Sněhurva sexuální výchovu nenahradí. Když dospělí o intimitě nemlčí, učí děti respektu k sobě i druhým

Lucie Jarkovská

„Vážení rodiče, dovolte nám informovat vás, že minulý týden během adaptačního kurzu shlédlo pět chlapců ze 6.A ve svém volném čase pornografický film Sněhurva a sedm prcalíků. Odkaz na tento film pak jeden z chlapců rozeslal do třídní whatsap­pové skupiny. Je tedy možné, že film viděly i další děti.“ Toto sdělení přistálo na za­čátku školního roku v e-mailových schránkách rodičů šesťáků jedné základní školy. Vedení následně podniklo dva kroky. Zaprvé realizovalo vyšetřování, kdo film mezi děti zavlekl a kdo ho rozeslal, a příslušným chlapcům udělilo kázeňské postihy. Dále uspořádalo sezení se třídou na téma škodlivý vliv pornografie. Toto sezení považovala většina třídy za trapné a nechtěla se s vyučujícími o tématu bavit.

Co je na tomto příběhu zajímavé? Předně lze ocenit chlapce za to, že ze všech možných pornografických děl si vybrali zrovna kreslený skvost z roku 1980, který patří ke zlatému fondu pornografické kinematografie. Umě zveršovaný epos hod­notí ČSFD na solidních 84 %. Za povšimnutí stojí i ujištění rodičů o tom, že sledo­vání filmu nebylo oficiální součástí školního programu, ale odehrálo se ve volném čase dětí. Zásadní a poněkud nešťastné ovšem je to, že když se ve škole objeví por­nografie, škola ji v první řadě řeší kázeňskými postihy.

Odborníci odhadují, že až ¾ dětí do 12 let, tj. dětí na prvním stupni ZŠ, se setkají s pornografií a mnozí ji sledují opakovaně. Zdá se vám to šokující? Mně se zase zdá šokující fakt, že mnoho škol i rodičů považuje za nepatřičné, nabídnout dětem na prvním stupni sexuální výchovu. Bavit se s takhle malými dětmi o sexualitě se jim zdá moc brzy. Není pak divu, že zvědavé děti hledají zdroje po vlastní ose. A světe div se, narazí na pornografii, kterou pak s očima na vrch hlavy nabídnou i vrstev­níkům: „Aha, tak tohle je to přísně střežené tajemství, které nám dospělí nechtěli uká­zat.“ V dětech se mísí pocity fascinace, šoku, vzrušení i znechucení. Prázdný prostor zaplní vulgarizovaná přepjatá verze sexu.

I když si mnozí myslí, že žijeme v době, kde padla sexuální tabu, právě sexuální výchova ukazuje, že tomu tak rozhodně není. Úzkost nejen kolem sexuality, ale i lidského těla je tak velká, že když děti probírají lidské tělo, mnohde se ani nedozví, jak pojmenovat pohlavní orgány. V oblasti klína je tajné přísně střežené území, kam s bezohledností a nevybíravým slovníkem vtrhne porno. Pokud to bude veršovaná Sněhurva, bude to ještě ta mírnější varianta. Porno pak tvaruje jejich představu o sexualitě a intimních vztazích, na kterých zůstane pramálo intimního. Za tohle ne­šťastné řešení mlčení dospělých školy potrestají žáky třídními důtkami. Jako do­pl­něk neochotně nabídnou možnost o tématu si popovídat. I když jde spíše o kázání než o dialog, proč je porno zhoubné a každý, kdo se na něj dívá je tak trochu vy­vrhel. Děti to v tuhle chvíli už považují spíše za trapné a útrpně čekají, až takováhle hodina skončí. A školy můžou potvrdit, že děti se o sexualitě vlastně ani bavit ne­chtějí.

Ačkoli mnoho škol a vyučujících uznává, že by bylo dobré se o lidském těle, re­produkci a sexualitě bavit už s dětmi mladšího školního věku a klidně i v mateř­ských školách, nemálo z nich má obavy ze sílících ultrakonzervativních hlasů, které tvrdí, že sexuální výchova děti sexualizuje a motivuje je k předčasnému zahájení sexuálního života či dokonce promiskuitě. Žádné výzkumy tuto domněnku nepo­tvrdily. Sexuální výchova musí být samozřejmě přiměřená věku a realizovaná s re­spektem a citlivě. K tomu potřebují školy kvalitní zdroje (knihy, didaktické po­stupy, interaktivní materiály) a tréning pro vyučující. Když je sexuální výchova ve­dena kvalitně a nabízí dětem možnost otevřeně mluvit o otázkách a tématech, která je zajímají, pomáhá budovat respekt k sobě i druhým a vede ke snižování riziko­vého chování.

