět k tomuto zásahu dá zástupce, musí si být vědom toho, že zastoupený nesmí dávat najevo zřetelný nesouhlas.

Omezení svéprávnosti je nejzávažnějším zásahem, o kterém vždy rozhoduje soud v tom rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu nepřechodné povahy schopen právně jednat. Omezení svéprávnosti je od 30. 12. 2016 možné na dobu maximálně 5 let.

IV. Právní otázky sexuality osob s omezenou svéprávností

Ve světle kazuistiky je nutné položit si otázku, zda opatrovník osoby omezené na svéprávnosti, je oprávněn rozhodovat též o jejím intimním životě?

Eva [4] navázala známost s mužem. Po tříleté známosti se k ní přistěhoval. Dle jeho výpovědi Eva umí vařit, je schopna dojít nakoupit, pokud ví přesně co, k lékaři na gynekologii nebo k zubaři, ale k jednání na úřadech potřebuje doprovod. Eva uvedla, že by chtěla se svým přítelem miminko. Doma se snaží učit počítat, zvládne počty do pěti, naučila se používat telefon. Evě se podařilo se svým přítelem otěhotnět. Na miminko se těšila. Znalkyně uvedla, že došlo k výrazným změnám u Evy, zlepšila se její schopnost komunikace s lidmi, hospodaření s penězi, samoobsluhy, výkon lehkých manuálních činností, ale i nadále potřebuje doprovod při jednání na úřadech a hrozí zneužití ve prospěch jiné osoby. Proto jí byla omezena svéprávnost a opatrovnicí byla ustanovena sestra, u které bydlela. Poměry Evy se vyvíjely tak, že po narození dítěte bylo dítě svěřeno do péče otci dítěte, který bydlel též u opatrovnice. Dítě je také postiženo mentální retardací. Eva toužila po samostatném bydlení, nechtěla již žít se sestrou a svým bývalým přítelem, měla přání žít v chráněném bydlení .

Chráněné bydlení se podařilo zajistit, je tam velice spokojená. Nadále potřebovala pomoci s vařením, úklidem, péčí o svou osobu. Eva začala pracovat v kavárně, kde ji to baví. Jednou za měsíc se prostřednictvím sestry stýkala na dvě hodiny se svojí dcerou. V chráněném bydlení měla nového přítele, se kterým plánovali svatbu. Styk s dcerou se postupně vyvíjí, přispívá i na její potřeby vyšší hodnoty jako je např. autosedačka, zimní boty. Po nástupu dcery do školky hradí i jednou polovinou náklady na mateřskou školu. S ohledem na potřeby logopedie a mentální retardaci nevyžaduje nezletilá zvláštní péči, nejsou tedy zvýšené finanční nároky na její zdravotní stav. Eva na doporučení lékařky bere antikoncepci, nejprve formou injekcí, nyní tablet.

Listina základních práv a svobod [5] stanoví v článku 5: “ Každý je způsobilý mít práva.” Tedy i osoby, které jsou omezeny na svéprávnosti v takovém rozsahu, že jde téměř o dřívější “zbavení způsobilosti k právním úkonům”.

Opatrovník je však zároveň povinen chránit co nejlépe zájmy opatrovaného. Z tohoto důvodu považujeme za jeho povinnost zajistit přiměřeným způsobem informovanost opatrovaného o otázkách lidské sexuality, ochrany před pohlavními nemocemi a též nežádoucím početím. Diskutabilní je, ve světle ustanovení o tom, že opatrovaný může rozhodovat o běžných záležitostech svého života, zda opatrovník může aktivně požadovat například předpis antikoncepce. Domníváme se proto, že jak opatrovníci, tak soudy by měli vždy brát v úvahu i to, zda opatrovaný je schopen pochopit a rozhodovat o péči o své zdraví, V případě, že tomu tak není, vždy by měly v rozsudku vymezit, že opatrovník je oprávněn rozhodovat v otázkách péče o zdraví. K invazivním zákrokům neakutního charakteru, tedy i při zabránění početí, je však vždy třeba souhlasu soudu a opatrovaný opět nesmí dávat najevo zřetelný nesouhlas.

V. Závěr

Právní otázky lidské intimity, sexuality a práva na rodinný život, včetně početí potomka hendikepovaných osob, dosud zůstávají stranou pozornosti nauky i soudní praxe. Je však třeba si uvědomit to, že zejména u zletilých osob je intimní a partnerský život nedílnou součástí práva na soukromí. Vzhledem ke svému hendikepu jsou však osoby s narušenou schopností právně jednat snadno zneužitelné a zranitelné. Navíc mnohdy nejsou schopny pochopit dosah svého rozhodnutí žít v partnerském svazku a přivést na svět dítě . Je proto nejen na opatrovnících, soudech, ale i na dobrovolnických organizacích, a v neposledních řadě též obecně na vzdělávací soustavě, včetně sexuální výchovy, aby tyto závažné otázky otevřela a pokusila se na ně hledat odpověď.

Odkazy a literatura:

KRAUS, B. : Základy sociální pedagogiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7367-383-3

MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7.

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8.

ŠELNER, Ivo. Fenomén člověk s postižením. Vyd. 1. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, 2012. 218 s. ISBN 978-80-87623-06-0.

TOMŠOVÁ, Ema. Úvaha nad schopností zletilého právně jednat. Právní rozhledy, 2015, č. 17, s. 595-599. ISSN 1210-6410

KYSELOVÁ, S.: Sociální aspekty podpůrných opatření pro osoby s narušenou schopností právně jednat. Diplomová práce, 2017. Dostupné na www.uhk.cz

Autorky : Doc. JUDr. Olga Sovová Ph. D., Mgr. Stanislava Kyselová, Ústav sociální práce Univerzity Hradec Králové . kontakt: olga.sovova@uhk.cz