Sexuální výchova začíná dávno před nástupem povinné školní docházky, ve chvíli, kdy se děti učí mluvit. Rodiče je učí pojmenovávat části tělo, ukazují, že tohle je ruka, tohle hlava, tohle koleno, ale když přijde na pohlavní orgány, tak začnou mlžit. Ženským pohlavním orgánům říkají pipinka nebo prcinka a mužským pindík, šuldík, lulinek . Někdy si vypomáhají jmény kamarádů a tvrdí, že tohle je Frantík a tamto Kačenka, Růženka nebo Boženka. Někteří se snaží pojmenování pohlavních orgánů úplně vyhnout a říkají jen „TAM dole“ . Základem dobrého a zdravého sexu­álního života v dospělosti je budování sebevědomého pozitivního vztahu k vlast­nímu tělu VČETNĚ pohlavních orgánů. Takže žádní Frantíci a tam dole, ale PENIS a VULVA , případně VAGÍNA.

Děti jsou ale zvídavé, tudíž přijdou s vlastními otázkami. Snad všechny děti, co znám, položily svému okolí otázku: „Jak jsem přišla na svět? Odkud se berou mi­minka?“ Rodiče od dob viktoriánských se této otázky bojí jako čert kříže a vymýšlí nesmysly o čápech, kapustě, květinkách a čmeláčcích. Přitom je ta otázka tak oče­kávatelná, že by snad nemusel být problém se na ni připravit. V první řadě si uvě­domte, že se ta otázka vůbec netýká sexu. Někteří rodiče mají pocit, že říct dítěti, jak dochází k oplodnění, je téměř totéž jako si s ním prohlížet pornografický časo­pis. Pro děti to nezavání ničím lechtivým nebo vzrušujícím. Prostě je jen zajímá, kde se berou děti, stejně jako je zajímá, jak se upeče dort, nebo proč v zimě padá sníh. Obvykle stačí základní popis reprodukčních procesů a dětem to úplně stačí. Zbytečným povykem, přešlapováním nebo rozpaky u nich jen vzbudíte pocit, že re­produkce, to je nějaká tajná komnata. Pokud jste z toho nesví, nacvičte si to: „U ta­tínka je spermie, u maminky vajíčko. Jsou to dvě buňky, které se při spojení penisu a vagíny dostanou k sobě a když se propojí a vznikne embryo, které roste a roste, až je z něj miminko.“

Dospělí k sexuální výchově často využívají knihy. Pokud se k tomu chystáte, do­poručujeme materiál nejdříve prostudovat a zvážit, zda je vhodný. Když je něco kniha, ještě to neznamená, že je to dobré. Knížky zaměřené na sexuální výchovu dětí můžou kromě informací o sexu, vztazích a reprodukci předávat různé neza­mýšlené obsahy, velice časté jsou genderové stereotypy a sexismus. Zde bych proto ráda upozornila na jeden ne úplně povedený příklad sexuální výchovy, které se ujal dětmi oblíbený Krteček. Kniha Krtek a maminka má na příkladu dvou zamilova­ných zajíců, kteří nakonec zplodí zaječátka, ukázat, jak se rodí děti. Ovšem než do­jde k vyvrcholení příběhu, tj. k porodu malých zajíčků, tak probíhá fáze namlou­vání. Zajdulka flirtuje se Zajdou, honí se po lese, Krtek by se rád přidal, ale oni o něj nejeví zájem. Sova mu vysvětlí, že se namlouvají.

Zajdulka Zajdovi z ničeho nic vzala do zaječích. Namířila si to rovnou ke svému pelíšku a cestou se chichotala: „Přece jsem ti Zajdo říkala, že mě nechytíš.“ Třeba mě pozve k sobě na návštěvu napadlo Zajdu. Ale kdepak! Zajdulka moc dobře věděla, co se sluší a patří. Jako všechny zaječice dělala svému milému drahoty. Právě v tu chvíli, když Zajda dobíhal k Zajdulčině pelíšku, ona mu přibouchla dveře rovnou před nosem. Zajda marně klepal. Zamilovaný zajíc byl z toho celý pryč. Smutně se odloudal kousek dál, sedl si na pařez a plakal a plakal:

„Ona mě nechce, už je to tak. Ale já jí ukážu! Natruc sním jedovatou muchomůrku a umřu. Alespoň uvidí, jak jsem jí měl rád.“

Naopak Zajdulku námluvy náramně bavily. Když uznala, že už toho upejpáni bylo dost, vyběhla z pelíšku celá načesaná, na stolek připravila pohoštění a čekala: „Cože ten Zajda tak dlouho nejde?“ Konec citace.

Pak nastoupí krtek vyjednavač, který zajíčkovi sebevraždu rozmluví a vysvětlí mu, že i když zaječice říká ne, myslí ano. Chce být dobývána, nemůže přeci jen tak souhlasit. Pomůže zajícovi natrhat květiny, což je recept na řešení každého kon­fliktu v partnerském vztahu, a nic už pak nebrání porodu. Děti dostanou svou lekci o manipulaci a citovém vydírání v partnerských vztazích, ale o tom, jak se rodí děti, se nic moc nedozví. Učit děti, že ne znamená ano, vypadá spíš jako průprava pro život v kultuře znásilnění. Děti se neučí vyjadřovat svoje pocity, potřeby a touhy, ale být konformní se společenskými normami. K tomu můžete připočíst povinné objímání příbuzných, se kterými se děti objímat nechtějí a hned si můžete být jistí, že dítě je o pár kroků blíž k tomu, aby se neumělo bránit, když se mu bude dít něco ošklivého.

Hodně dospělých začne toto téma řešit, když se blíží čas puberty, a to ze strachu, že děti začnou pohlavně žít. Jejich první sexuální zážitky chtějí odvrátit tím, že je straší pohlavními chorobami. O těch se cudně mlčí a až když máme pocit, že by se mládež mohla zajímat o sex, vmete se jim do tváře: „A když spolu budete spát, mů­žete dostat syfilis nebo AIDS.“ Dospívající to pak mají tendenci brát na lehkou váhu, protože tenhle model znají. Když byli malí, strašili je dospělí čertem. „Nezlob, nebo přijde čert a odnese tě do pekla!“ To se teď změnilo na „Neměj sex, nebo si tě odnese pohlavní choroba.“ Já navrhuji opačný postup, nestrašte děti čertem, ale klidně už v útlém věku jim odhalte existenci pohlavních chorob. Posloužit k tomu mohou třeba hračky. Já mám doma plyšovou chlamydii a plyšovou veš muňku. Pohlavní choroby tak pro děti budou obyčejnou součástí světa, stejně jako kašel nebo zlo­mená ruka.

Výzkumy ukazují, že strašení má spíš negativní efekt, vede k tabuizaci sexuality, stigmatizaci nemocných osob, ale nevede k zodpovědnějšímu přístupu mladých lidí v sexu. Toho lze mnohem spíš dosáhnout otevřenou a respektující diskusí, pod­porou komunikačních dovedností, budováním pozitivního vztahu k sobě a svému tělu a empatie a respektu vůči druhým. Sex by neměl být něčím, od čeho děti odra­zujeme, nejedná se o patologické chování, jako je třeba zneužívání drog. Pedago­gickou perspektivou je vhodnější se na něj dívat jako na oblast života, která má lidem přinášet radost a potěšení, jen je třeba při něm myslet na druhé a dodržovat určitá pravidla. Jízdu na kole také nepředstavujeme skrze příběhy cyklistů, kteří se zmrzačili a zemřeli po střetu s autem.

Když se obloukem vrátíme k úvodnímu příběhu o Sněhurvě, ani ta není dobrým pedagogickým nástrojem. Pornografie šířící se mezi dětmi je skutečně problémem a její sledování může mít negativní důsledky. Pokud se stává dominantním zdrojem informací o sexu, často tím prvním, na který děti narazí, vede to k normalizaci ná­silí, objektivizaci žen a neschopnosti pojmenovat a řešit problémy se sexualitou spojené od zdravotních problému, přes problémy vztahové až po sexuální zneuží­vání. Třídní důtky to ale nevyřeší, úkolem dospělých, a to jak rodičů, tak škol, je nabídnout jim důstojnější prostor pro jejich zvědavost a ochotu se o tomto tématu otevřeně bavit.

Shrňme si na závěr pár principů, na kterých by sexuální výchova ať už v rodině nebo ve škole měla stát:

· Buďte otevření, více vám hrozí, že řeknete příliš málo, než že řeknete moc.

· Sebevědomě pojmenujte všechny části těla včetně genitálií, a to u všech osob bez ohledu na pohlaví.

· Když se vás děti ptají, soustřeďte se na podstatu otázky, až pak na to, že nějak souvisí se sexem.

· Podpořte jejich schopnost vnímat a vyjádřit, co je jim příjemné a co nepří­jemné.

· Nenuťte je do nevyžádaného fyzického kontaktu, i když se jedná o líbání a objímání příbuzných, po kterých by případně mohli dědit.

. Naučte je vnímat přání, potřeby a hranice druhých.

· Neukazujte jim sex jako něco zakázaného a podezřelého, ale jako radostnou stránku života.

Autorka:

doc. Lucie Jarkovská, Ph.D.
Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta
Institut výzkumu inkluzivního vzdělávání
jarkovska@ped.muni.cz

Originál příspěvku najdete na str. 11 zde